Když se ráno probudila, všimla si, že na druhém konci pokoje na své posteli spokojeně oddychuje Kisame.
Potichu vstala, oblékla se a zamířila do kuchyně, kde už Konan připravovala snídani.
„Ahoj, chceš nějak pomoct?"
„Ahoj, díky byla bys hodná."
Kitou uvařila čaj a odnesla ho do jídelny.
„Už to zvládnu, ty běž probudit ostatní."
Přikývla a zamířila k pokojům.
U Peinova a Konanina pokoje se ani netroufala vejít dovnitř a tak jenom zaklepala a po jakémsi zahučení ´dále´pootevřela dveře a oznámila mu, že je snídaně.
„Ještě jsem se chtěla na něco zeptat."
„Na co?"
„Kdy se vrátili Kisame s Itachim?"
„Kolem třetí ráno, proč?"
„Já jen, že je nebudu budit a nechám je spát, když přišli tak pozdě."
Pein jenom něco zamumlal, a tak se vydala k  dalším dveřím.
Zetsův a Tobiho pokoj. Skoro omdlela, když vešla dovnitř.
„Zetsu pokud vim máš vlastní skleník na ty tvoje křoviska tak mi laskavě řekni, co to tu tak smrdí?!"
Mlčel, ale nebyl by to Tobi, kdyby někoho neprásknul.
„Zetsu-san už to nemá kam dávat a mezitím co tu Kitou-san nebyla se mu to tady všechno rozrostlo a začalo to páchnout."
„Díky Tobi," usmála se na něj.
„A ty," zavrčela na Zetsua.
„Se to hodně rychle přemístíš někam, kde to nikomu nebude překážet a dusit nebo to udělám já, ale tím stylem, že si z těch kytek udělám táborák." Za doprovodu bouchnutí dveří odešla z jejich pokoje.
Sasori s Deidarou už se stačili vzbudit díky tomu kraválu co udělala ve vedlejším pokoji a tak šla rovnou do pokoje, který obývali Kakuzu a Hidan.
„Vstávat, snídaně."
Oba se jenom přetočili na druhý bok a náležitě jí ignorovali.
„Ty vy takhle!"
Na stole ležel nějaký papír a tak ho Kitou popadla a řekla:
„Víš Kakuzu, začínám souhlasit s Hidanem, že peníze jsou naprosto k ničemu. Proto doufám, že se nebudeš zlobit, když udělám tohle..."
Pomalu začala trhat papír a pro toho kdo nevěděl o co jde, to mohlo znít, že vážně začíná trhat peníze.
Kakuzu vylítl z postele jako namydlenej blesk s vražedným výrazem v očích.
Když však viděl, že má dívka v rukou jenom kus papíru naštval se ještě víc.
„Ty jedna malá...."
„Dej s tim pokoj! Svůj účel to splnilo na výbornou. Oba jste se plně vzbudili. Ty," ukázala na Kakuza.
„Jsi se bál, že trhám tvoje milovaný penízky a ty," ukázala na Hidana.
„Ty jsi se nemohl dočkat jak to od něj schytám. To sis přece nemohl nechat ujít, že bys něco takového zaspal.
Takže koukejte se oblíct-je snídaně."
Potom zamířila zpátky do kuchyně, aby pomohla Konan nanosit jídlo do vedlejší místnosti.
Obě už seděli u stolu, když se začali ostatní členové scházet do jídelny.
Kitou si všimla, že Tobi nejí.
„Proč nejíš?"
„Protože to nevařila Kitou-san."
Konan se zatvářila hodně naštvaně.
Kitou se na tváři rozlil úsměv.
„To je od tebe milé Tobi, ale...." zatvářila se jako bůh pomsty.
„Jestli to nesníš nacpu to do tebe, že nebudeš ani stíhat polykat a bude mi to absolutně jedno, že se tim udusíš!"
