„Jak dlouho ještě," stěžovala si Kitou.
„Ty taky? Už se chováš stejně jako Hidan."
„Nech si to Peine a radši mi řekni, kdy už to bude?"
„Nevidím to na víc než pár hodin?"
„To jsi říkal, před pár hodinama."
„Tak se pořád tak blbě neptej!"
Všichni už byli podráždění. Stáli tam znovu celý den a noc a stejně jim ještě část dne chyběla.

„Hnus," nakrčila nos, když viděla jak se Zetsu blíží k mrtvé Yugito.
„Co je na tom hnusný," zeptal se Zetsu a držel v ruce ještě teplé srdce zesnulé Jinchuuriki.
„Asi budu zvracet," zezelenala a fofrem mířila do koupelny. Stále jí bylo dobře, ale stále se jí ten obrázek objevoval před očima a bylo jí čím dál tím hůř.
Ovšem nebyla sama. Konan taky nebylo zrovna nejlíp a přemýšlela kam půjde, když záchod právě obsadila Kitou.

„Už je ti líp," zeptal se jí Deidara jen co vylezla z koupelny.
„Celkem jo." Její barva v obličeji už nebyla nezdravě zelená, ale křídově bílá, takže by v klidu vyhrála souboj s Orochimarem, kdo má bělejší kůži.
Poodešla ode dveří pár kroků a hned tam vběhla Konan.
Kitou se na Deidaru jenom nechápavě podívala a žádala vysvětlení.
„Taky jí z toho pohledu nebylo moc dobře, ale vydržela to až do teď," ušklíbl se.
„Jen se nedělej. Určitě se ti to taky moc nelíbilo."
„No přehlídka krásy to teda nebyla, to uznávám, ale nechtělo se mi zvracet jako vám dvěma."
„Tse, hrdino." A zamířila si do kuchyně udělat čaj, protože nic jiného by její žaludek zatím nesnesl.
V obýváku se ani neukázala a hned si šla lehnout.
Nevnímala nic kolem sebe, takže jí ani nepřišlo divné, že zaplula do jiného pokoje než do toho, který má s Kisamem.
Ani se nenamáhala se svlékáním a práskla sebou na nejbližší postel a během pár vteřin spala.
Když si šel Itachi asi za půl hodiny lehnout, nemohl si nevšimnout  Kitou ležící u něj v posteli.
„Musela bejt fakt utahaná, když nedošla k sobě," a pousmál se nad představou, kdyby jí u sebe našel třeba Hidan.
Chtěl jí probudit, ale všiml si, že nepravidelně dýchá, má červené tváře a čelo se jí leskne potem.
„Má vysokou horečku. Dojdu pro Sasoriho."
Ostatní byli ještě vzhůru, tak nemusel snášet blbé řečičky o tom, že nikoho nenechá spát.
„Sasori, můžeš na chvíli?"
„Proč?"
„Kitou má horečku a dost vysokou.

„Tak co jí je?" chtěli vědět všichni, když se Sasori vrátil.
„Je jenom vyčerpaná z obrovského výdeje chakry."
„Nemohlo to být zas tak velké množství," namítl Kakuzu.
„To zase není až tak úplně pravda," namítl Pein.
„Co tím myslíš?"
„Kitou má chakry víc než kdokoliv z nás a proto si od ní ta technika brala daleko víc chakry. Nepřišlo vám divné, že i po takové době máte minimální úbytek své síly? Už takhle byla unavená po prvním výjmání a pro její tělo muselo být nápor opakovat to dvakrát za sebou."
„Teď spí, ale vždycky u ní bude muset někdo být, kdyby se to zhoršilo a bude jí měnit obklady. Itachi, ty se budeš muset na nějaký čas přesunout ke Kisamemu, aby měla klid."
Uchiha jenom přikývl a nabídl se, že k ní půjde jako první.
Uběhlo pár dní, ale stav Kitou se nijak nelepšil. Sasorimu připadalo, že se dokonce zhoršil.
„Musí do nemocnice," řekl jednou, když jí teplota ještě vzrostla.
„Je z Akatsuki stejně jako my. Těžko si můžeme napochodovat do nějaké vesnice. A říct: Zdar, chceme abyste se o ní postarali jinak vás všechny pozabíjíme," řekl s velkou dávkou ironie v hlase Deidara.
„To zase ne. Nejlepší by bylo jít do vesnice, která nemá ninji a i tak bysme tam museli jít v civilním oblečení."
„Jasně-ale nikomu nebude připadat zvláštní, že tam napochoduje osm chlapů plus ženská-z čehož jeden má masku, že připomíná rozpláclej pomeranč, další vypadá jak přerostlej kaktus, další jak kupodivu dobře sešitej frankenstein, žralok, další má obličej plnej piercingů atd!"
„Ten kaktus si vyprošuju," zavrčel na blonďáka Zetsu.
„Sasori-senpai, koho Deidara-senpai nazval pomerančem," chtěl vědět Tobi.
Všichni ho náležitě ignorovali a bavili se dál.
„A proč vůbec musí do nemocnice. Říkal jsi, že to jenom přehnala s chakrou."
„To sice ano, ale potom co jí chytil ošklivý záchvat kašle si myslím, že někde něco chytila."
„Z ženskejma je jenom problém," zahuhlala bílá polovina Zetsua.
„Nejlepší jsou k jídlu," přitakala černá.
„Nechte toho všichni," okřikl je Pein.
„Hidane, Deidaro a ty Itachi, běžte na sebe oblíct něco normálního, protože vy půjdete s Kitou do nemocnice.

