Tento díl přesně navazuje na předchozí

   Za vesnicí:

„Ty Kakuzu, proč jsme museli tak rychle odejít z vesnice?" Musela jsem se zeptat(-Upřímně řečeno, nebyli byste taky zvědaví?)

„To kvůli tomu, že si s Hidanem roztřískala barák. Prostě se mi to nechtělo platit!"

„Sice o něm říkám, že je to držgrešle, ale v tomhle jsem s ním zajedno. Taky bych takovou škodu nechtěla platit," pomyslela jsem si.

„A nebude nás někdo kvůli tomu hledat?"

„Tou dobou už budeme dávno pryč."

„Aha, tak fajn. A mám ještě jednu otázku."

„Jakou"

„Proč jde Hidan takový kus před námi?"

„V tuhle chvíli bych ti to neměl říkat, ale myslím si, že se tě teď trošičku bojí."

„Bojí? Mě? Nemělo by to být spíš naopak?"

„Jen se neraduj- tak za hodinku mu otrne a zas bude mít ty svoje přiblblý kecy. Nicméně jsem ti teď trošičku vděčnej, protože si můžu užít tu chvilku ticha."

Podívala jsem se směrem k Hidanovi a v duchu jsem se musela smát. Myslím, že takovou ťafku dostal asi jenom párkrát a to od Kakuza. Vážně to asi nečekal zrovna ode mě.

Kakuzu by se měl živit věštěním a ne zabíjením apod., protože přesně, a zdůrazňuji přesně, za hodinu Hidanovi otrnulo. Vypadalo to, že už nemá chuť mi řezat končetiny, ale takový nadávky, co směřovaly na mou adresu, jsem ještě v životě neslyšela. Kde se je jenom naučil? Nebo že by byl tak kreativní a vymyslel je sám? Jeden nikdy neví.

Snažila jsem se na ně nereagovat a pouštěla je jedním uchem tam a druhým ven, ale co je moc to je moc.

„Hele ty Jasinisto jeden cáklej! Laskavě si ty uřážky nech! Kdo je má pořád poslouchat? Jestli okažitě nepřestaneš, tak ti v nejbližším potoce umeju hlavu!"

Hidan se zarazil:

„Heh, si děláš p*del ne? Jak bys mě tak asi dostala?"

„Na vlastní kůži si ráno vyzkoušel, že sílu na to mám!"

„Pf, náhoda!"

„Vážně? Chceš to znova přezkoušet?!"

Na to Hidan radší neodpovedět- Kdyby řekl, jo, tak věděl, že bych neváhala ani vteřinu, a kdyby řekl,  ne, mohl by vypadat jako srábotka. I když je nesmrtelnej, tyhle rány přece jenom asi bolej.

„Když už je řeč o tý tvý brutální síle," ozval se za námi Kakuzu. „Můžeš mi laskavě vysvětlit jak si k ní přišla?"

„Tse, a jak to mám asi vědět?! Nikdy dřív jsem nic podobnýho nedokázala!" Ale kéž by, pomyslela jsem si, ušetřilo by mi to hodně problémů.

Hidan taky zpozorněl a zpomalil, aby s námi vyrovnal chůzi.

„A to ti mám jako věřit? Vždyť to byla rána za kterou by se nemusel stydět ani tady Kakuzu!"

„A copak já s tím nadělám Hidánku," zeptala jsem se sarkasticky.

„Ale je to celý nějaký zvláštní," upoutal zpět na sebe Kakuzu pozornost.

„Proč myslíš?" řekli jsme já a Hidan jednohlasně a vztekle jsme se na sebe podívali.

„Vůbec z tebe necítím chakru a přesto jsi mu dala takovou ránu."

„Eh? Teď se vůbec nechytám!"

„To vůbec nevadí. Necháme tě prohlídnout Sasorim a pak se uvidí."

Nasucho jsem polkla. To bude ještě hooodně dlouhý den.

Kakuzu chtěl být honem rychle zpět v úkrytu, takže jsme ani nezasatvovali na oběd. Což se neobešlo bez mých a, i k mému údivu, Hidanových prostestů. Ráno jsme se hádali a teď jsme zajedno?

