Kitou skákala ze stromu na strom a právě mířila do Země Ohně navštívit tamního feudálního pána a potom ještě Tsunade.
„Chjo, už zase do Konohy," povzdechla si, ale stále jí v hlavě vrtalo jedno setkání a nevěděla jestli udělala dobře.

FlashBack:
Kitou vstoupila do nějaké vesnice a hned jí do očí praštil tamější největší dům.
„Vsadim Hidanovu kosu, že tam bydlí ten panák," vzala to po střechách, aby mezi lidmi vzbudila co nejmíň pozornosti a rychlým tempem se blížila k onomu domu.
Opatrně se všude porozhlédla, aby viděla jak jsou rozestavěné stráže a jak často se střídají.
„Fajn, jsem jenom v přízemí a v prvním patře a střídají se každé dvě hodiny. Nechám to tedy na večer a teď si zajdu do nějakých lázní. NIkdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale chybí mi Orochimarův úkryt a obzvlášť ta koupelna."
Lázní bylo ve vesnici několik, ale zašla do těch posledních co objevila. Bylo jí ukradené, že nejsou oddělené na muže a ženy, hlavní pro ní bylo, že tam nabízeli a masáže.
„Jsem celá ztuhlá a tohle by mohlo bejt fajn."
Vešla dovnitř a zaplatila si i pokoj na několik dní do předu.
„I když ten šašek nebude souhlasit, tak budou předpokládat, že jsem hned odešla z města, tak proč si nevzít menší dovolenou....
-Ale přece jsi jednu měla nedávno," hlodal v ní malý červíček pochybností, kterého rychlý zavrtěním hlavy zapudila.
„Dost možná, ale to nebyla dovolená se vším všudy. Musela jsem se starat o ostatní a hlavně o Deidaru."
Tím pádem byla pro ní debata, kterou vedla sama se sebou uzavřena a zamířila do šaten.
Už tam bylo teplo, ale když vešla k horkým pramenům bylo jí giga horko.
„Konečně," řekla si.
Chvíli relaxovala, když potom dostala nutkavý pocit podívat se na stranu, protože na ní někdo koukal.
„Asi se mi něco zdá...."
Jenomže za nějakou dobu jí to nedalo a nakonec tedy natočila hlavu směrem do leva.
„No tak to mě...! Co ten tady dělá? Ale jestli tady je tenhle bude tu sním i...."
Z myšlenkových pochodů jí vyrušilo zašoupání dveří a něčí příchod.
„....On! Jako bych si to nemyslela."
Právě totiž vešel blonďák, kterému mohlo být tak 15. Kolem pasu měl jen ovázaný ručník, jako všichni muži v lázních a na krku se mu houpal zelený přívěsek, který šel do tvaru krystalu.
„Ještě ti mi tady chyběli! I když možná.....tohle je skvělá příležitost." 
„Konečně jsi dorazil Naruto!" řekl dotyčný, co jí ještě před chvílí okukoval.
„A já bláhová si myslela, že bych se mohla mýlit."
„Ještě jsem si zašel na ramen."
„To se toho nikdy nepřejíš?"
Uzumaki jenom zakroutil hlavou, že ne.
„A co máme tedy v plánu dneska?"
„Ty půjdeš trénovat a já budu dál sbírat informace," řekl a "nenápadně" koukl na Kitou.
„Starej slídil."
„To už zase plánuješ šm..." nestačil doříct, protože mu Jiraiya zacpal pusu.
„Tenhle rozhovor mě ani trochu nezajímá a jestli budou takhle pokračovat brzo se mi rozkočí hlava."
Ve vodě byli jenom oni tři a tak se Naruto nesnažil být nijak potichu.
„Asi se brzo zbláznim nebo ho zabiju," plánovala už spoustu situací jak blonďáka zaškrtit.
„A k němu přidám i toho zvrhlíka."
Vydržela to ještě asi půl hodiny, kdy už se začal "krotit" v decibelech i Naruto, ale přesto to nebylo to krásné ticho, za které by teď dala cokoliv.
S povzdechnutím ve kterém bylo znát i zoufaltví se postavila a voda jí teď sahala do půli stehen.
Rozešla se směrem ke dveřím, ale cestou se střetla s Narutovým pohledem a všimla si, že se trochu začervenal.
„Aspoň nebude tak těžké navázat kontakt, ale Jiraiya mi přidělává starosti."
Zamířila k masérně a položila se na stůl.
„Tak tohle jsem potřebovala," div nezavrněla blahem, když jí masérka promasírovávala ztuhlá ramena a krk.
Masáž jí byla tak příjemná, že se ani nesmíme divit, že usnula.
Probudil jí až něčí hlas a když otevřela oči, chvíli jí trvalo než jí došlo, že kouká do blankytně modrých očí a ne na oblohu.
„Ehm, promiň co jsi říkal?"
„Že bys tady neměla spát."
„A to jako proč?"
„Protože jsem za chvíli chce jít ero-sennin a ...."
„Jasně, šmírák jeden," prskla jako kočka.
„Ty ho znáš?"
„Ne, ale nemohla jsem si nevšimnout toho jeho pohledu a jak mě okukoval."
„Jsi všímavá," usmál se na ní.
„Tohle by nepřehlíd ani slepej," úsměv mu opětovala.
„Já jsem Uzumaki Naruto."
„Kitou," a stiskla mu nabízenou ruku.
„Za chvíli se bude podávat večeře, tak mě napadlo jestli se k nám nechceš připojit."
„K nám? Počkej ani mi neříkej, že tě ten dědek posílá."
„Ne to ne," začal před sebou zběsila mávat rukama až to Kitou donutilo, aby se začala smát.
„Dobře, dobře věřím ti. Ráda se k vám připojím."
„Doufám, že máš ráda ramen."
„Miluju ho."
„Tak to jsi můj člověk."
„Kdybys tak věděl," posmutněla trochu.
I když je Naruto znám svou "lehkou" nevšímavostí, nemohl přehlédnou změnu její nálady.
„Děje se něco?"
Kitou sebou cukla jak začala vnímat realitu kolem sebe.
„Říkal jsi něco?"
„Ptal jsem se, jestli se něco děje? Nějak si posmutněla."
„Ne to ne, jenom jsem si na něco vzpomněla.
Přidržela si ručník, aby jí nespadl a zamířila do šaten.
„Co teď s tim pláštěm? Jestli ho uvidí hned se do mě pustí a nebude si to chtít nechat vysvětlit."
Nakonec ho tedy obrátila na ruby a složila.
„Teď si ničeho nevšimne....doufám."
V jedné ruce držela plášť a do druhé si vzala katanu.
„Můžeme jít," usmál se na ní Naruto, který na ní čekal už oblečený, před šatnami.
„Jasně jenom si ještě skočím na pokoj tohle uklidit," ukázala na plášť.
„Fajn, tak jdeme." Vyšel opačným směrem než měli jít.
„Já mám pokoj na druhou stranu."