„Tak co jí je, doktore?"
„Má hodně silný zápal plic. Musela někde prochladnout, protože v létě se to moc nestává."
(že by za to mohla ta ledová sprcha a potom dva dny v jeskyni :P )
„Dostane se z toho?"
„Jistě, ale museli jsme jí zavést nitrožilní infuzi, protože dlouho nejedla a spát bude ještě dalších pár dní."
„Jinak je v pořádku?"
Doktor začal prohlížet její kartu a nakonec kývl.
„Jinak je v naprostém pořádku. Až se probudí, uděláme pár dalších vyšetření a potom byste jí už mohli odvést domů, ale bude muset ještě pár týdnů odpočívat a brát antibiotika."
„Můžeme teď za ní?"
„Pokud chcete, ale pochybuji, že se probere, dali jsme jí léky na spaní."
Všichni tři vešli do jejího pokoje a trochu se zděsili.
„Člověk by si myslel, že tu před ním leží Orochimaru v ženským vydání jak je bledá," snažil se Hidan trochu odlehčit situaci.
Uprostřed noci se Kitou trochu zavrtěla a po chvilce donutila otevřít neposlušná víčka a tím odhalit svá šedá kukadla :-)
Chvíli nevěděla kde je, ale jakmile jí do nosu praštil zápach desinfekce, uvědomila si, že je v nemocnici.
„Asi jsem nebyla jenom unavená."
Na pravé ruce ucítila menší tlak a když se tam podívala musela se usmát. Itachi jí držel za ruku a s hlavou opřenou o její postel spal. Na levé straně byli v téhle poloze Hidan a Deidara.
„Že je z toho nebolej záda?!"

