„Protože Uchihu Madaru všichni známe pod jménem Tobi."
„CO??!!“
Kitou se s trhnutím posadila na posteli.
„Byl to jen sen," pousmála se úlevně.
„Přece bych jim to nikdy neřekla. To bych se nejdřív musela zbláznit. Pitomý sny!"
„Tak jsi se znovu probudila," pošeptal jí někdo do ucha.
„Itachi tohle mi nedělej, skoro jsem měla infarkt. A jak jsi to myslel tím znovu?"
„No po našem krátkém rozhovoru jsi byla ještě unavenější," pousmál se.
„A tak jsi znovu usnula. Už se nemůžu dočkat až tvoje jméno bude zdobit i příjemní Uchiha."
„Takže tahle část nebyla sen."
„Si moc věříš ne? Uchiha není zase tak pěkný," řekla naoko vážně, ale moc dlouho jí to nevydržela a potom se rozesmála.
„Kde jsou Hidan s Deidarou?"
„Vrátili se do sídla. Bude lepší, když tu zůstane jenom jeden z nás."
„A zrovna ten nejlepší. Mimochodem, co děláš u mě v posteli?"
„Potřeboval jsem se natáhnout a ty ses mě celou dobu držela jako klíště, tak jsem se odtud nemohl dostat."
Jenom co to slyšela, polil její tváře mírný ruměnec.
„Víš co se mi zdálo?"
„Co?!"
„Ta nejabsurdnější věc na světě. Řekla jsem Hidanovi s Deidarou, kdo je Tobi," zasmála se.
„Řekl bych, že tímhle bys jim přivodila zástavu srdce."
„Kdyby to u Hidana zaručilo smrt, v tom případě se zvedám a jdu mu to říct."
„Mile rád bych ti dal svolení, bohužel si budeš muset ještě pár dní poležet."
„Jak dlouho jsem zase spala?"
„No, naposledy jsi se probudila ve dvě ráno a teď je sedm."
„Pět hodin?"
„Dvacet devět hodin."
„Co!!! Musela jsem bejt utahanější než jsem si myslela."
„Sice ti dali něco, aby ti srazili horečku, ale pořád máš dost vysokou teplotu."
„Proto se cejtim ještě hůř než posledně nebo to je ten fakt, že jsem souhlasila na tvou nabídku?"
„Mám se urazit?"
„Když si myslíš,že ti to pomůže."
„U tebe už vážně chyběj jenom čertí růžky a nad nimi svatozář."
„....To by mi asi neslušelo."
„Nemyslíš si o sobě nějak moc?"
„Když ně já, tak kdo potom?"
„Od čeho jsem tu já?"
„Počkej....budu muset na něco přijít."
„Ty seš vážně pokušitel."
„Jak dlouho tu ještě skejsnu?"
„Uvidí se co řekne doktor."
„Ten mi najde i to co nemám. Už to vidim, ´tak slečno našli jsme vám miliony dalších chorob, poležíte si tu ještě pár týdnů,´ proč si myslíš, že se doktorům vyhejbám jak čert kříži?"
„Nevim, nikdy jsi o tom nemluvila."
„A ani nehodlám začínat."
Povídali si ještě dvě hodiny než přišel doktor.
„No slečno, podle výsledků vám nic jiného než ten, teď už slabý, zápal plic nemáte. A zítra už můžete jít domů. Avšak doporučil bych vám se ještě nějakou dobu nenamáhat."
„Fajn...A jak jste myslel to ´teď už slabý zápal plic´? Ještě včera jsem tu div neumírala," dodala s lehkou dávkou ironie v hlase.
„Uzdravujete se rychleji než jsme předpokládali."
„Hn" a sklopila hlavu, čímž dala doktorovi jasně najevo, že pro ní rozhovor skončil.
„Musím si teď něco zařídit, vydržíš to tady tak dvě hodinky beze mě?"
