Když se Naruto nasnídal, šel se opláchnout do nedalekého jezírka.

„Hmm, vypadá to pěkně studeně. Já osobně bych do toho nevlezla ani za milion let." Neodpustila si svojí poznámku Kyuubi.

„Tak to aby těch 1000 000 let už uplynulo, abych tě tam mohl pěkně hodit!" Odvětil Naruto provokativně.

„Haha, děsně vtipný!"

„Žejo, taky si myslim," usmál se při tom, ale úsměv mu rychle spadně a nahodí rozčílenou grymasu.

„A nech mě laskavě napokoji aspoň když se jdu koupat?!" zavrčel.

„Ty toho naděláš! Přece se přede mnou nestydíš, že ně?" Začala se smát.

„Já se nesytdim, jenom chci mít chvíli klid!" Ale na tváři se mu udělal ruměnec, který musel být vidět hodně daleko.

„Jen se z toho nevykecávej! Tak proč se červenáš?"

„Nečervenám a dej mi chvíli pokoj laskavě."

„Bulíky věš na nos někomu jinýmu, můžu-li poprosit o laskavost."

„Kyuubi..."

„Oki oki, už mlčím. Jenom se nečerti." "Zachichotala" se Kyuubi.„Až skončíš s otužováním, tak mám pro tebe pár informací a některé můžou být pro tebe i malé překvápko," dodala tajemně, aby Naruta co nejvíc navnadila.

„Jaký?" Chtěl vedět okamžitě.

„Potom!"

„Fajn, fajn. Rozumím."

Po chvíli Naruto doslova vyletěl z jezírka. Kyuubi se mu celou dobu pochechtávala se slovy: „Já ti to říkala."

„Nech si to," odpověděl jí vztekle.

Zimou mu drkotaly zuby, ale snažil se to co nejvíc skrývat, aby se ušetřil od dalších Kyuubiných peprných poznámek. Osušil se a oblékl. Dlouhý, černý, cestovní plášť na sebe zatím nedával. Jako poslední si chtěl nasadit čelenku, ale se smutkem pohlédl na velkou rýhu táhnoucí se celým jejím středem. Rýhu, kterou měli na čelence všichni zrádci svých vesnic. Dobrý pozorovatel by si všiml, že se mu v očích i zaleskly slzy, ale brzy pocit stesku zahnal a strčil si čelenku do kapsy a rozešel se zpět na mýtinu kde nocoval.

Když tam došel, všiml si, že oheň už pouze doutná. Rychle tedy i dým uhasil kopou hlíny, aby onen kouř neprozradil jeho polohu nevítaným hostům.

Zbalil si ostatní věci, včetně svého pláště, do batohu a vydal se na cestu.

Myšlenky se mu toulaly směrem k dívce, pro kterou by obětoval klidně celý svět. Vzpomínal na to, jak jí v den jeho zrady řekl, že jí miluje, ale hned potom jí opustil. Styděl se kvůli tomu sám za sebe. Ať si Kyuubi říkala co chce, moc dobře věděl, že když se bude chtít vrátit do vesnice, tak jakmile tam strčí nos, tak ho poraví. Doufal, že když ovládne celou sílu Kyuubi a po cestě se mu poštěstí likvidovat členy Akatsuki a případně nějak uškodí Orochimarovi, tak se nad ním Tsunade slituje a Konoha mu opět otevře svou vřelou "náruč" domova. Nejednalo se tu jenom o Tsunade, ale spíš o radu starších ve vesnici a hlavně o jeho přátele. Byl zvědav, jestli mu budou schopni odpustit a příjmou ho zpět mezi sebe. Zajímalo ho, jestli ho budou chtít hledat stejně jako chtěli hledat Sasukeho. Veděl však s jistotou, že by to nechtěl. Musel by je odehnat pryč a vzhledem k tomu, že by byli ochotní ho do vesnice dovést i násilím, musel by na ně použít sílu a nikomu z nich nechtěl ublížit. Snad si to Tsunade uvědomí a nějak to zařídí. Pomyslel si.

Kyuubi byla po celou dobu potichu, což u ní nebylo v poslední době co se s Narutem spřátelili, zvykem. Věděla, že si musí utřídit myšlenky než bude zase schopný nějak normálně fungovat.

Rozhovor započal až po hodině Naruto.

„Tak co pro mě teda máš?" Povídal si s Kyuubi v duchu.

„Jak víš, řekla jsem ti, že musíš odejít z vesnice...."

„Dík, že mi to neustále připomínáš!"

„NEPŘERUŠUJ MĚ KRUCINÁL FAGOT!"

„Promiň!" Omlouval se jí hned. Nehodlal totiž poslouchat další hodiny nadávky na svou adresu. Cítil jak se Kyuubi zhluboka nadechuje, aby se uklidnila a začala znovu:

„Jak víš, řekla jsem ti, že musíš odejít z vesnice, protože...."

„Ale důvod jsi mi ještě pořád neosvětlila!"

„NA-RU-TO!" Mluvila pomalu, ale bylo hodně cítit, že už její trpělivost dosáhla svých hranic.

„Promiň, promiň, už jsem ticho. Jenom jsem hrozně zvědavý."

„Řekla jsem ti, že musíš odejít z vesnice, protože jinak by to bylo pro tvé okolí až příliš nebezpečné. A ten váš kapitán Yamato by byl v tuto chvíli k ničemu."

Na chvíli se odmlčela.