Trochu víc stiskla Itachimu ruku a tím ho probudila.
„Konečně se mi bude někdo věnovat," usmála se na něj.
„Jak ti je?"
„Jako kdyby mě někdo majznul lopatou přes hlavu a jsem trochu unavená. Jinak se mi úplně skvěle."
„Nepotřebuješ něco?"
„Něco k pití by bodlo. Připadám si vyprahlá jako Sahara."
„Díky," řekla když jí Itachi podal skleničku s vodou.
„Měla by ses ještě prospat."
„Mám takovej dojem, že jsem toho naspala už dost. Kdy budu moct odejít?"
„Hezky pomalu. Teprve před chvílí jsi se probudila a už chceš vzít roha? Na to zapomeň máš zápal plic a ještě si tu pár dní pěkně poležíš."
„Pár dní," křikla přidušeně. Nechtěla ty dva probudit, ale moc se jí to nedařilo.
„Nesnášim nemocnice a ty mi chceš říct, že tu budu ještě pár dní?"
„Nemůžete bejt zticha a to krafání si nechat na ráno," zavrčel na ně rozespale Deidara, čímž si vysloužil ránu od Kitou a bouli na temeni hlavy.
„Jestli máš problém, tak opusť mojí postel a jdi si spát na chodbu!"
„Ty už ses probrala?"
„To sis myslel, že si tu Itachi povídá sám se sebou nebo co?"
„Ne to ne, ale doktor říkal, že budeš ještě nějakou dobu díky lékům spát."
„Myslíš tu odpornou věc v podobě hadičky co mi čučí z ruky?"
„Očividně ti je už dobře, když jsi schopná takhle držkovat," popíchl jí Hidan, který se zrovna probudil.
„Jestli máš zájem mám na jazyku pár peprných nadávek na tvou adresu."
„Ne to je dobrý. Půjdu sehnat nějakýho doktora, že už jsi se probrala."
.......
„To je divné," mumlal si doktor co měl právě službu, když si prohlízel Kitouinu kartu.
„Co je divný," řekl nevrle.
„Dali jsme vám takovou dávku, že byste potom měla několik dní spát a ne se za pár hodin probudit."
„Jak očividně vidíte, tak to mělo opačný účinek. Tak kdy mě pustíte domů?"
„Přes den ještě provedeme pár vyšetření a když budete v pořádku, budete moct jít zítra domů."
Kitou se rozzářili oči jako kdyby se právě dívala do vybuchujícího slunce.
„Ale..."
„Ale?"
„Minimálně dva týdny budete ještě v posteli a užívat léky co vám předepíšeme."
„Dva týdny? To mám umřít nudou nebo co?"
„Váš organizmus a hlavně srdce je po těch několika dnech v horečkách vyčerpaný. I tak budete muset s tréninky začít z volna."
„Ehm...tréninky?"
„Nedalo se nevšimnout vaší vypracované postavy a z toho jsme všichni usoudili, že budete ninja."
„Stačilo se zeptat mých společníků."
„Pochybuji, že by mi něco jiného než podrobnosti a vašem stavu řekli."
„Z čeho usuzujete?"
„Vždy, když šel někdo kolem mlčeli a neodpovídali na žádné dotazy, krom těch co se týkaly vašeho zdraví."
„Když to říkáte," pokrčila rameny.
„Kdy půjdu dneska na ty testy?"
„To se ještě neví, ale počítejte co nejdřív."
„Pěkně voprsklá holka."
„Pitomec!!!!"
„Můžou sem teď už moji přátelé přijít?"
„Nemělo by se to, už tak že tu nocovali je proti pravidlům," zaprotestoval, ale když si všiml Kitouina zabijáckého pohledu, radši svolil.
„Ale co by to bylo za pravidla, kdyby se neporušovala, že? Hned je sem pošlu," řekl a hned byl z pokoje pryč.
„Ani se po něm nezaprášilo,"  ušklíbla se a čekala na ostatní.
„Tedy pánové, ta dívka dokáže nahnat strach," řekl jim a otíral si pot z čela.
„Vždycky si dokáže prosadit svou?"
„Proč myslíte?"(Deidara)
„Když jsem řekl, že byste tu správně ani neměli být podívala se na mě takovým zvláštním pohledem. Kolik jste říkali, že jí to je?"
„Šestnáct," odpověděl Itachi a skočil tak Hidanovi do řeči, který chtěl říct patnáct.
„A smím se zeptat, vy jste k ní spojeni jak?"
„Přítel," řekl Hidan.
„Bratr," odpověděl Deidara.
„A vy?"
„Snoubenec."
Všichni se na něj podívali jakby kdyby spadl z višně. Ovšem Hidan a Deidara na sobě svůj údiv nedali příliš znát. Přece jenom jsou to profesionální lháři.(no ne :-) )
„J-jak prosím? Říkal jste snoubenec? Ale není té dívce šestnáct?"
„Domluvený sňatek mezi našimi rodinami." (PA: to se ještě dělá 8-O )
„Bude to oficiální až jí bude sedmnáct."
Potom doktor odešel a oni mohli konečně vejít ke Kitou do pokoje.
A přišli právě včas, protože jak se zdálo je poslouchala a Itachiho odpověď na lékařovu otázku jí jaksi zaskočila a začala se dusit vodou, co právě pila.
Dei jí okamžitě dal pěkných ran do zad.
„Díky," řekl přidušeně.
„A ty mi řekni, co měla znamenat ta tvá odpověď?"
„Říkalas, že se nám nebudeš šťourat v hlavě."
„Vám ne, ale tomu doktorovi jsem nic neslíbila. A teď mi laskavě odpověz!"
„Hidane, Deidaro, můžete počkat venku?" Poprosil je Itachi.
„A nechat si něco takovýho ujít? Ani nápad."
Kitou s Itachim se na ně naštvaně podívali a v očích se jim objevil sharingan. Oba byli naštvaní a nebylo radno je v tuhle chvíli provokovat.
„Vážně nejsi z klanu Uchiha? Protože se chováte naprosto stejně," podotkl Hidan a zavřel za sebou dveře.
Itachi si jenom povzdychl a přešel ke Kitou načež se posadil na kraj postele.
„Tak, proč jsi to řekl?“
„Tomu doktorovi jsem řekl jen to, co bych si sám přál.“