Skrýš Akatsuki-obývák

Všichni členové Akatsuki ještě vydýchávali "facku" od Hidana a následně od Peina, když do místnosti vztoupil Kakuzu a za zády mu stála asi 15-ti letá dívka s dlouhýma hnědýma vlasama a šedýma očima.

Pohledy všech přítomných se na ně stočily a začaly si je prohlížet. Nebo spíše si začali prohlížet jejich novou nezvanou spolubydlící.

Kitou skopila pohled do země a nevěděla jak se má zachovat, protože zkoumavé pohledy jí nebyly zrovna příjmené. Naštěstí jí "zachránil" Kakuzu, když se ujal slova:

„Tak všichni tohle je Kitou," a s těmi slovy ukázal na dívku. „Jak ste asi slyšeli Peina, bude tady s námi dva roky a od Hidana, co všechno zatím umí a jak jsme k ní přišli."

Na chvíli se odmlčel, podíval se po všech přítomných a v duchu se pořádně bavil nad pohledem, že všichni hltaj jeho slova do každýho písmenka.

„Nicméně," pokračoval. „Jestli se jí chcete na něco zeptat, nechte si to na potom.

Sasori," otočil se na "mistra loutkaře". „Ty máš zjistit jak je na tom zdravotně a s chakrou."

„Proč bych měl poslouchat tvoje rozkazy," zeptal se.

„Nejsou to moje rozkazy, ale Peinovy. Takže je asi budeš muset splnit."

Sasori si rezignovaně povzdechl a vstal z pohovky. Pokynul na Kitou a se slovy:

„Pojď," jí odváděl z místnosti.

„Počkej minutku Sasori než jí odvedeš do tý svý laboratoře. A ty Kakuzu copak NÁS ani nepředstavíš?"

Všichni se otočili za majitelem hlasu a nevěřily svým uším ani očím.

„Tohle že vypadlo z pusy velkého Uchihy Itachiho?!"Říkali si v duchu.

„Ty seš ňákej nedočkavej, Itachi," začal se smát Hidan. „Jen se neboj však ono se na to dostane až nás bude v zápalu vzteku všechny posílat do nejrůznějších končin. A stejně, podle toho jak se ona sama tváří si myslim, že nás stejně všechny zná.

Nemám pravdu holubičko?" Poslední větu adresoval dívce stojící mezi dveřmi. Avšak členové Akatsuki dostali za tento den třetí "facku", když slyšeli jak jí Hidan oslovil.

Kitou opravdu vypadala trochu znuděně a netvářila se, že by chtěla všechny dotyčné poznat jménem. Avšak když slyšela Hidanovo oslovení, na tváři se jí rozlil škodolibý úsměv a všichni kromě Hidana, Kakuza, Tobiho, Deidary a Peina(ale ten si hoví v kanceláři a nic co se děje dole se ho netýká), jí uslyšeli poprvé promluvit.

„Ale jistě že je všechny znám jménem, holoubku.(Další "facka" při vyslovení "holoubku".) „Avšak nemusel si to všem  vyzvonit jako nějaká slepice." Říkala to takovým sladkým hláskem, že všem přejel mráz po zádech a nejradši by byli co nejdál od ní.

„A proč? Nikdy si nenechám ujít příležitost znepříjmenit ti život."

„Protože jinak si půjčím tu tvojí kosu a o něco tubýho jí zdemoluju tak, že už jí vživotě nenarovnáš," mluvila dál sladce a na tváři se jí "vykouzlil" sladko-zlomyslný úsměv.

„To by sis nedovolila."

„Že ne? Chceš se vsadit a prohrát pár Kakuzových penízků?"

„NA MOJE PENÍZE NIKDO SAHAT NEBUDE!" skočil jim jmenovaný do rozhovoru. „UŽ TOHO VRKANÍ LASKAVĚ NECHTE! A TY SASORI, JÍ KONEČNĚ ODVEĎ!"  I když měl Kakuzu pět srdcí, tak to vypadalo, že ho každou chvíli klepne, když slyšel o co by se ty dva vsadili.

