„Fajn, až budeme sami.
.....
Mluvil jsem s doktorem?"
„Co zas?! Byl tu před chvílí-copak našel mi nějakou chorobu?"
„Ne, přemluvil jsem ho a večer se můžeme vydat zpátky do sídla."
„Není to stejný jako kdyby sme šli ráno?"
„Sice možná, ale přišlo mi, že bys mnohem radši strávila noc v hotelu s pohodlnou postelí než v nemocnici."
Kitou zasvítily oči nadšením.
„Sem s tim hotelem! A Hinato už jsi se probrala. Je ti líp? A proč jsi vůbec omdlela?"
Hinata se na ní koukala nechápavě, kde se v ní ta energie najednou bere.
„Omlouvám se za ní, je jenom nadšená že odejde dneska a ne až zítra."
„Co se za mě omlouváš, mám snad vlastní pusu ne?"
„A otvíráš si jí na ostatní až moc často."
„Ehm, co to je za prsteny co máte na rukou?" Zeptala se Hinata a ukázala na Kitouin levý malíček a Itachiho pravý prsteníček.
„Obyčejné prsteny," pokrčily rameny.
„A teď," vstala a ignorovala znovu rudnoucího Kibu a přešla k Hinatě popadla jí za ruku a táhla z pokoje.
„Pardnon, ale tohle budou drby. Mužům vstup zakázán!!!" A zavřela za sebou dveře.
„Tak a teď mi řekni proč jsi sebou sekla. Mám sice svojí teorii, ale chci to slyšet od tebe."
Hinata znovu zčervenala.
„Ale hlavně tu neomdlívej, prosím."
„P-promiň, ale já...."
„Šlehlo to s tebou jakmile jsem se zmínila o Narutovi," usmála se jako by s ní šili všichni čerti.
Hinata by teď mohla v klidu konkurovat rajčeti.
„Mám pravdu, že ano?"
„No...když já..."
„Ale no tak Hinato, mě to můžeš říct. Řekni, líbí se ti Uzumaki Naruto?"
„Hai! Už od Akademie," skoro zaječela a zavřela přitom oči.
„No vidíš, že to šlo." Pochválila jí.
„A teď mi řekni, proč jsi mu to ještě nepověděla! A nechci slyšet, že se stydíš."
„Ale když ona je to...pravda."
„Hinato, Hinato," zakroutila nevěřícně hlavou.
„Takhle si ale najde jinou."
„Ale on má rád Sakuru-chan."
„No a co? Ale hádám, že o něj nemá ta Sakura zájem, ne?"
„Ona má ráda Sasukeho-kun."
„Sasuke," zasyčela zlověstně až to nepříjemně připomínalo Orochimara.
„Znáš ho?"
„Už jsme se potkali. Díky němu mám vysokou alergii na slovo: Pomsta.
...
No, ale teď řešíme něco jiného. Řekni to Narutovi hned jak se vrátí s Jiraiyou do vesnice. Slib mi to."
„Ale co když..."
„Co když to nebude cítit stejně?"
Přikývla.
„Tak nebude a ty se nebudeš zbytečně trápit," usmála se.
„A začneš si konečně všímat i jiných kluků kolem tebe. Slib mi to, že se pokusíš mu to říct!"
„D-dobře, slibuju!"
„Tak je to správně," usmála se.
„Ale teď zpátky do pokoje. Jdu se převlíknout z tohohle "pyžama" a hybaj pryč."

„Neříkal jsem, že budeme odcházet až večer?"
„No a co? Večer nebo ráno to je šumafuk."
„Ne není. Ještě musíme čekat na jedny výsledky."
„Další?! Už mě to štve. Fajn, budu tady do večera, ale jestli mi něco najde, beru roha i kdyby to měl bejt tyfus!"
„Nepřevlíkneš se znova?"
„Na co? V pyžamu nebo v mém normálním oblečení. Je to úplně jedno."
Roztáhla závěs kolem své postele.
„Takhle je to mnohem pohodlnější," protáhla se.
Měla na sobě svoje klasické vysoké černé boty, kraťásky a krátké tričko a na zádech měla připnutou katanu.
„Předpokládám, že moje vesta zůstala v sídle."
„Předpokládáš správně," přikývl a hodil jí nějaký svitek.
„To je zase co?"
„Seznam věcí co máme nakoupit až se budeme vracet."
„To jsou zásoby jak pro celou vesnici."
„Sama víš kolik nás v sídle je."
„Jo-jedenáct. To není moc velkej počet."
„Vy dva se hádáte jak...." začal Shino.
„Jak co?"
„Manželé."
Při tom slově oba zrudli.
„Co to plácáš za nesmysli, Shino," zasmála se.
„Začínám nenávidět jakýkoliv hmyz a začlenila jsem do něj i klan Aburame!"
„Jenom to tak vypadalo," pokrčil rameny a dál se tím nezabýval.
Itachi jí podal druhý svitek.
„Doufám, že to není pokračování toho seznamu."
„Ne, máš tam zapečetěný plášť a klobouk."
„Aspoň, že tak." Oddychla si a otočila se na Hinatu.
„Vy už jste chuunini?"
„Ještě ne, na zkoušky jdeme za dva týdny."
„A kde máte senseie?" Po očku se podívala na Itachiho.
Oba věděli, že Jouninem bude jeho přeměna hned prokouknutá.
„Kurenai-sensei a Kakashi-sensei by se měli dostavit k večeru. Museli ještě něco zařídit."
„Hádám že z tebe byli nedšení Kibo, když jsi slítnul ze stromu."
„Neposmívej se mi, tohle se může stát každému."
„Já nic neříkám," usmála se. Ale byl to výsměšný úsměv.
„Taky bych tu nemusel trčet, kdyby v tomhle zapadákově byl medic ninja."
Kitou se podívala na Itachiho a ten jenom přikývl.
„Co?" Nechápal Kiba.
Kitou k němu přešla a ruku dala nad sádru. Chvilinku se musela soustředit, ale potom se jí kolem ruky objevila zelená chakra.
„Ty jsi medic," žasla Hinata.
„To zase ne, řekněme že jsem v tom trochu zběhlá. Moje specialita jsou jedy a omamné látky," a bavila se, když si všimla jak Kiba na sucho polkl.
„Kdybych tě chtěla otrávit, udělám to už dávno," a začala se smát.

