Cesta do sídla Akatsuki utíkala poměrně rychle a už bez Kakuzových výbuchů vzteku. Noha už mě taky přestala bolet, ale i tak jsem na útěk ani nepomyslela, vždyť  kam bych šla. Hidan se kupodivu snažil být přátelštější a sem tam se mnou i žertoval. Nisméně jsme se oba vyhýbaly jednomu téma- Moje minulost. On sám se mě na to nevyptával, zřejmě si myslel, že to ze mě vypáčí „velký šéf“ nebo při pozdějším výslechu Itachi Uchiha pomocí jeho Sharinganu. A já jsem s tím nezačínala, protože bych jim asi těžko vysvětlovala, že nejsem z jejich světa. Vždyť by mě měli za totálního bláza. :-)

Zrovna bylo poledne a my jsme procházeli nějakou neznámou vesnicí, ale bylo zde vidět i procházející shinobi.

„Tak proto," zašeptala jsem. Nicméně Hidanovým uším to neušlo.

„Tak proto Co?"

„Tak proto jste si sundávali ty pláště Akatsuki," usmála jsem se na něj, „protože tohle je ninjovská vesnice a hned by vás poznali, že jo?"

„Ty si mi ňák všímavá."

„Od čeho mám oči?"

„No....na kouknání"

„Hmmmmm...?" Podívám se na něj tázavě a Kakuzu se pobaveně zasmál.

„Tak ta ti to teď nandala Hidane!"

Než Hidan stačil nějak Kakuzovi odpovědět,  ozvala jsem se já:

„Ehm, pánové, proč na mě ty lidi tak civěj?"

Kakuzu se rozhlídnul, aby se přesvědčil, že tomu tak opravdu je a potom odpověděl:

„Nerad ti to říkám holka, ale máš na sobě hodně divný oblečení."

„Jak jako divný?" A podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě obyčenou mikinu na zip, pod tím tričko s malou beruškou, obyčené staré džíny a sandále. Podle mě tohle bylo normální oblečení, tak jsem se jenom "velkým otazníkem v obličeji" podívala na Kakuza ajk to myslí.

„Rozhlídni se kolem, co nosej ostatní a co máš na sobě ty. Musíš uznat, že vypadáš zvláštně."

„Hm, to je pravda. Pokukujou po mě víc neš po Hidanovi a jeho kose," uchechtla jsem se.

„Cos tim jako myslela?" Začal se čertit Hidan.

„Vůbec, ale vůbec nic." Začala jsem ho hned uklidňovat a potom jsem pokračovala se svým původním rozhovorem co jsem vedla s Kakuzem.

„Co ale s tím? Není mi to zrovna dvakrát příjemný."

„Hold ti budem muset koupit něco normálnějšího," povzdychl.

Při tom pomyšlení jsem se musela v duchu smát. Nejenom,že mi "držgrešle" bude kupovat oblečení, ale víc mě bavila představa, jak jdu s těma dvěma nakupovat. Dva hledaní ninjové budou trávit dopoledne chozením po nákupech.

„Dobře," snažila jsem se navenek vypadat rezignovaně a aby si mysleli, že mě to děsně štve,ale v duchu jsem se na nákupy těšila-"KAKUZU! PŘIPRAV SI PENĚŽENKU!-„Co jinýho se dádělat. Tak jdeme ať to máme za sebou."

Chvíli jsme hledali, ale brzy jsme našli obchod, ve kterém to vypadalo, že mají úplně všechno. Od bot až po gumičky :-)

Hidan řekl, že něco takovýho není pro něj a šel hledat nejbližší hospodu.

„Dobré dopoledně, co si račte přát?" Přivítal nás prodavač. Slova se ujal Kakuzu:

„Potřebuji tady svou neteř plně ošatit."

Potom co Kakuzu řekl "svou neteř" jsem se naprázdno rozkuckala. Prodavač se na mě podíval jestli se mi něco nestalo a Kakuzu se na mě varovně podíval stylem: „Něco řekni a uvidíš!"

Na sucho jsem polkla a nenápadně přikývla jako že rozumím.

„Promiňte, jenom mi trochu zaskočilo."

Prodavač přikývl a hned se mě ptal, jak bych si své nové oblečení představovala.

Na chvíli jsem se zamyslela a spustila.

Sama sebe si prohlížím s zrdcadle a nemůžu se "vynadívat". V tomhle oblečení vypadám úplně jinak.

[i]Nechala jsem si nanosit oblečení do barev černé a červené.

Chvíli trvalo než jsme s prodavačem našli správnou velikost bot, lae nakonec jsme našli černé boty pod kolena s lehoučkým podpatkem á-la Sakuřiny boty :-) V jednm régále jsem našla úžasnou červenou stuhu zakončenou malou rolničkou a hned jsem si řekla, že by byla úžasná na sepnutí vlasů. Hledala jsem a hledala až jsem našla červené kratší tričko na ramínka končící nad pupíkem a černou vestu bez rukávů na zip. Potom jsem se poohlížela po nějakých kalhotech, ale padly mi do oka úžasný, černý, bokový kraťase, který se hodily k červenému pásku, který už jsem taky měla vyhlídnutý.[/i]

Když se tak prohlížím a koukám na ty barvy, musím se smát- vždyť já se neúmyslně oblíkla do barev Akatsuki: černé boty, černé kraťase, červený pásek, který byl zapnutý jako ozdoba přes boky, červené krátké tričko, černou vestu a bílou stužku s rolničkou, která mi spínala moje dlouhé vlasy vysoko na temeni hlavy, ale i tak mi ty vlasy padaly asi do půli zad.

Vyšla jsem se zkušební kabinky, abych se ukázala Kakuzovi.