Tobi jenom nasucho polkl a pustil se do jídla.
„Nechtěl bych, kdyby takhle vyhrožovala mě," říkal si Pein.
„Klidně se ti to může stát," stočila hlavu směrem k "vůdci" jejich organizace.
„Co tím chceš říct?"
„Klidně se ti může stát, že ti takhle budu vyhrožovat."
„Ale jak můžeš vědět na co..."
„Na co myslíš? Na to existuje jednoduchá odpověď," usmála se a zmodraly jí oči.
„A já věřím, že na ní hodně rychle přijdeš," ozval se mu v  hlavě její hlas.
„Ty dokážeš číst lidem  myšlenky?"
„Bravo, právě jste vyhrál volňásky na My Fair Lady."
„Přestaň si ze mě utahovat."
„Baví mě to a navíc, ty nemáš rád muzikály?"
„Ty jedna malá..."
Kitou modrá barva zmizela a nahradila jí klasická šedá.
„To už tady jednou bylo. Deidaro, Hidane?"
„Hn?"
„Pomůžete mi donýst jídlo našim hostům." Nebyla to žádost spíš to vyznělo jako rozkaz.
Blonďáček jenom přikývl, ale nesmrtelnému se její tón vůbec nelíbil.
„Proč bych si měl od tebe nechat poroučet?"
Podívala se po něm pohledem, před kterym jednou ucukl i Orochimaru, když si dovolil nemístnou poznámku  na její adresu.
„Říkal jsi něco?"
„N-ne," usmál se nervózně a po krku mu sjela kapička potu.
„Aha, asi se mi něco zdálo," pokrčila rameny a s poděkováním za jídlo vstala.
Hidan s Deidarou udělali to samé.
„Proč vlastně Gobi(pětiocasý) odmítá mluvit," zeptala se, když stáli kousek od "cel" ve kterých drželi Jinchuuriki.
Jenom pokrčili rameny.
„On vlastně neodmítá mluvit, jenom opakuje jednu větu."
„A to je?"
„Jenou toho parchanta zabiju."
„Asi vím, koho tím myslí," povzdechla si.
„A koho," podivil se Hidan.
„Mě ty pako. To já jsem ho dostala a nemohl mi vidět do tváře, čili si myslí, že ho dostal chlap. Nechci vidět jak se sesype, když uvidí, že ho dostal takovej skřítek jako já a ještě ke všemu holka."
Oba na ní udiveně zírali.
„Co je?"
„Právě jsi se nazvala skřítkem."
„No a?"
„Jindy, když ti tak někdo řekne, a není to Hidan div ho neprohodíš zdí. A když je to Hidan, tak dopadne mnohem hůř."
„Nemám ráda, když mi tak někdo říká, ale sama se tak nazvat můžu," pokrčila rameny a otevřela jim dveře, protože měli ruce zaneprázdněné nesením tácu s jídlem.
„Přeju příjemný ráno, tak jak pak jste se vyspinkali," pozdravila je a vytvořila na tváři něco co připomínalo úsměv avšak s hodně velkou dávkou fantazie.
„Ty!" Vyjela na ní Yugito.
„Ale copak Nibi(dvouocasá)? Máš něco na srdci?"
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem naletěla takový malý zmiji jako jsi ty!"
„Nemusíš mi tak lichotit. I když teď nevím jestli se mám urazit, když jsi mě nazvala zmijí. Připomíná mi to Orochimara."
Hidan a Deidara před ně mezitím položili jídlo a potom všichni tři čekali až se nají.
„Vy dva teď jděte, musím si totiž tady s oběma popovídat."
„Ale,...." chtěl něco namítnout Deidara.
Kitou se na něj mile usmála.
„Budu v pohodě. Jestli chcete můžete počkat za dveřmi."
.....
„Víte co je zarážející," řekla a svezla se podél zdi.
Oba Jinchuuriki se na ní zvědavě podívali a zakroutili hlavou.