Večer se Itachi s Kitou sebrali a odešli z nemocničního pokoje, kam právě vcházel Kakashi a Kurenai.
„Ráda jsem vás všechny poznala," usmála se na ně.
„Kibo? Na tu nohu bys měl zlehka ještě zítra a pak to bude v pohodě."
„Jasně, díky."
„Dávej na něj pozor Akamaru." A na odpověď jí přišlo štěknutí.
Potom zamířili dlouhou chodbou k východu.
V zádech cítili Kakashino pohled, ale dělali jako že nic.
„Teď si najdeme hotel a potom se půjdeme někam najíst, co říkáš?"
„Fajn, z těch nemocničních blafů mám žaludek jako na vodě."

„Nehodláš mě nutit, abych tohle všechno vypila, že ne?" Ukázala na hromadu saké, co nechal Itachi přinést.
„A já jsem snad vosk?"
„No co si pamatuju, tak jsi nikdy moc nepil."
„Nemůžu si dovolit takovou kocovinu jako mívají ostatní."
„Hodláš to dneska napravit nebo co? Ber v potaz, že jsem nemocný člověk."
„Jsi stejně nemocná jako můj malíček."
„Hahaha!"
„Tak na tu kocovinu," zasmála se Kitou, přiťukli si a najednou to do sebe hodili :-)

Ráno, když se Kitou probudila měla totální okno a jediný co byla teď schopná přijmout do svý úplně vygumovaný hlavy byl fakt, že leží v posteli vedle Itachiho a je nahá!
Itachi ještě spal a ona ho nechtěla budit. Potichu došla do koupelny a podívala se do zrcadla.
„Bezva-další cucfleky."
Šla se osprchovat a tam jí padl pohled na její břicho.
„Já ho snad zabiju! Ono nestačí, že mi je udělá na krku, ale musim je mít i na břiše! Obzvlášť když nosim krátký triko. Doufám, že bude mít kocovinu jako dělo!"
Chtěla na sebe pustit studenou vodu, ale ruku zastavila včas. Vzpomněla si jak to dopadlo posledně.
„Sice pochybuju, že teď bych šla na 36 hodin do studený jeskyně, ale nebudu to pokoušet."
V župany ještě s mokrými vlasy vyšla s koupelny a po celém pokoji hledala svoje a Itachiho věci, protože jediná věc co na nich zůstala byly jejich prsteny.
Našla všechno, ale postrádala Itachiho kalhoty. Prohledala úplně všechno a snad třikrát se koukla, že je zavřené okno a tím vyloučila možnost, že by byly venku na ulici.
„Zbývá poslední místo....."
Podívala se ke stropu a stěží potlačila smích.
Poslední hledaný kus oblečení byl zaháknutý na lustru.
Když se jí ho podařilo sundat, začal se probouzet i Itachi.
„Brý ráno," řekla ještě trochu nakrknutě.
Nemohla si nevšimnout jak se popadl za hlavu a škodolibě řekla:
„Bolí?"
„Ty se ještě ptáš? A vůbec cosme včera dělali? Pamatuju si tak miliontou skleničku a pak nic."
„Zkus zapojit mozek. Seš v hotelovym pokoji, ležíš v posteli úplně nahej a jak teď koukám jsi celej poškrábanej."
Itachi se pousmál.
„Pořád nevim o čem to mluvíš."
Kitou k němu přešla a políbila ho.
„Promiň, ale na repete se takhle po ránu vážně necejtim."
„A večer?"
„...."
„Nic neslyšim."
„Kdybys byl jako Hidan nesmrtelnej, tak už jí máš takovou, že hlavou zametáš chodník támhle na ulici."
„Nějaká nabroušená ne?"
„A ty bys nebyl?
„Ty ty škrábance schováš pod triko, ale já mám poněkud krátké triko a to těžko schová tohle!" Ukázala mu nemalý počet znamínek co měla na břiše.
„Jejda-promiň."
„Promiň mi moc nepomůže. Ty se jenom modli, aby se aspoň část podařilo schovat pod oblečení jinak seš mrtvej."
„Tak se nečerti," popadl jí Itachi za ruku a povalil na postel.
Kitou na něm teď obkročmo seděla.
„Řekla jsem, že ne."
„A štěněčí oči ti k tomu nepomůžou," dodala.
„A co večer?"
„Kdy plánuješ odcházet?"
„Zítra ráno."
„Není to riskantní? To budou odcházet i ti z Konohy."
„I tak ještě musíme spolu něco zařídit, krom nákupů."
„A to je?"
„Nech se překvapit."
„Jak myslíš," políbila ho a slezla z něj, aby se mohla doobléct.