„Počkej ještě minutku, Sasori," ozvala se modrovláska.

„Jak jsi to myslel s tím, že nás ta holka zná, Hidane?"

„Ani nevim! Domyslel sem si to z toho, že když se probrala po tom co jsme jí našli, tak hned řekla naše jména a tvářila se přitom jako kdyby viděla ducha."

„Tak to zkusíme," navrhl Kisame. „Ty," ukázal na už hodně znuděnou dívku. „Řekni naše jména!"

„A musím?"

„Kitou, být tebou tak je neprovokuju!" zamumlal k ní Kakuzu. Ona se na něj jenom podívala pohledem: To je otrava á-la Shikamaru.

„Když jinak nedáš!" nadechla se a pomalu začala na každého okazovat prstem a přitom říkala jejich jména.

„...Kisame, Konan, Deidara, Uchiha Itachi..." zbýval jenom poslední nejmenovaný a to byl Tobi. Už před tím slyšela Deidaru jak křičí jeho jméno, ale málem se prořekla a pojmenovala ho Uchiha Madara. Nicméně se včas zarazila a řekla jenom:

„Tobi"

Nastala trapná chvíle ticha.

„Fíha, takže jste měl pravdu, Hidane-san," ozval se Tobi.

„Jasně že jo. Já mam pravdu vždycky." Řekl Hidan a vypnul pyšně hruď, ale zarazil se, protože ode dveří se ozvalo posměšné vprsknutí.

„Máš s tim problém, holka jedna drzá?"

„Já vůbec ne, měla bych?"

„Ještě jednou a obětuju tě Jashinovi-sama."

„A až to uděláš, tak se budu tam zeshora smát tomu jak se bude Kakuzu snažit z tebe vymlátit duši." odpověděla mu ještě celá červená od zadržovaného smíchu.

„Sasori, mohli bysme už prosím jít, než se tady s tím idividuem začnu zase hádat?"

Sasori jenom přikývl a vedl dívku někam hluboko do nitra skrýše.

....

Byl večer a dívka ležela na posteli s rukama za hlavou a vzpomínala co se za celý den dělo. To co se dozvěděla z Sasoriho prohlídky jí trochu udivilo, ale i malinko znepokojilo-sama nevěděla proč.

Sasori jí odváděl někam hluboko do sídla ke své laboratoři. Všude byla tma a tak si nevšimla, že zastavil a narazila do něj.

„Dávej pozor!"

„Moc se omlouvám."

Sasori odemkl dveře a rozsvítil. Náhlý poryv světla jí donutil zavřít oči, protože měla pocit, že oslepne.

V místnosti leželo plno lahviček s nejrůznějšími tekutinami rozdílných barev, a tak si domyslela, že to budou Sasoriho nejrůznější jedy a uspávadla. Uprostřed pokoje byl stůl na kterém bylo plno svitků ať už popsaných nebo prázdných.

Sasori je všechny sundal a pokynul Kitou, aby se na ten stůl posadila.

„A co teď," ptala se.

„Teď ti vyšetřím oběhový systém charky, tak vydrž, protože to nebude moc příjemné.

Asi za hodinu byl hotový a vše se obešlo bez nějakých komplikací, pokud nepočítáme občasné bolestné syknutí ze strany pacientky.

„Tohle je zajímavé, ještě nikdy jsem nic podobného neviděl," mumlal si pro sebe.

„Ehm, co je zajímavé," chtěla vědět Kitou.

„Nebudu to říkat dvakrát, tak teď pojď a řeknu to v obýváku všem najednou."

„Tak jak to s ní je," ptal se Kisame hned co vešli do místnosti.

„Řeknu to až všem najednou. Takže Tobi," ukázal na dotyčného, který vypadal, že každou chvíli usne. „Běž najít Deidaru a Zetsua."

„Hai! Sasori-san." A pelášil oba dva najít.

Za půl hodiny už byli všichni v místnosti včetně Peina, který byl taky zvědavý.

„Takže, po vyšetření tady naší malé vetřelkyně," odmlčel se a přemýšlel jak by pokračoval.

„No?" ptal se Kakuzu.

