Následující den jsem si připadala jak kdyby mi někdo do těla zapíchal třísky. Byla jsem rozlámaná a všechno mě bolelo. Njn-co bych taky mohla čekat, když nejsem zvyklá spát na zemi. Spát na zemi, to je podobný jako když jsem jezdila s našima stanovat, ale to jsem nespávala se svázenejma rukama a nohama.

Já a Hidan jsem byli ještě ochraptělí z naší předešlé Hádky, kterou jsme dopoledne vedli, tak jak se jevilo, si Kakuzu užíval drahoceného klidu a ticha. Nicméně, pokaždé když jsem si vzpoměla na naši hádku začala se ve mě kypět žluč. Fajn, hádali jsme se kvůli tomu, že má ruku na mym zadku a přestali jsme až tehdy, že ani jeden z nás nemohl mluvit, ale svojí ruku nesundal! Když začalo zapadat slunce, tak Kakuzu oznámil, že je čas se utábořit. (Byla to pěkná mýtinka skrytá mezi stromy a hned kousek vedle tekl potůček, takže ani o vodu nebude nouze.)

Hidan mě více-méně hodil na zem, až to legračně žuchlo-teda pro mě trochu legračně. Zasmála bych se, to bych se ale nesměla při tom "hodu" pokusit přistát na nohy, ale jaksi jsem zapoměla na svůj chromý kotník.

„Au," potichoučku jsem si zaklela. Bohužel to Hidan zaslechl.
„Ňákej problém?"
„Ne...žádnej "problém" jenom ta noha zlobí. To víš znáš to, když něco bolí, hold to bolí." Pokoušela jsem se vykecat abych nevyvolala další nesmyslnou hádku. Pokusila jsem se i o lehoučký úsměv, ale podle mého mínění to musel bejt jenom chabej pokus.
Hidan jenom pokrčil rameny a šel pro dřevo.
Zůstala jsem s Kakuz-em sama na mýtině, ale ani jeden z nás to ticho nehodlal prolomit.

Pomalu jsem začínala i klimbat, avšak to by mě nesměl probudit Hidanův hlasitý "pozdrav":
„Kakuzu...Tak tady je to dřevo a ještě se mi podařilo chytit večeři. A s těmi slovy pustil na zem dřevo, které držel v jedné ruce a v druhé ruce se mu houpal mrtvý zajíc.

Mezitím co Kakuzu zapaloval oheň jedním ze svých ohnivých jutsu, tak Hidan začal zajíce stahovat z kůže a vyndavat mu vnitřnosti.
Na něco takovýho mě neužije a tak sem radši rychle odvrátila hlavu a snažila se udržet žaludek, abych nehodila "šavli" - beztak mám ten žaludek prázdnej.
„Copak? Nemáš na tohle žaludek?" Zvolal výsměšně Hidan a zamával na mě rukama, které měl trochu ušpiněné od těch vnitřností.
„Ne, to teda nemám," přitakal jsem. Beztak naco to tajit. „A ani to nehodlám nijak měnit."
„To bych rád věděl naco zrovna TY žaludek máš!" Neodpoštěl si dál to rýpání.
Avšak to už jsem ho dál neposluchala a udělala grymasu, která říkala "chceš se znova hádat???!!!" Hidan už nic neříkal a radši se věnoval napichování zajíce na klacek.

Za půl hodiny se začala po mýtině lynout lahodná vůně pečené zvěřiny. Zakručelo mi vžaludku a začaly se mi zbíhat sliny. Bodejď by ne, když jsem od včerejška nic nejedla. Teda podle mě od včerejška. Bůh-ví jak dlouho jsem byla vbezvědomí.

Po jídle jsme se já a Kakuzu začali chystat ke spánku, protže první hlídku měl Hidan, krerý měl potom Kakuzu vzbudit, aby ho vystřídal.
Já už jsem se pokoušela lehnout si do přijatelné polohy, aby se mi alespoň trochu pohodlně spalo, když v tom se Hidan zarazil, otočil se na Kakuzu a zeptal se ho:
„Neměli bysme jí svázat? Přece jenom je to malá potvora a bůh-ví čeho je schopná. Jenom pro jistotu."
„A kam bych asi utekla?" Zeptala jsem se ironicky. „Zaprvé: Vůbec nevim kde jsem a zadruhé stou nohou bych asi daleko nedošla" Ikdyž ne začinala pomalinku, ale jistě lepšit.
Kakuzu se na chvíli zamyslel a bohužel k mé smůle dal Hidanovi zapravdu. Přešel ke mě a svázal mě.
„Trochu jemnějš by to nešlo?" Zavrčela jsem, když utahoval provaz.
„Šlo, ale nechce se mi," odvětil a provaz ještě víc utáhnul.
Ještě chvíli potom jsem si neslyšně mumlala různé nadávky, než jsem se jaksi uvelebila, začala klimbat a usnula.