„Hmm...sluší ti to," uznal nakonec.

„Díky"

„Za ty peníze to vážně stojí zato. Hidanovi vypadnou oči z důlku." Při tom pomyšlení jsme se oba zasmáli.

Když už chtěl Kakuzu zaplatit tento, ne zrovna levný, nákup, zarazila jsem ho, protože mi do oka padly ještě krásné černé rukavice bez prstů-které byly jak jinak lemované červeně.

„Na co ti budou rukavice?"

„Nikdy nevíš kdy se můžou hodit," pokrčila jsem rameny a nasadila jsem si je na ruce.

Když jsme vyšli z obchodu bylo už pozdní odpoledne, a tak jsme se vyšli hledat Hidana.

Našli jsme ho už značně podnapitého,tak že ani nevnímal okolí, v jedné zapadlé putyce a tak Kakuzu oznámil, že dneska už nikam nepůjdeme a ubytujeme se v nějakém hotelu.

V hotelu zaplatil předem na jednu noc pokoj pro tři. Z toho jsme usoudila, že ráno budeme vstávat hodně brzo.

Potom jsme Hidana dotáhli a hodili na jednu z postelí. Já jsem si chtěla ještě zajít do sprchy. Kakuzu s tím souhlasil, ale jako kdyby byl moje chůva, doprovodil mě až přede dveře dámských koupelen a tam počkal dokud jsem nevypadala tak trochu k světu.

Když mi začala po zádech stékat horká voda, musela jsem úlevně vzdychnout. Umyla jsem si hlavu a smyla ze sebe všechen prach co se na mě za těch pár dní usadil.

Po své očistě jsem se chtěla vrátit do pokoje, ale úplně jsem zapoměla, že přede dveřmi koupelny čeká Kakuzu, tak jsem se ho lekla, že jsem potichu vypískla :-)

„Tfuj, sem se tě lekla. Tohle mi zkrátilo život o odbrých pár let." Dotyčný na to nic neřekl, ale i pod maskou vypadal, že se dobře baví.

V pokoji značně hlasitě chrápal Hidan, ale já, jelikož jsem byla po nákupech utahaná :-), jsem ještě než moje hlava dopadla na polštář usnula jako dudek.

RÁNO!(Pozn. autora-nečekané objevení,ještě že je Hidan nesmrtelný :-) )

Ráno, když jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem v pokoji sama. Jenom na nočním stolku byl lísteček se vzkazem.

[i]Šli jsme s Hidanem na snídani. Obleč se a pak přijď za námi.

PS: Jestli se pokusíš zdrhnout, dopadneš hodně ošklivě.[/i]

Jenom jsem zavrtěla hlavou a šla jsem otevřít okno, aby do pokoje mohl čerstvý vzduch. Okno bylo směřováno vem do ulice, kde začali obchodníci pomalu otevírat své obchody.

Svoje oblečení jsem měla na židli vedle postele, kde jsem ho včera nachala.

Zrovna jsem si chtěla obléknout tričko, když do pokoje vlítnul Hidan:

„Kde se tak cou....," zarazil se mezi dveřmi.

„Hej, neumíš klepat?" Hidan na mě vyjeveně koukal a pomalu přešel so středu místnosti.

„Můžeš odsaď vypadnout?" Bylo mi nepříjemný jak na mě koukal.

S Kakuzem jsme měli pravdu, opravdu mu oči vypadávaliz důlků, ale v trošičku jiný situaci.

„Můžeš vodsaď krucinál VYPADNOUT?!"

„A zničit si ten bezvadnej pohled? Za co mě máš?"

Otočila jsem se k němu zády a bleskově si oblíkla tričko. „Tak zábava končí! Ale teď už vypal!"

„Ani mě nehne!"

Teď už jsem byla doslova rudá vzteky. Přešla jsem k němu a napřahovala ruku. Hidan mě sledoval a vypadal přitom hodně povýšeně jako by si říkal-jen do toho! Uvidíme kolik síly v tobě je!

Napřáhla jsem se...

...„A PADEJ VODSAĎ!" Jen co jsem to "dozařvala" jsem mu jednu vrazila. Co však ani jeden z nás nečekal bylo, že Hidan vylítne z okna a napere to do sousedního domu. Ozvala se obrovská rána a lidi se začali sbíhat kolem Hidana a ptali se ho jestli je v pořádku. Ten jenom přikyvoval a pomalu se zvedal se země.

Ke mě do pokoje vběhnul Kakuzu:

„Co se tady ksakru stalo?!"

„Hidan neumí klepat a i přes několik upozornění nechtěl vypadnout. Trochu jsem mu s tím pomohla. Kdo měl tušit, že když mu dám facku, vypadne z okna!"

V tom už přišel do pokoje i potlučený Hidan. Vypadal jako kdyby ho přejel parní válec a podle výrazu jeho tváře to vypadalo, že někoho hodně brzo zabije.

„Kakuzu...po-moc," zašeptala jsem zoufale, když jsem viděla jak Hidan sahá po svojí kose.

Kakuzu si jenom povzdechl.

„Notak Hidane klid. Kdo mohl vedět, že bude mít takovou sílu"

„Uklidním se až jí useknu aspoň nohu!" Nasucho jsem polkla.

„Jenom to zkus,"zavrčel Kakuzu. „Zkus to a najdu jakejkoliv způsob jak tě zabít!"

Já jsem projistotu vyklidila místnost a šla na snídani. Kakuzu s Hidanem po chvíli přišli a ikdyž Hidan ještě prskal nevypadalo to, že má ještě náladu mi usekávat končetiny.

„Dojedlas?"

„Jo!"

„Fajn, tak odcházíme. Chci do sídla dorazit ještě před setměním"