„Božínku, to abych si udělala seznam co chci před smrtí udělat, protože, jak se zdálo, se blížil konec světa." Zabrblala jsem si pro sebe.

„Říkala´s něco?" ozval se Hidan.

„Vůbec nic, jenom nad něčím uvažuju."

„A nad čím? Doufám, že ne nad tím jak nám zdrhneš!"

„Neboj se drahoušku," řekla jsem medově sladkým hláskem, po kterým by každýma asi naskočila husí kůže. „Přece si nenechám ujít šanci děsit tě po nocích s láhví šampónu v ruce."

„TY jedna malá...," na čele se mu objevila žilka, ale už nestačil nic říct, protože se ozval Kakuzu:

„Jsme tady."

Ohlídla jsem se a přede mnou byla jenom skála. Kakuzu k ní přešel, udělal pár pečetí a ve skále se najednou objevil vchod.

„Tak jdeme holka, teď tě čeká to nejhorší-přesvědčit Peina."

„A proč jenom mě? To vyste si mě odchytli jak nějakou lovnou zvěř! Já si jenom hezky sednu a budu se bavit pohledem jak se snažíte Peina ukecat."

Hidan si jenom sklíčeně povzdechl a jako první vešel do úkrytu. Po něm jsem šla já a nakonec Kakuzu. Jenom co jsme vešli, vchod za námi zmizel.

„KA-KU-ZU-SAN," proti nám běželo a ječelo naprosto šílený stvořeníčko s oranžovou maskou a otvorem pro jedno oko.

„Kakuzu-san, Deidara-senpai už zase vyhodil obývák do povětří!"

„Práskač jeden mrňavej," pomyslela jsem si. „Tohle že je Uchiha Madara? Aspoň to vypadá, že tu nebude nuda."

„Tobi ty malej pa*chante! Jak ses opovážil mě bonznout?!" ozvalo se naštavně z onoho obýváku a vzápětí vykoukla blonďatá hlava.

Deidara chtěl ještě něco říct, ale vzápětí se zarazil a pohled mu směřoval na mě a pak na Hidana:

„Koho ste to s sebou přitáhli?

„Coby seš slepej? Asi holku ne?!" odpověděl Hidan.

„No já jen že se divim, protože tohle není váš styl. Obvykle si jenom užijete a svou oběť zabijete. Proto se ptám."

Nato ani Hidan ani Kakuzu neodpověděli a podívali se mým směrem. To co viděli je trošku postrašilo-obzvlášť Hidana. : Měla jsem obličej celý rudý, ale ne studem nýbrž vzteky a pomalu jsem začínala vidět rudě. Hidan, který si ještě pamatoval můj poslední výbuch vzteku se stáhnul do úctyhodné vzdálenosti. Ale to neušlo Deidarovi a hned si do nesmrtelného rýpnul:

„Co je? Snad se tý malý holky nebojíš?" a zasmál se.

„Nebojim, ale jeden nikdy neví." odvětil a Dei se podíval krapet nechápavě.

Mě v tu dobu moje trpělivost dosáhla svých hranic a sevřela jsem ruku v pěst.

„Asi pokřtím svoje nový rukavičky," zamumlala jsem, ale dost nahlas aby to slyšel i trochu vzdálený Deidara.

Na Tobiho všichni zapoměli a nikdo nepostřehnul, že se vypařil z místnosti. Kakuzu to všechno sledoval s klidem vlastním, ale když uslyšel mojí výhrušku, jenom si povzdechnul a chytil mě za, teď už napřáhnutou, ruku, aby mě ani nenapadlo na Deidaru zaútočit.

„Ne že bych měl něco proti tomu, abys z něj vytloukla duši, ale zase použije ty svoje jílový kraviny a rozboří půlu baráku."

„To nejsou kraviny! To je umění ty pitomče!

„Zmlkni nikdo se s tebou nebaví!" obořila jsem se na něj.

„A když nezmlknu?!"

„Tak tě ostříhám ty jedna odbarvená hlavo!"