„Že se po vás ani Oblačná ani Kamenná neshání," podotkla a viděla jak zbledli, protože žádná naděje na záchranu nebyla.
„Tak si říkám Yugito-san, že kdybys byla sestrou Raikageho místo Osmiocasého, všechno by vypadalo jinak."
„Jak můžeš vědět, že bratr Raikageho je taky Jinchuuriki."
„Já toho vím spoustu," usmála se zlehka.
„A ani Killer Bee nám neunikne."
„Sama jsi řekla, že kdybych byla sestrou Raikageho, všechno by bylo jinak."
„Ano, Oblačná by po nás šla, avšak nemysli si, že k němu napochodujem v pláštích Akatsuki. Nepotřebujem, aby ten pitomeček uspořádal setkání pěti Kage. Všechno zatím děláme v tichosti. U tvého chytání Nii Yugito, nebyli žádní svědci a o ochranku pětiocasého jsme se náležitě postarali. Nikdo neví, že to způsobili Akatsuki. Vaše vesnice vás moc nehlídají není liž pravda?"
„Vysmíváš se nám tady?"
„Možná.....Ale teď," zvedla se znovu na nohy a oprášila si zadek.
„Mě omluvte, protože mám ještě něco na práci. A ty, Gobi?"
„...."
„Doufám, že tě ta rána co jsem ti tehdy dala moc nebolela, ale chápej byla to nutnost."
„Tos byla ty?"
„Vidíš tu stát někoho jiného?"
„Ale jak to? Jak jsem se mohl nechat porazit někým tak..."
„Tak co?"
„Prťavým a ještě ke všemu holkou."
„Máš něco proti ženám," obořila se na něj Dvouocasá.
„Jak sis....dovolil...nazvat mě....skřítkem," pěnila vzteky Kitou.
Přešla k němu a tak ho majzla pěstí po hlavě, že ztratil vědomí a v zemi ne které seděl byla malá díra z toho jak se tak zabořil.
„To tě aspoň naučí," prokřupala si klouby a odešla.
Deidara ani Hidan za dveřmi nestáli. Neřešila to a vrátila se zpátky do jídelny, kde právě snídal Kisame.
„Šípková růženka se vyhrabala z postele?"
„Nerejpej."
Jenom se ušklíbla a nandala na tác nějaké jídlo.
„Kam to neseš?"
„Spíš bys měl říct komu to neseš, ne?"
„Tak Pan Uchiha dostane snídani až do postele?"
„Máš s tim problém," přimhouřila vztekle oči.
„Jo!"
„Tak si ho vyřeš!"
Přešla k Itachiho pokoji a bez zaklepání potichu vešla. Sedla si na kraj jeho postele a tác s jídlem položila na noční stolek.
„Spíš," zašeptala.
„Už ne," otevřel oči a pousmál se.
„Proč jsi tedy nevstal?"
„Chystal jsem se, ale..."
„Ale?"
„Chtěl jsem vědět jestli tě napadne donýst mi snídani a jak tak koukám, napadlo."
„Otrokáři."
„Otroku."
„Předem upozorňuju, že jsem to nevařila já."
„Konan už je s Peinem zpátky?"
Přikývla.
„To abych si zase něčim obrnil žaludek."
„Náhodou, to nebylo špatný," pokrčila rameny.
„A koukej už jíst, čeká se jenom na tebe."
Vzal si tác s jídlem a začal se značnou nevolí jíst.
„Moc jsem vás s tim jídlem rozmazlovala."
Itachi tu poslední větu přešel bez povšimnutí a zeptal se:
„S kterým se začne?"
„Netušim, ale doufám, že s pětiocasým!"
„Proč?"
„Řekl, že jsem prťavá," v očích jí vzplály plamínky vzteku.
„O proti němu jsi."
„Chceš se prát?"
Itachi se pousmál, odložil snídani a strhl Kitou pod sebe na postel.
