Když se Ame společně s Narutem a Kakashim konečně dostali zpět do vesnice, bylo kolem nich už spousty zraněných nebo mrtvých ninjů. Domy kolem nich hořely a čím se dostávali dál do útrob vesnice zraněných přibývalo a sem tam se ozývaly i zvuky boje.

„Jdeme pozdě,“ řekl tiše Hatake.

„Ne tak docela,“ opravil ho Naruto.

„Co tím myslíš?“

„Tohle celé je zbytečné, protože já ani Ame už nejdeme nijak zapečetit, ale vysvětlujte to Akatsuki. Proto se jich musíme zbavit už nadobro a ani jeden z nich nám nesmí uniknout. Ame?“

„Mám je. Všichni zrovna s někým bojují a Pein je u Tsunade.“

„Myslím, že je tedy na čase,abychom nezapojili také do boje. Hodně štěstí sensei,“ otočil se ještě na svého dlouholetého učitele a společně s Ame zmizeli jashin-ví kam.

„A teď mi řekni, co máš skutečně v plánu,“ otočila se na něj se zvědavostí v očích dívka, když se objevili na monumentech hokágů.

„V boji z blízka nemáme proti těm idiotům šanci, pokud nechceme zničit celou vesnici.“

„Mě by to problém nedělalo,“ zamumlala si spíše pro sebe, ale Narutův vzteklý pohled jí umlčel.
Znovu stočil svůj pohled na napůl rozbořenou vesnici, která pro něj však z velké části stále byla domovem, proto se mu nechtělo jí ničit úplně. Být to jiný vesnice ke které by neměl žádné vazby bez váhání by jí, pokud by to bylo nutné a nezbytné, zničil.

„Co tedy navrhuješ, když je nemůžeme dostat v tváří v tvář?“

„Zničíme je na dálku. Už nejsou všichni. O ty nejslabší se už postarali ostatní, ale pořád jich je pět, což se mi vůbec nelíbí.“

„A co jsi čekal? Nesmíš zapomenout, že i když to sou pitomci, kterým není rovno, stále to sou mistři svého oboru.“

„Představ si, že to bych bez tebe opravu nevěděl,“ ušklíbl se, přičemž jeho hlas překapával ironií.

„Tak? Čekám na váš plán, ó veliký!“

„Musíme se hádat?“

„Začala sem s tim snad já?“

„A ne snad?“

„A to mi povídej, kdo z nás se chce hádat!“

„Ty.“

Kdyby v tu chvíli mohly pohledy obou dvou zabíjet, oba by už leželi někde ve škarpě. Jako první to vzdal Naruto, myslíc si něco o tom: Moudřejší ustoupí, blbější zůstane.

„Naše chakra je pro ostatní škodlivá, ne-li přímo jedovatá pokud se dostane do jejich oběhu.“

„Řekni mi něco co nevim.“

„Ještě nevíš to, že to bude tvoje práce jim do oběhu dát trochu své ohnivě chakry.“

„A jaký díl práce v tom máš ty?“

„Tvoje chakra bude útočit ze vnitř, moje bude tu tvou ještě víc rozdmýchávat z vnějšku. Sama víš, co se stane, když se setká oheň s větrem?“

„Buď se oheň uhasí nebo se ještě víc rozšíří.“

Lehce zdvihl pravé obočí a jeho pohled jasně říkal, aby na to přišla sama.
„Tobě jde samozřejmě o to druhé. Takže moje chakra se bude rychleji šířit jejich tělem, čímž je to zabije skoro okamžitě, takže ani nebudou pořádně vědět, co je odrovnalo!“

„Neříkají ti Blesk?“

„Nehraj si na vtipálka.“

„Ani nemusim,“ objevily se mu v očích jiskřičky pobavení a aniž by jeden z nich řekl něco dalšího, začali se soustředit na pět přeživších vetřelců v jejich vesnici.