„Co si to dovoluješ, huso malá! Já jsem od přírody blonďatej!"

„Tak to bych se hádala!"

„Ty jedna malá..., však já ti ukážu-KA...!"

„Tak to by stačilo Deidaro! Jestli zase něco necháš vybouchnout tak ti vrazím pěkných pár facek!" Zarazil ho Kakuzu a otočil se na mě:

„Ty toho taky nech. Jenom proto že seš momentálně pod mojí ochranou neznamená, že se budeš s každým prát na potkaní."

„Ale on si začal," namítla jsem dotčeně.

„Mlč už," ozval se náš "hrdina" Hidan.

„Chceš taky jednu schytat?" zavrčela jsem na něj. Nicméně Kakuzovi už došla trpělivost a jako pytel brambor si mě hodil přes rameno a mířil se mnou, jak jsem tušila, do Peinovi "kanceláře".

[hide=DŮLEŽITÉ UPOZONĚNÍ!]OD TEĎ PŘESTÁVÁ BÝT POVÍDKA PSANÁ FORMOU "DENÍKU"(protože mi to dělá trošku potíže :-) )[/hide]

Po odchodu dvou osob z "předsíně" zůstali v té místnosti pouze dva lidé: Hidan a zmatený Deidara.

„Jak to myslel, že je ta holka pod jeho ochranou?" zeptal se nesmrtelného, kterému ještě v uších zněla dívčinina výhruška:[i]„Chceš taky jednu chytat?" [/i]

„Hej, Hidane! Na něco sem se tě ptal krucinál." zavolal na něj a mírně s ním zatřásl. To ho probralo z tranzu a podíval se na zmateného blonďáka, kterého hodně lidí považovalo za holku.

„Říkals něco?!"

„Ptal jsem se, co tím Kakuzu myslel, že je ta holka pod jeho ochranou!"

„Jo tak!"

„Hm?"

„No..." přemýšlel jak to správně říct. „Těsně před tím než nás Pein zavolal zpátky, mířili jsme s Kakuzem na trh s lidma."

„Trh s lidma," nechápal.

„Jo, koná se to jednou za dva roky asi den cesty od Vodopádový. Sejdou se tam bohatý maníci a kupujou tam lidi."

„To trochu nepobírám-jak do toho zapadá ona?"

„Tse, není to jasný? To jí chtěl Kakuzu prodat."

„COO!" zařval údivem Deidara.

„Bohužel," zašklebil se zlomyslně Hidan, „jsme se museli vrátit dřív než jsme tam stačili dojít. Kakuzu si pohrával s myšlenkou, že se vykašle na Peinovy rozkazy a půjde tam, ale pak mě napadlo, že jí vezmem sem a Peinovi tím znepříjemníme život."

„Ale vždyť jí vodsaď může vyhodit."

„Nevyhodí! Kakuzu jí nedá. Ta holka představuje zlatej důl."

„Proč zlatej důl? Co je na ní tak zvaláštního kromě toho, že je neuvěřitelně drzá a myslí si, že by mě od ní taková rána, co mi chtěla dát, bolela."

„Haha! To si piš, že by tě bolela! Nejspíš bys to ani nepřežil. Věřmi, já vim o čem mluvim."

„Eh? Mi chceš říct, že ti taky jednu natáhla?"

„Jo! A kdybych nebyl nesmrtelnej tak už polykám hlínu a vy mi nosíte kytičky na hrob," zasmál se

„Proč bys polykal hlínu? Zrovna ty Hidane?" ozval se Sasori, protože mezitím co si ti dva povídali přešli do obýváku.

Hidan si jenom povzdechnul a začal svoje vyprávění od začátku od doby co potkali Kitou.

V té době stál zrovna u Peina v kanceláři a vedle něj stála Kitou.

„To si ze mě děláš srandu takhat sem někoho jako ona?!"

„Jak někoho jako ona," pomyslela si.

„Šéfe, nerad to říkám, ale já vás chtěl varovat, že se nemůžu okamžitě dostavit, ale podle Hidana jste byl neoblomný, tak jsme jí hold museli vzít s sebou."

„A proč jste jí vůbec  s sebou tahali?"