„Po fyzické stránce je v pořádku. Můžu říct, že pomalu zdravější než kdokoliv z nás. Ale co se týče její chakry a celého oběhového systému tu je malý zádrhel.

„A jaký?" chtěl vědět Pein, který vypadal stejně nedočkavě jak všichni ostatní.

„Kakuzu, jak jsi říkal, že z ní necítíš vůbec žádnou chakru a potom jak dala Hidanovi takovou ránu, že přelítnul ulici-to přece vůbec nedávalo smysl."

Všichni přítomní pouze na znamení souhlasu přikývli.

„Jde o to, že má rozvinutý objehový systém a v pohodě by mohla ovládat i ninja techniky, ale potíž je v tom, že chakru v sobě podvědomě potlačuje."

„Co z toho vyplývá?"(Itachi)

„Znamená to, že když dala Hidanovi ránu, tak svou chakru uvolnila a soustředila jí do své dlaně.

Ty, Kakuzu, pokud jí budeš chtít něco naučit, budeš jí muset nejdřív naučit aby svou chakru dokázala libovolně používat. A ne jenom náhodně. To by jí mohlo stát krk."

„Rozumím, to je  jinak všechno?"

„Jo, víc jsem nezjistil."

„I tak je toho hodně," konstatoval Hidan.

Chtěli dál pokračovat v debatě jak budou Kitou trénovat apod. Nicméně je zastavil Pein s otázkou, která ještě nikoho nenapadla:

„U koho bude spát."

Nastala chvíle ticha jak nad tím každý přemýšlel. Ticho prolomil až Zetsu, který se otočil k Peinovi a podal mu svůj návrh.

„My si jí vezmeme," řekla bílá polovina.

„A uděláš si z ní půlnoční svačinku, že jo?... K Deidarovi taky nemůže, protože ten by se neudržel a udělal by si pár těch svých jílových kravinek."

„To nejsou kravinky-to je UMĚNÍ! Kdy už to sakra všichni pochopíte?!"

„Klidni se, Deidaro," řekl Pein a dál přemýšlel.

„Hidan s Kakuzem jsou taky mimo hru."

„Proč?" ozval se Hidan dotčeně.

„Protože jsem to řek!...K Tobimu raši taky ne, ke mě a Konan nemůže. U Sasoriho by se ještě mohla nečím přiotrávit a Itachi taky nepřipadá v úvahu."

Itachi se už nadechoval, že něco odpoví, ale umlčel ho Peinův pohled.

„Takže zbýváš ty, Kisame. A ne že jí náhodou utopíš!"

„Já? Jak bych mohl?" optal se s úsměvem na tváři. „A teď pojď," otočil se na Kitou. „Ukážu ti, kde budeš spát."

„Fajn!"

„Takže já v sobě chakru podvědomě potlačuju, jo? Zajímavý. Sama jsem zvědavá jak mě tohle chce Kakuzu odnaučit," mumlala si pro sebe.

Z myšlenkových pochodů jí ale vyrušil Kisame, který nakouknul do pokoje:

„Večeře, tak mákni mám hlad jako vlk."

„Jasně," a začala se líně zvedat z postele. Vestu, kterou nosila přes dvé tričko a která teď visela přes židlim, nechala tam kde je a šla za Kisamem.

K večeři bylo vařené cosi, co ani nedokázala pojmenovat. Když se ale podívala na všechny sedící kolem stolu, jak do sebe to jídlo házejí, v duchu pokrčila rameny a také ochutnala.

Nebylo to špatné, ale chudák Konan by se do soutěže o nejlepší kuchařku vážně přihlást nemohla.

Bez řečí tedy snědla svojí porci, poděkovala za jídlo a nesla ho do kuchyně, aby ho po sobě umyla. Pak mířila po schodech nahoru, ale zasatvil jí Peinův hlas:

„Kam jdeš?"

„To si nesmim dojít ani na záchod?"

Už jí nic neodpověděl, tak to brala jako souhlas a šla.

Potom co všichni dojedli, začala Konan sbírat nádobí ze stolu a odnesla ho do kuchyně. Potom se vrátila a usedla zpátky na svoje místo u stolu.