Při vzpomínce na všechno, co se včera stalo mi naskakuje husí kůže. 1)Vinnou svého přání jsem se dostala do světa, o kterém jsem četla jenom v manze nebo jsem se na něj koukala na netu. 2)Poznala jsem tady dva členy Akatsuki: Hidana a Kakuzu, natož s Hidanem jsem se už stačila pěkně požrat. 3) Kakuzu mě chce prodat bůh-ví komu a div si celou dobu neprozpěvuje kolik za mě dostane peněz.
Tentokrát mě nesl Kakuzu, protože Hidan prý stávkuje, že ho z z mýho nošení bolej ruce. Sprosťák!!! V tu chvíli jsem si říkala, že kdyby nebyl nesmrtelnej, tak ho vlastnoručně zaškrtim. A celou cestu jsem po něm za Kakuzova záda házela "kill look-y". Hidan na mě jenom vypláznul jazyk, ale nijak to nekomentoval.
-Ne že bych měla Hidana nějak zvlášť v lásce, ale přece jenom jsem se u ně cítila "bezpečnějc". Přece jenom Kakuzovy záchvaty vzteku, kdy to většinou odnesly jeho parťáci, byly známy všem.
„Ehm...ty,Kakuzu...,"začala jsem pomalinku.
„Hm?"
„Čistě ze zájmu, kde že mě to chceš prodat?"
„Asi den chůze od skryté vodopádové je malá osada. A každé dva roky se tam konají "trhy". Bohatýři si tam kupujou lidi, otroky, osobní sluhy apod."
„Achtak," zašeptala jsem.„Skrytá vodopádová,...odtamtud pocházíš, že jo?"
„Jak to víš?!"
Lehce zvednu ruku a nsažím se neztratit balanc a vypadnou Kakuzovi z náruče a poklepala jsem mu lehce na čelenku.
„Podle tohohle" a lehce se usměju
„A za jak dlouho tam teda dorazíme?" Pokračuju v rozhovoru.
„Nehledě nato, že ti dotoho nic není," zabručel, „tak asi za dva dny. Jsme jenom den chůze od vodopádové, tím pádem tu budeme potkávat víc lidí a ninjů. To znamená, že budeme cestovat jenom v noci, aby nás bylo co nejmíň vidět-a ty moje milá, pokud někoho potkáme, budeš hezky držet jazyk za zuby. Je ti to jasný?"
Tu otázku skoro zavrčel a mě po tváři tekla kapička potu, jak jsem se bála, aby se nerozzuřil. Tak jsem radši mlčela a jenom jsem kývla.
„A pokud ti náhodou někdo položí přímou otázku, tak jsme staří přátelé cestující spolu."
Opět jenom kývnu.
V tom ale nadskočím, protože se leknu, když se od Hidana ozve bolestné zasyšení. Kakuzu se s námi otočí a mě se naskytne pohled, jak se Hidan drží za hlavu a něco si mumlá. Tázavě se podívám na Kakuza a obočí mám zvednuté, že se mi skoro strácí v ofině. Ten jenom zavrtí hlavou, ale ne tím stylem, že neví co se děje, ale stylem NEPTEJ SE! Po chvíli si Hidan hlavu pustí a řekně Kukuzovi:
„To byl Pein. Máme se ihned vrátit do sídla."
„Ale vždyď..." Zpoští Kakuzu.
„A mám ti ještě vyřídit, že ho žádné tvoje peněžní transakce nezajímají. Prý se máme vrátit HNED!"
„Tak moje peněžní transakce ho nezajímají?!" Začíná pomalu pěnit Kakuzu a mě hned dochází, že je zle. Snažím se mu vymanit z rukou a on mě bez protestu pouští. Bolavá noha nenoha snažím se co nejrychleji zmizet za nejbižší strom, který by mě skryl před jeho běsnícím kukučem.
„A kdo se asi stará o celý financování Akatsuki? Beze mě by se i to pitomí jídlo muselo krást, protože by zachvíli jinak zbankrotoval! Protože než dojde k najímání Bijuu, tak to bude chvíli trvat než je všechny pochytáme!"
„Okej-okej, uklidni se Kakuzu, já jenom vyřizuju vzkaz. Taky se mi to nelíbí. Ale ber to takhle: máme tu holku, už takhle bysme za ní dostali slušnej balík, ale když jí budeme mít u sebe další dva roky, tak jí můžeme něco málo neučit a její cenová hodnota hned stoupne!" Snaží se Hidan hned něco vymyslet, aby Kakuza uklidnil. „A představ si, jak bude reagova Pein až se mezi dvežma s ní ukážeme a oznámíme mu, že je to jeho vina, protože chtěl, abysme se hned vrátili."
To už se Kakuzu uklidnil a zamyslel se. Po chvíli přikývl a řekl, že to není vůbec špatnej nápad.
Teprve teď si oba uvědomili, že jim někdo chybí a začali se kolem sebe rozhlížet. Za minutku mě Hidan uviděl a zavolal na mě:
„Hej, Kitou, poď sem ať můžeme jít dál." Když vyslovil moje jméno, tak jsem se zarazila, protože to bylo vůbec poprvé co ho některý z těch dvou vůbec řekl.
„On si pamatuje moje jméno,tak to teda koukám," zamumlám si pro sebe.
„Notak, pospícháme," zavolal netrpělivě.
S obavama pokukuju po Kakuzovi a když Hidan zahlídnul můj pohled, tak se jenom zasmál, ale ne tím ironickým a výsměšným tónem, ale tónem, který naprosto chápal moje obavy.
„Neboj, už je to v pohodě. A Kakuzu už se taky uklidnil"
„Určitě?" Zavolám s obavami.
„Určitě." Potvrdil.
Pomalu jsem se vybelhala zpoza stromu a když jsem se natočila směrem ke Kakuzovi belhala jsem se ještě pomaleji. Vtom ke mě zezadu přistoupil Hidan a zvednul mě on. Udiveně se na něj podívám, ale vduchu si ododechnu, že nemusim "jít" s Kakuzem, který ještě nevypadal úplně cajk Kakuzu se na Hidana taky udiveně podíval a Hidan jenom pokrčil rameny. Kakuzu to dál neřešil a tak jsme vyšli dál.
Na rozcestí jsme ale neodbočili směrem k vodopádové vesnici, ale zamířili jsme dál do vnitrozemí Ohnivé země.