„Hodlal jsem jí prodat!"

„Už zase si mířil na ten "trh?"

„Jaký zase, je jenom jednou za dva roky!"

„DVA ROKY?! TO MI CHCEŠ ŘÍCT, ŽE TU S NÁMA BUDE DVA ROKY???!!!" zařval Pein tak nahlas.

To slyšeli i o ostatní členové Akatsuki co seděli v obýváku a snažili se ztrávit to, co jim Hidan právě naservíroval. Dokonce i pan "ledová maska" á-la Uchiha Itachi vypadal, že ho každou chvíli trefí šlak.

Nicméně dostali dostali další "facku" když slyšeli to co zařval Pein.

[b]Opět v Peinově "kanceláři":[/b]

Leader zločinecké organizace vypadal, že každou chvíli proskočí oknem. V obličeji byl celý brunátný a zhluboka dýchal jak se snažil uklidnit.

„Dva roky tady teda rozhodně nezůstane!"

„Tak já ji pustim, ale uteče nám několik desítek milionů yenů."

„Desítek milionů?!" opakoval nevěřícně.

„Jo! Možná dokonce i pár stovek díky tomu co jsme kvůli vašemu rozkazu se hned vrátit a díky Hidanově drzosti dozvěděli."

„A to je?"

„Má obrovskou brutální sílu a to ani nepoužívá chakru."

„Nepoužívá chakru?"

„Jo vůbec jí z ní necejtim, tak jsem chtěl aby se na ní Sasori podíval. Přece jenom něco málo o tomhle ví."

„Hm...je pravda, že podle toho co říkáš je ta holka zlatej důl, ale odmítám tu malou příživnivi živit dva roky."

To už se ale díval na Kakuza jako na blázna, protože držel kolem pasu zmítající se dívku.

„Uklidni se," říkal jí.

„Až mě pustíš a ..." vrčela na něj.

„A co?"

„Radši nic," odvětila a přestala se snažit vymanit z Kakuzova objetí. Ten když viděl, že se plně uklidnila, tak jí pustil.

Kitou už zase vypadala, že zaútočí na Peina, ale jenom se k němu otočila a s tvrdým výrazem v očích mu řekla:

„Jenom pro příště, velectěný ŠÉFE, až o někom budete mluvit jako o příživníkovi  a podobně, ujistě te se, že je mimo místnost. Předem díky a poroučím se." S těmi slovy se otočila a odešla z místnosti. Mezi dveřmi se ale otočila na Kakuza a řekla mu:

„Počkám venku," a odešla.

„Tak tohle bude pořádnej cirkus," neodpustil si Pein.

„Zkusim to nějak zařídit a poptám se, jestli by o ní někdo neměl zájem, ale za nic neručim."

„Dobře, udělej co musíš.

Nicméně chci, aby jí měl vždycky někdo na očích!" A dal tím najevo, že rozhovor skončil.

Venku byla o jiné dveře opřená dívka a čekala.

„Tak jak to teda dopadlo," zeptala se.

„Můžeš tady zůstat."

„Fajn! Ale...?"

„Jaký ale?"

„Za tím, že tu zůstanu je jedno velký ALE."

„To tě nemusí zajímat."

„Jak myslíš."

„Dneska budeš ještě odpočívat, představíme tě ostatním členům Akatsuki a necháme tě prohlídnout Sasorim."

„A zítra?"

„Zítra tě začnu trénovat."

„Trénovat?"

„Jo. I když máš obrovskou sílu, tak se musíš naučit ovládat, jinak tě kde kdo brzo odpraví. Kdybych tě před chválí nezasatvil a ty bys zaútočila na Peina, řek bych že by s tebe nezbyl ani mastnej flek."

„Naučit se ovládat? To říká ten pravej," pomyslela si, ale navenek nedala nic znát.

„A jak mě budeš trénovat?"

„Naučíme tě ovládat chakru a používat různé zbarně. I když si spíš myslim, že k boji budeš používat jenom svoje pěsti."

Kitou se jenom pousmála a vydala se s Kakuzem směr: obývák, aby jí představil ostatním.