Zraky všech přítomných se stočily na Peina a čekalo se až začne.

„Mám pro vás všechny pár nových informací a bude se to týkat i našeho malého hosta. Takže počkáme až se vrátí."

Netrvalo to ani minutu a "malý host" se objevil ve dveřích.

„Sedni si a poslouchej, ale nechci od tebe slyšet ani slovo námitek!"

Kitou jenom přikývla a dala najevo, že s tím souhlasí.

„Takže jak jsem už řekl mám pro vás nové informace." opakoval svá slova Pein a pustil se do vysvetlování.

Kitou z toho všeho co říkal Pein nic neříkalo, tak pomalu začala klimbat až si dala ruce na stůl a usnula.

Probudilo jí až drcnutí které jí uštědřil Itachi se zašeptáním:

„Nespi, nebo to od něj schytáš."

Přikývla a snažila se nezývat únavou. „Jak dlouho jsem asi spala," zeptala se ho.

„Dlouho ne asi 20 minut, ale i tak to můžeš pokládat za zázrak, že si toho nevšimnul."

„Fajn, příště si dám bacha."

„To uděláš jedině dobře."

Ještě si takhle chvíli povídali, ale přerušil je Pein:

„Itachi, chceš nám taky něco říct?"(pozn. autra:proč mi to připomíná učitelku ve škole?)

„Ne, klidně pokračuj Peine."

„Oh, díky že mi to dovolíš!"

„To víš, já takový lidumil."

„Nesnaž se bejt vtipnej!" zavrčel na něj Pein.

„Dobře, promiň. Můžeš prosím pokračovat?"

Pein se zhluboka nadechl aby se uklidnil a pokračoval.

„Teď se dostáváme k tomu, že na tu misi se mnou půjde Konan a já chci vidět, že "dům" bude v takovém stavu jako když budu odcházet."

„To jako máme uklízet a sami si vařit?" ozval se zoufale Hidan.

„To jsem nikdy netvrdil. Proto jsem řekl, že tady potřebujeme i naši malou vetřelkyni. Bude místo Konan vařit a uklízet."

„Uklízet? Vždyď vždycky všechno namete pod koberec a tím to hasne," uvažoval v duchu Hidan, ale navenek nedal nic znát.

Očkem hodil po Kitou, který vypadala, že jí někdo právě probudil studenou sprchou. K její smůle si tomu všiml i Pein:

„Máš nějaké námitky?"

„N-ne."

„Fajn, takže zítra ráno už budeme s Konan pryč, takže už budeš připravovat snídani."

„Jasne, takže teď když mě omluvíte půjdu si už lehnout."

„Klidně si běž!"

„Dobrou noc," popřála všem a zmizela ve dveřích.

V pokoji padla na postel a unaveně si povzdechla.

„Trénovat s Kakuzem a ještě k tomu všem vyvařovat a uklízet? No tak to potěš pán bůh!

No co, aspoň mám kde spát a co jíst. Klidně jsem teď mohla nocovat někde pod mostem ve svym starym oblečení a žebrala bych o peníze. Takže si nemám na co stěžovat." Shrnula celou svou "samomluveckou" debatu, ale zarazila se a pousmála. „Už jsem pomalu jak Zetsu, povídám si sama se sebou. Ještě aby ze mě tady po tom všem byl schizofrenik. To by mi tak ještě scházelo."

Vstala z postele a začal si sundavat tričko a kraťasy, které jí končili hned pod zadkem. Staála v pokoji jen ve spodním prádle au važovala nad tím, že takhle spát nemůže a pohled jí sklouznul na Kisameho skříň. Přešla k ní a otevřela jí. Dlouho se nerozmýšlela a popadla jedno jeho tričko, které vypadalo vypraně. Bylo celé tmavě modré, skoro až do černa a rukávy byly lemované do trošku světlejší modré. Oblékla si ho a bylo jí až do půli stehen.

„Tím líp aspoň nemusim schánět žádný kalhoty," pokrčila rameny a šla si po celém tom dlouhém dni lehnout.