Bylo přesně deset hodin a všichni už stáli u brány čekajíc na Itachiho s Kitou.
Všichni?
Ne-e :-)
Chyběl Kakashi, který si říkal, že Kitou mu vyhrožovala jen aby mu nahnala srach a nemyslí to vážně.
V bílém oblaku se tam objevili Itachi s Kitou, která se hned začala rozhlížet jestli jsou všichni.
Když zjistila, že chybí objekt jejích výhružek na čele jí naběhla žilka a nasadila naštvaný výraz.
Něco Itachimu pošeptala a zmizela směrem -střed vesnice á-la byt kopírovacího ninji.
Ani ne za pár minut se tam dostavil Kakashi s vyděšeným pohledem a hledal místo kam by se mohl schovat, protože za ním si to rázovala nebezpečně vypadající Kitou.
„Neříkala jsem vám snad, že tu budete přesně?!"
„Když já..."
„Na ty hloupý výmluvy nejsem zvědavá, obzvlášť když vim, že to není pravda!"
Potom nasadila masku totální lhostejnosti, přešla k Itachimu a Sasukemu a Kakashi si potichu oddechnul.
„Nemyslete si, že jste z toho vyváz snadno, kdybysme vás ne tuhle misi nepotřebovali už byste ležel v nemocnici," řekla nebezpečně a všichni přítomní nasucho polkli. 
„Měli bysme vyrazit," podotkl Sasuke a ostatní přikývli na souhlas.
„Máš pravdu," řekla.
„Už takhle jsme se zdrželi dost," podotkla a nepěkně se na Kakshiho podívala.
Pak kývla na Itachiho, který jim začal popisovat cestu kudy půjdou.
„Ale to je minimálně o dva dny delší," namítl Naruto.
„Přesněji o den a půl," opravila ho Kitou, když si podrobněji prohížela cestu.
„Ale tady to místo se mi nelíbí," ukázala na mapě na místo, kde měl být průsmyk.
„Proč?" Nechápal Lee.
„Hodně často tam procházejí lidé od Orochimara nebo Akatsuki."
„Jak jsi na to přišla?" (TenTen)
„Sice je to poměrně blbej dotaz," povzdechla si, „Ale když se podíváš pořádně je to místo, ze kterého se potom dostaneš do jakéhokoliv koutu téhle země. Zbytečně se nezdržuješ obcházením celého území, protože tenhle průsmyk je neutrální území po kterém může přejít kdokoliv."
„Aha."
„Nemyslím si, že by teď Akatsuki něco plánovali, protože budou shánět nové členy za mě a Itachiho. Starosti mi dělá ten had," lehce se zamračila.
„Proč?"
„Když vezmeme v potaz, že mu Sasuke zdrhnul-předpokládejme, že ho nechá hledat. Má ještě někdo nějakej dotaz nebo už můžeme konečně vyrazit?"
Nikdo se neozval proto se vydala poměrně ostrým tempem směrem na Sever Ohňové země místo Západu, kde byla Písečná vesnice.
Sakura pořád nepobírala proč jsou na Sever ne rovnou do Písečné, ale nechtěla ze sebe udělat totálního pitomce, když všem ostatním to nejspíš došlo.
„Růžovláska-někdy mi příjde horší jak milion blonďatejch chodících silikonů dohromady."
„Jdeme na Sever, protože bude menší pravděpodobnost, že narazíme na někoho, kdo by ten svitek chtěl získat."
Sakura koukala jako kdyby jí uletěly včely.
„A-ale já se na nic neptala."
„Stačil mi výraz v tvojí tváři, když Itachi řekl, že půjdeme na sever."
„Aha," řekla potichu a sklopila hlavu, takže si nevšimla, že Kitou tak-tak zadržuje smích.
„Tobě tak budu říkat, že ti čtu myšlenky!"
Běželi celý den s malými pauzami na odpočinek a na jídlo.
K večeru se dostavili do menší vesnice, kde jak si všichni mysleli-se ubytují.
„Jenom se tu musím na něco poptat a potom pokračujeme. Tma bude až tak za tři hodiny, takže ještě stihneme něco ujít," řekla a zkazila všem plány a teplounkých madracích a horké sprše.
„Pche! Na komfort zapoměnte."
„Co si vůbec potřebuješ zařídit," podívala se na ní Sakura podezřívavě.
„Sice ti do toho nic nění Pink Lady, ale chci se poptat jestli se tu nedávno nebyl někdo z Aka nebo od Orochimara."
Všichni se začali smát nad tím jak Kitou Sakuru pojmenovala, ale všem zatrnulo, když viděli její naštvaný pohled.
„Jestli chcete, můžete se mezitím dojít někam najíst, protože hádám, že to bude na dýl."
„Mám někoho poslat s tebou?"(Itachi)
Kitou jenom zakroutila hlavou.
„Bude lepší, když půjdu sama-co by si o mě pomysleli-Kitou a má sebou hlídání," zasmála se a už jí nebylo.
Ostatní si šli tedy po svých, ale Sakuře to pořád nedalo a rozhodla se Kitou sledovat.
Všem řekla, že se jde jenom podívat po pár obchodech a potom je někde najde.

Vešla do putiky, kde byli samí individua.
Chvíli se rozhlížela kolem sebe než jí pohled padl na hnědovlasého muže kolem dvacítky s velkou jizvou přes levou tvář.
Přešla k němu a čekala až si jí všimne.