„Aby jsme zabránili Akatsuki v tom, aby mě zapečetili k ostatním mým bratrům, musíme se my dva doslova a dopísmene spojit."

„Co?"

„V podtatě vzato, naše chakry-tvoje i moje se musí vzájemně promíchat. Aby jsme toho docílili, budeme muset cvičit tvojí mysl i tělo, aby bylo schopno pojmout celou mou sílu. Dalo by se taky říct, že po ukončení mého "výcviku" budou po světě chodit dvě devítiocasé lišky, které nebude možno nijak zapečetit, protože i když budou dvě těla, dvě různé mysli, tak ve skutečnosti budou jedna bytost."

„A jak toho docílíme?"

„Tvé tělo budeme trénovat jako jsi byl doposud zvyklý, akorát budeme mít vyšší nároky," uchechtla se, „a mysl budeme posilovat různými meditacemi. Budeš muset být schopen příjmout všechnu tu chakru, jinak tě ovládně a z tebe bude vraždící nástroj."

„Stejně jako to bylo vždycky, když jsem vyvolal příliš tvé síly a začal se proměňovat do tvojí menší verze?"

„Ano, to byla moje chakra. Jak víš, jsem nejsilnější ze všech ocasích démonů, ale takové množství chakry má i svá velikánská ryzika. Chakra v takové síle a velikosti začne, jak bych to řekla, začne sama uvažovat a myslet.

I já jsem s tím měla kdysi hodně velké problémy."

„Tomu nerozumím."

„Ts, aby taky jo. To co ti řeknu nikdo neví, až na pár vyjímek. Je to známo jenom u Ichibiho, že byl kdysi človek-nějaký mnich nebo co. Ale skoro nikdo neví, že i ostatní Bijuu bývali lidmi."

„Ty žertuješ?"

„K tomu nemám nejmenší důvod. Jak jsem řekla i Bijuu bývali lidmi co získali obrovské množství chakry. Té chakry bylo tolik, že bylo bolesivé pro malou lidskou schránku pojmout jí všechnu. Tak se obě strany museli přizpůsobit. My lidé jsme se změnily do podob různých zvířat a pro nás potom bylo jednodušší ovládnout tuto "příliš inteligentní" sílu."

„Chápu, ale jedno mi pořád vrtá hlavou."

„Co?"

„Když jste byli kdysi lidmi, tak proč jste útočili na ostatní lidi po celá staletí? Proč jste ničili všechno kolem sebe?"

„Víš, když jsme "dostali" svou novou podobu, tak se nás naši nejbližší začali stranit, bát a nenávidět. A hodně megalomanskej pa*chantů chtělo získat naší sílu jako se o to teď pokoušejí Akatsuki. Když to takhle jde pocelá staletí a tisícileti, když kolem sebe cítíš jenom nenávist, tak začneš taky nenávidět, Naruto, ty dobře víš o čem mluvím. Vzpomeň se jaké to bylo, než jsi se začal přátelit s Irukou-senseiem a Sasukem. Jak jsi po celý život cítil nenávist pramenící od vesničanů a jak jsi je poté taky nenáviděl. Vezmi si jak dlouho jsi se takhle cítil a choval? Porovnej to s tísíci lety."

„Máš pravdu."

„To mám vždycky, jenom ty mě nikdy neposloucháš!"

„Nech si to rejpání."

„A proč? Baví mě to," zasmála se.

Naruto chvíli pěnil vzteky, ale nechtěl se s Kyuubi hádat, tak běsnil potichu. Vzhlédl k nebi a všiml si, že už je poledne a jako důkaz k tomu mu zakručelo vžaludku.

„Páni já mám hlad"

„Nepovídej"

„Támhle vidím čajovnu. Na chvíli se zastavím, jo?"

„Mě je to jedno, dělej si co chceš."

Naruto jenom pokrčil rameny a vešel do čajovny.

Bylo v ní poměrně prázdno až na pár shinobi a podle čelenek byli ze skyrté vodopádové.

Naruto si jich nevšímal, ale pro jistotu si sedl na opačnou stranu čajovny. U majitele si objednal něco k jídlu a odposlouchával rozhovor ninju z Vodopádové. Nic důležitého se nedozvěděl po jídle zaplatil a odešel.

Mezitím v Konoze:

„Hiashi, je mi líto, ale nemůžu jí pustit dokud od svého plánu neupustí." Pronesla už trochu naštvaně Tsunade.

„A jak dlouho tam hodláte mou dceru nechat?"

„Hinata má svou hlavu a záleží to tpouze a jen na ní. Chápu jak nerad vidíš svou dceru a dědičku klanu zavřenou ve vězení, ale jak dobře víš je to pro její dobro."

„Chápu a omlouvám se za vyrušení, Hokage-sama." Uklonil se a odešel.

Jen co Hiashi opustil Tsunadinu kancelář, zjevil se jeden příslušník ANBU, aby podal hlášení o tom, jak probíhá pátrání po narutovi.

„Hokage-sama."

„Nějaké novinky?"

„Bohužel, po Uzumakim jako by se slehla zem."

„Dobrá, ale pokračujte v pátrání."

„Hai," odpověděl a zmizel v oblaku kouře.

Tsunade se s povzdechem opřela o opěradlo svého křesla, otočila se s ním směrem k oknu a zamumlala:

„Naruto, kam jsi se jenom poděl," a sáhla si na své, téměr zahojené, zranění.