Hidan
Potom co se mi porařilo jakštakš uklidnit Kakuza, aby neměl další výbuch vzteku jsme si oba všimli, že nám jaksi jeden člen naší "výpravy" chybí. Po chvíli jsem jí zahlídnul za stromem. Tomu pohledu jsem se musel vduchu zasmát. Stála tam s výrazem na tváři, kterej se vyloženě bál.
„Hej, Kitou, poď sem ať můžeme jít dál." Zavolám na ni. Bylo úplně vidět jak se zarazila, když sem vyslovil její méno.
„Notak, pospícháme."
„Neboj, už je to v pohodě. A Kakuzu už se taky uklidnil".
„Určitě?" zavolá po chvíli a přišlo mi, že má hlas stažený strachem Má taky proč, přece jenom Kakuzu je Kakuzu a jak to tak vypadá, tak ona nás zná oba dost dobře. Což jsem pořád nepochopil jak je to možný.
Pomalu vykulhala zpoza stromu a mířila ke Kakuzovi, ale přišlo mi, že s každým krokem jde pomalejš a pomalejš. Potichu si povzdechnu a zvednu ji já s tím, že jí dneska ještě ponesu. Přece jenom Kakuzu ještě nevypadal úplně v pohodě a kdyby jí náhodou v záchvatu vzteku něco udělal odnes bych to potom já a asi 1000x víc. Vyhra po mě udivenej, ale vděčnej pohled. Kakuzu se na mě podíval stejně udiveně,ale já jenom pokrčil ramenama. Kakuzu to dál neřešil, otočil se a šel dál.

Sám sebe se ptám co to do mě vjelo. Ale přece jenom bude u nás teď dva roky a nemůže nás všechny vyloženě nesnášet. A Konan bude celá šťastná, že jí nekdo helfne s vařením. A bude taky moct uklízet, protože to Konan nedělá vůbec!