„Kitou!" Zvolal zvesela až ho musela utišit rukou přitisknutou na puse.
„Pšt!"
„Co tu děláš," dodal potišeji.
„Samozřejmě jsem se přišla na něco poptat."
„A co za to?"
„No, když přestanu počítat to, že mi to dlužíš," usmála se, „myslim, že na pár skleniček bych tě mohla pozvat."
„Dobře," zasmál se, kývl na barmana a po chvíli už před nimi stála láhev saké.
„Uvědom si, že nejsem zazobanec," zasmála se.
„Uvědomuju," přikýl a nalil jim do skleniček.
Ani jeden si nevšiml, že za Kitou dorazil ještě někdo, který se následovně posadil kousek od nich. Dostatečně daleko, aby si ho nevšimli, ale dostatečně blízko na to, aby slyšel každé jejich slovo.
„Tak co jsi chtěla vědět," pobídl ji a "kopl" do sebe obsah své skleničky.
„Týká se to Akatsuki," začala a udělala to samé co on.
„Eh? Neměla bys to mít hend z první ruky?"
„Už k nim nepatřím."
„Že o tom nic nevím."
„Není to moc dlouho," pokrčila rameny a znovu se napila.
„Jak dlouho?"
„Co se Sasuke znovu setkal s Itachim."
„Aha."
„Tak?" Pokračoval po chvíli.
„Na co přesně se chceš zeptat?"
„Jestli tu nikdo z nich teď někdy nebyl."
„Nevšiml jsem si."
„A ze Zvučné?"
„Taky nic."
„Fajn," kývla hlavou a potom si povídali jen o "zbytečných" věcech.

Asi po dvou hodinách kývla na barmana, že zaplatí.
Když se chystala odejít strhla se uprostřed davu, který se tam shromáždil, menší vřava.
Ať se snažila jak chtěla neviděla na toho chudáka, který byl uprostřed, protože pokud se kolem něj semknulo tolik lidí-má hodně veliký problém.
Řekla si, že to není její starost a rozešla se ke dveřím, když jí zarazil jí tak povědomý hlas, který by rozeznala i mezi stovkami jiných.
„Nechte mě na pokoji!"
„Copak holčičko-snad se nás nebojíš," zasmál se jeden.
„Proč bych měla?"
„Taky pravda, protože tak jako tak to s tebou dopadne špatně-pokud se budeš bránit," to už se zasmáli všichni.
„Co ta tady dělá!" Pomyslela si naštvaně.
„Okamžitě mě pusťte!"
„TAK DOST!" ozvalo se celou místnosti.
Všechny pohledy se stočiliy na Kitou.
„Že by další dáma na holení?"
Kitou nehla ani brvou jenom se jí v očích obevil sharingan.
Během okamžiku jí všichni poznali a uklinili se.
„Kitou-sama, omlouvám se, že jsem vás hned nepoznal."
„Nezájem," řekla chladně a hodila mu kunai do míst, kde měl srdce.
„Chováte se jak zvířata," podívala se na ně pohrdavě.
„Omlouváme se," řekli sborově.
„Ta dívka je tu semnou a pokud jí tu ještě někdy uvidíte v mojí přítomnosti ať vás ani nenapadně se na ní jenom křivě podívat!"
„Hai!" Ozvalo se sborově.
Na nic dalšího nečekala, popadla Sakuru za zápěstí a táhla jí za sebou ven.
Dělala že neslyší její "prosby" -spíše nadávky- aby jí pustila a vlekla jí až do míst, kde byli ostatní z jejich skupiny.
„Co sis o sobě myslela," obořila se na růžovlásku, když přešly k ostatním.
„Co?!"
„Si normální líst tam?"
„A ty jsi mohla?!"
„Co já dělám tě nemusí zajímat-jak sis mohla všimnout mě poslouchaj, ale na tobě se mohli vystřídat jak na běžícím pásu!"
Všem po tváři přeběhl stín zděšení, když jim došlo o čem se ty dvě baví.
„Já se tě o pomoc neprosila!"
To už Sakuře přilítly dvě facky. Jedna byla od Kitou, ale druhá byla od osoby od které by ti nikdo nečekal.
„Naruto?" Divila se Sakura, když si mnula obě tváře.
„Promiň Sakuro-chan, ale měla by jsi být Kitou spíš vděčná než jí tu nadávat!"
„Klid Naruto," položila mu Kitou ruku na rameno.
„A ty," podívala se na Sakuru jedním ze svých nic neříkajích pohledů, ale všichni na ní poznali jak moc je naštvaná.
„Uvědom si, že se tam klidně můžeme vrátit a já svůj rozkaz zruším. Ber taky v potaz, že už předtím jsem tě tam mohla nechat a jít si po svých než na sebe zbytečně upozorňovat!"
„Poradila bych si s nima sama!"
„Opravdu si to myslíš," zasmála se pohrdavě.
„Ti lide jsou nukenini-i když třeba nejsou v bingo knize. Jsou tam i lidé, kterí by ti v pohodě zablokovali chakru a byla by jsi v háji, protože nedokážeš nic jinýho než kolem sebe rozdávat rány a ty tvý párátka ti jsou bez chakry k ničemu!"
S tím se otočila k Itachimu a kývla na něj, že je čas vyrazit.
Rychlým tempem vyrazili pryč z vesnice a na Sakuru se nidko nepodíval a myslel si o ní své.