„S velkou radostí," a začal jí líbat na krku, kde zanechal nejedno červené znamínko.
„Na to teď není čas."
„Celý týden teď na sebe nebudeme mít čas, tak toho využijme dokud ho máme."
„Jak jsi na to přišel-celý týden?"
„No my budeme vyjímat Bijuu."
„A já snad ne?"
„To bys musela mít Orochimarův prsten Kuchin."
„Kdo říká, že ho nemám?" Zdvihla levou ruku, kde měla na malíčku prsten.
„Jak?"
„Našla jsem ho."
„A kde?"
„Když jsem byla v Konoze trochu jsem se pohrábla ve tvém pokoji v čtvrti Uchiha. Teď nevim jestli to od toho hada bylo pošetilé nebo geniální."
„Ale i tak na sebe nebudeme mít čas."
„Tři dny vyjímání, den pauza a potom zase tři dny."
„Co my víme, teď když nás bude deset, třeba to nebude trvat tři dny, ale jenom dva," usmála se.
„I tak."
Kitou si jenom odevzdaně povzdechla, čímž dala Itachimu nepřímé svolení a než se nadála její plášť byl kdesi v trapu.

(o nějakou dobu později)
„Kde je Itachi?"
„Nejspíš ještě vyspáva," řekl Tobi.
„Kitou mu už nesla snídani, takže až se nají, tak přijde," oznámil Peinovi Kisame.
„Mluvíte o nás," vešla do místnosti Kitou a za ní šel hned Itachi.
„Kde se flákáš Itachi," obořil se na něj Pein.
„Potřebujeme začít!"
„Při představě, že tam zase budu stát tři dny v tom vlhku se mi už teď kroutí vlasy," povzdechl si Deidara.
„Pravda, když tu byl Orochimaru, tak to trvalo jenom den, díky jeho zásobě chakry," přitakal Sasori.
„Aspoň nějak budu užitečná," řekl Kitou.
„Jak to myslíš?"
Jenom zdvihla levou ruku a odhalila prsten.
„To je Orochimarův Kuchin?"
„A co jinýho by to bylo?"
„Kdes ho...?"
„Není to jedno?!" Zavrčela podrážděně, protože jí nebavilo říkat to pořád dokola.
„Kitou-san," začal Tobi.
„Co je?"
„Kisame-senpai říkal, že jste Itachimu-senpai nesla snídani."
„No a?"
„Proč jste se nevrátila jakmile jste mu to donesla?"
„Do toho ti nic není," na čele jí naběhla žilka.
„A proč máte na krku ty divný flíčky?"
To už probudilo zvědavost všech přítomných.
„Aby ses mě na to mohl zeptat," řekla potichu a potom se na něj podívala s výrazem slibující obrovskou bolest a potom řekla o něco hlasiteji:
„A já ti jí potom mohla pořádnou natáhnout!"
„Tobi se jenom zeptal. Tobi je hodný chlapec a nechtěl Kitou-san naštvat."
„Pozdě," řekl a dala mu takovou ráno, že se ještě hodinu potom kutálel po sídle.
„Jsem si říkal, jak je možný, že Itachi skoro dvě hodiny snídal," ušklíbnul se Kisame.
Oba dva ho sjeli nenávistným pohledem, ve kterém se objevil sharingan a donutili ho o krok poodstoupit.
„Přestaňte všichni a vy dva zbytečně neplýtvejte svou chakrou-budete jí potřebovat," zarazil je Pein, protože ve vzduchu byla cítit pořádná mela, ze které by se všichni delší dobu vzpamatovávali.
„Kakuzu, Hidane! Vy dojděte do cely pro Gobiho a odveďte ho do jeskyně."
„Mé tajné přání bylo vyslyšeno," div neskákala radostí do stropu a vydala se za ostatními do tréninkové jeskyně, kde mělo všechno probíhat.