„Co? Itachi na srandičky vážně nemám náladu."
„Ale já to myslim naprosto vážně!"
„Ale nezní to tak. Vždyť je to absurdní. Nikdy bych si nemyslela, že mi to slovo půjde přes pusu, ale vždyť jsem ještě..."
„Co, dítě? Neuraž se, ale za tu dobu co tě znám, si tě troufnu nazvat čímkoliv jenom ne dítětem. Na svůj věk se chováš až moc..."
„Poslouchám!"
„Dospěle-není to to správně vystihující slovo, ale budiž."
„I tak tvrdim, že je to absurdní. Vždyť je mi šestnáct!"
„Taky jsem tomu doktorovi řekl, že to bude platit jakmile ti bude sedmnáct."
„A proč?"
„Pár bodů by to bylo."
„A ty jsou?"
„Kdyby se se mnou a se Sasukem něco stalo, chci, aby stále existovalo jméno Uchiha. Máš i sharingan, i když s trochu jinými funkcemi," pousmál se, ale Kitou do smíchu nebylo.
„A Madaru nepočítáš?"
„Ten je oficiálně mrtvý už asi devadesát let."
„A-ha, takže ten fakt že kolem nás lítá jako totální idiot nebereš v potaz?!"
„Máš pravdu, neberu."
Kitou si povzdechla.
„ A ten další důvod?"
Itachi se k ní blíž naklonil.
„Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu zrovna já natož že mě to vůbec potká, ale..."
Sklonil se ještě blíž a Kitou políbil.
„Ale miluju tě."
Cítil jak Kitou překvapením úplně ztuhla.
Po chvíli si jenom povzdechla a dala Itachimu ruce kolem krku.
„S tebou je to vážně těžký," přitáhla si ho k sobě a taky ho políbila.
„Vždyť já tebe taky," usmála se.
„Takže moji nabídku přijmáš ?"
„Stále si myslim, že je to totálně uhozený, ale proč ne? Jak by to vypadalo, kdyby si to po světě štrádoval někdo s sharinganem a nebyl to Uchiha."
„Ty ze všeho něco vytřískáš, že jo?"
„Snažim se to vždycky brát s nadhledem. Obzvlášť takovýhle situace."
„To už si to někdy zažila? Protože pokaždý, když jsi v nějaký nepříjemný situaci zmlátíš toho, co je k tobě nejblíž."
„No dovol, to není pravda! Vždycky se snažím najít Hidana a když není po ruce ten, vždycky je tam Tobi. Nesmírně mě těší ten fakt, že doopravdy mlátim nejstaršího žijícího Uchihu a on si to musí nechat líbit," ušklíbla se pobaveně.
„S tebou se člověk vážně nenudí."
„Taky si myslím," stáhla Itachiho k sobě na postel a ten na ní teď skoro ležel celou svou váhou.
„A ostatním to říkat hádám nebudeme."
Itachi přikývl.
„Zatím ne. Nepotřebuju, aby si z tebe Madara udělal doživotního poskoka. Už tak stačí, že jsi v Akatsuki."
„Víš asi bych ti měla něco říct."
„Poslouchám."
„Já v Akatsuki nejsem na stálo."

Tou dobou už se přede dveře vrátili i Hidan a Deidara. Báli se před tím poslouchat a tak se šli na chvíli projít. Doufali, že teď už si to ti dva vyříkali.
Slyšeli útržky rozhovoru, ale naprosto je dostala Kitouina poslední věta. Natiskli ucho na dveře a poslouchali.
„Jak to myslíš, že u nás nejsi nastálo?"
„Jsem s ním domluvená, že u Akatsuki končím jakmile se střetneš se Sasukem a boj dopadne jakkoliv. Kdyby jsi vyhrál, tak dá i tobě pokoj."
„Ale co hodláš dělat potom?"
„Přesně to co ty."
„A to je co?"
Dál už nic neslyšeli. Z toho usoudili, že mi to teď Kitou asi šeptá do ucha.

„Budu chránit to co je ti drahé. To kvůli čemu je z tebe nukenin."
„Konohu?"
Přikývla.
„Ale jak? Vždyť technicky vzato jsi taky nukenin nebo aspoň hledaný zločinec."
„Když jsem byla na obchůzce u feudálních pánu a kage, stavila jsem se za Tsunade."
„Divim se, že jsi ještě tady a ne někde rozpláclá na stěně."
„Nepřerušuj mě prosím."
„Promiň."
„Řekla jsem jí, že v Akatsuki nejsem na stálo, ale že až přijde čas chci se připojit ke Konoze, protože chci někoho určitého chránit."
„A to je?"
„Nejlepší přítel Sasukeho."
„Myslíš Uzumaki Naruta?"
„Jop!"
„A co ona na to?"
„Svolila. Jakmile se objevím, budu ode všeho očištěna a semnou i kdokoliv koho bych sebou náhodou přivlekla."
„Ale být shinobi nějaké vesnice tě omezuje. Nevšimla jsi si, že my všichni jsme nukenini? Všichni ostatní si to zvolili sami."
„Myslíš si o mě, že jsem tak naivní? Plnila bych mise a bojovala za Konohu, ovšem jakým způsobem to už by bylo na mě."
Trochu se od Itachiho odtáhla a mluvila už normálním hlasem. Moc dobře věděla, že je ti dva poslouchají.
„Už jsem unavená z toho všeho chytání Jinchuuriki, lítání všude možně a vydírání vysoce postavených lidí."
„Neříkej že to té tvé ďábelské dušičce vadí," usmál se.
„To zase ne. Baví mě to, ale už jsem z toho unavená. Byla jsem Madarou donucená připojit se k Akatsuki."

„Kdo je Madara," zašeptal Deidara Hidanovi.
„Vim já? Ale podle toho co vyplývá z kontextu, to bude pravej šéf Akatsuki.
A teď  zmlkni a poslouchej."
„To je jenom tim, že jsi nemocná. Uvidíš-pár týdnů v posteli nabereš novou energii a pak už se budeš jenom těšit až si zase zadovádíš jako Akatsuki."
„Možná, ale v tuhle chvíli mě to tak nepříjde."
„Bude líp."
„Když to říkáš."
„A teď by ses měla znovu prospat."
„Spala jsem dost!"
„O tomhle odmítám diskutovat, avšak taky nechci, aby budoucí Uchiha musel být k posteli připoután!"
„Musíš o tom pořád mluvit?"
.....
„Budoucí Uchiha? Takže toho snoubence myslel Itachi vážně," podivil se Hidan.
„Očividně jo."
......
„Vy dva už konečně vylezte. Když už neumíte poslouchat potají, tak to nedělejte vůbec."
Hidan s Deidarou tedy vyšli do pokoje.
„Co všechno jste slyšeli?"
„No....to o tom zasnoubení," počítal Deidara na prstech.
„Potom to jak už jsi z toho všeho unavená a potom něco o nějakým Madarovi a to bysme rádi věděli, kdo to je."
„Ups!" Ujelo Kitou a podívala se na Itachiho.
„Myslím, že by jsi jim to měla říct."
Přikývla a znovu se podívala na ty dva.
„Uchiha Madara je skutečný vůdce Akatsuki a Peina používá jenom jako prostředníka. Ovšem sám moc dobře ví, co všechno se v Akatsuki děje."
„Jak to?"
„Protože Uchihu Madaru všichni známe pod jménem Tobi."
„CO??!!“