„To mám umřít nudou?
...
Fajn fajn, jdi."
Otočila se ke dveřím zády a pokusila se usnout.

Probudil jí něčí příchod, ale jaké bylo překvapení, když to nebyl ani Itachi nebo jiný lékař. Přivezli k ní na pokoj jiného pacienta, který měl nohu v sádře.
S chodby slyšela hlas další bezradné sestřičky, jak se někomu snaží domluvit.
„Je mi líto, ale psi sem nesmí."
„Je to pes vašeho pacienta a navíc je to ninja pes."
Chvíli se tam ještě "dohadovali," ale nakonec do pokoje vešli další dvě osoby a jeden velký pes.
„No to si ze mě děláš ko...Co ty tady dělaj."
Jedna z osob byla dívka s dlouhými tmavě modrými vlasy skoro až do černa a měla bílé oči.
Druhý byl skoro celý zahalený a bundě a přes hlavu měl kapuci a na očích brýle.
„Co vám tak trvalo Shino, Hinato?"
„Ale notak Kibo-kun, nechtěli nás sem pustit kvůli Akamarovi," řekla Hinata.
Kitou si jich nevšímala a dělala že spí. Přitom se snažila v tom chumlu chaker ve městě najít tu Itachiho.
„Itachi?"
„Hn?"
„Až se sem budeš vracet, tak se přeměň. Mám tu spolubydlícího a je to shinobi z Konohy."
„Rozumím."
„A když tak mi říkej Kirai, jasný?"
„Proč ta změna jména?"
„Nemůžu se jim představit pravým jménem, až se dostaneme do sídla něco ti ukážu."
Otevřela oči a pořádně si ostatní prohlédla.
Jako první zachytil její pohled Akamaru a pomalu k ní přešel.
„Co je Aka-" začal Kiba, ale pohled mu už taky padl na Kitou.
„Můžu?" Zeptala se Kiby s úsměvem.
„J-jasně."
„Proč tahle holka není z Konohy?"
„Ještě to by mi chybělo. Kiba s Akamarem za zadkem."
Pohladila Akamara po hlavě a podrbala ho za uchem.
„To je Akamaru, že jo?"
„Jak to víš?"
„Slyšela jsem vás."
„Tys nespala?"
„Nechtěla jsem vás rušit při rozhovoru. Vyste z Konohy?"
„Jaks...?"
„A ta čelenka co má H...ehm...Hinata kolem krku je vosk nebo příště mám hrát, že jsem slepá?"
„Jo-promiň promiň nedošlo mi to."
„Má stejně výbušnou povahu jako moje matka."
Ucítila jak jí něco šimrá na noze a tak odhrnula svojí deku.
„Můžeš si toho brouka vzít k sobě," otočila se na Shina a ignorovala fakt, že Kiba až nezdravě zrudnul.
Měla na sobě jenom vrchní díl nemocničního pyžama, protože jí bylo horko a i tak jí spadalo a do půli stehen. Svým činem, ale ukázala svoje nohy v celé své kráse. :-)
„Děje se něco Kibo," otočila se na Kibu a v duchu se mu posmívala.
„N-ne vůbec ne. A jak se vlastně jmenuješ ty?"
„Kirai,"usmála se.
„Proč by dal někdo svému dítěti takové jméno?"
Jenom pokrčila lhostejně rameny.
„Jméno jako jméno."
„A z jaké jsi vlastně vesnice? Z téhle asi ne, když jsi shinobi," řekla Hinata a vypla svůj Byakugan.
„Nepocházím z žádné ninja vesnice. Nemám ani čelenku," usmála se.
„Ale jak..."
„Nechci o tom mluvit," řekla nebezpečným tónem, který nahradil ten její přívětivý. Donutilo to i Akamara se stáhnout pod Kibovu postel.
„Oprava, je horší jak moje matka."
„Já ...omlouvám se," řekla už normálním, ale trochu skleslým hlasem.
„Prostě se o tom nechci bavit."
„Juchuuuu! Ať žije přetvářka!!!"
„Promiň, neměla jsem se na to ptát."
„Nevadí, pokaždé takhle reaguju není to tebou," usmála se znovu na ní.
„Až podezřele rychle se jí mění nálady."
„Šťoural ať si jde radši chytat brouky a mě nechá na pokoji!"
„A proč tu vlastně jsi?"
„Sem to říkala, šťoural."
„Zápal plic, ale zítra už jdu domů. Tak mě napadá....když jste z Konohy znáte nějakého Naruta?"
Ve všech hrklo a překvapeně se na ní podívali.
„Odkud ho znáš," zeptal se Kiba.
„Jednou jsme na sebe narazili. Cestoval s nějakým Jiraiyou a potkali jsme se v lázních v Zemi Vody."
Všimla si jak Hinata nebezpečně zrudla, když se zmínila o Narutovi a začala padat k zemi.:-)
Kitou jí tak tak stihla chytit a položila jí na třetí postel, která byla v pokoji.
Kiba s Shinem na ní vyjeveně koukali.
„Jenom proto že nejsem z ninja vesnice neznamená, že jsem totální dřevo. A proč vůbec pořád omdlívá?"
Oba pokrčili rameny.
„Chlapi, to se dalo čekat." (pro čtenáře mužského pohlaví: gomen :-) )
Kitou se trochu zatočila hlava z toho jak rychle vstala, ale nedala na sobě nic znát a pomalu přešla ke svojí posteli, kde se následně svalila.
„A vůbec co si vyváděl ty, že máš nohu jak sochařský dílo?"
„Spadl jsem ze stromu."
Kitou se snažila ovládat, ale když si to představila popadl jí záchvat smíchu.
„P-promiň, ale to-to se nedá...."
.....
„Ehm," snažila se uklidnit.
„Jak se ti to proboha povedlo?"
„Bylo po dešti."
„Nechci narážet na výšku tvého IQ, ale všem je snad jasný, že po dešti by se nemělo skákat po stromech, protože hrozí takovýhle riziko. Buď rád že ses nezabil."
„Kirai, přestaň se na něj obořovat. Měla bys odpočívat," řekl Itachi, který se právě objevil ve svěřích.
Měl podobu Deidary, akorát s hnědýma vlasama a ty měl rozpuštěné.
„A no jo, furt. Bráško, tohle jdou Kiba, Hinata, Shino a Akamaru."
„Těší mě, já jsem Ankoku."
„Děti co se jmenujou Nenávist a Temnota? Co to měli za rodiče?" Říkal si pro sebe Kiba.
„Kdes byl tak dlouho? Začínala jsem se nudit."
„Říkal jsem ti, že si musím něco zařídit." Přešel k ní a podal jí svitek srolovaný do malinkaté ruličky.
„Co je zase tohle?"
„Podepiš to."
„To je smlouva s ďáblem nebo co?" Zasmála se.
„Proč?"
„Znělo to tak," pokrčila rameny a rozvinula svitek.
Přečetla si ho a na chvíli se Itachiho podívala nechápavě.
„Bude to platit od teď."
„Neříkal jsi až od mých sedmnácti?"
„...."
„No nic, ale občas si říkám, jestli nebude jednoduší tě zastřelit," povzdechla si.
„Koukám, že ty už si to podepsal."
„Čím dřív tím líp."
Bavili se mezi sebou a ostatní absolutně nevěděli o co jde.
Kitou si jenom povzdechla a vzala do ruky pero, které jí Itachi podával.
„Jenom doufám, že toho nebudu litovat."
Počkala až inkoust zaschne a svitek smotala do původního stavu.
„Vítej do rodiny, Uchiha Kitou."
„Zní to hezky, díky," usmála se na něj.
„A..."
„Až budeme sami, bráško."