„Teď už můžeme jít," řekla když za sebou zamykala svůj pokoj.
„A proč sebou bereš i tohle?" Ukázal na katanu, co měla připevněnou na zádech.
„Tohle sebou mám vždycky. Sice u sebe mám kunaie, ale moc se na ně nespoléhám," usmála se na něj.
„Ty jsi shinobi?"
„Jop!"
„Ale nevidim žádnou čelenku. Z jaké jsi vesnice?"
„Z žádné."
„Co? Tomu nerozumím."
„Chápej, já jsem nikdy v žádné vesnici nežila."
„Tak kdo tě tedy vycvičil?"
„Moji senseiové. Jsou to příležitostní lovci odměn a potom se nechávají najímat na různé úkoly."
„Žoldáci?"
„Každý tomu říká jinak."
Došli do menší restaurace, která k hotelu a lázním patřila. Chvíli se rozhlíželi a po chvíli si všimli, že Jiraiya už sedí u stolu.
„Tak jsem tady, ero-sennin."
„Co ti tak...." Pohled mu padl na ty dva a především na Kitou.
„...trvalo." dořekl.
„Trochu jsme se tady zapovídali. Tohle je Kitou a poprosil jsem jí, jestli by se k nám nepřipojila na večeři. Nevadí ti to snad?"
„Jistě že ne," řekl hned.
Naruto po očku mrkl na Kitou a ta se jenom pousmála.
Když se posadili, pokračovali ve svém rozhovoru, který vedli před tím.
„Nechápu, proč zrovna žoldáci. Proč nezkusí nějakou jinou, poctivější práci."
Kitou se upřímně rozesmála.
„Naruto, to je vražda taky, když za ní dostaneš zaplaceno. A navíc to ty jsi mé senseie nazval žoldáky. Takovou práci příjmeme jenom občas, abychom se uživili jinak jednáme pouze sami za sebe."
„O čem se to vy dva bavíte," skočil jim do řeči Jiraiya.
„Kitou je kunoichi, ale nepochází z ŽÁDNÉ vesnice. Říkala, že ji v boji vycvičili ....."
„Jména nejsou důležitá a stejně bych ti je říct nemohla," usmála se na něj.
„Možná v příhodnější dobu."
„Slibuješ?"
Přikývla a potom už si objednali večeři.

„Díky za večeři, ale teď mě omluvte. Jsem utahaná po dlouhé cestě a chci se jít prospat."
„Jak dlouho tu budeš?" Chtěl vědět Naruto.
„Dva dny."
„Tak to jsme na tom stejně. Kam budeš mířit potom?
„Musím do Ohňové."
„Tak to se naše cesty rozdělí," řekl Jiraiya.
„Kam jdete vy?"
„Do Bleskové."
„Tak dobrou noc."
„A teď fofrem k domu feudálního pána."
V pokoji si nasadila plášť a klobouk a běžela po střechách stejně jako přes den.
„Svítí se už jediném pokoji. Musím počkat až se tam zhasne a to bude moje šance."
Čekala dlouhé dvě a půl hodiny než se jí čekání vyplatilo. Skrytá ve stínu, aby si jí stráže nevšimli, zamířla do onoho pokoje.
Feudální pán byl postarší muž na kterém bylo vidět, že své peníze vkládá do jídla.
„Oproti němu je Chouji hubeňourek," zakroutila nad tím nechápavě hlavou.
Tiše si odkašlala, aby na sebe připoutala jeho pozornost.
„Kdo je tam?" ozvalo se a místnost ozářil svit lampičky.
„Taky přeji příjemný večer," udělala pár kroků, aby na ní světlo dosáhlo a mohlo odhalit plášť s červenými mraky.
„A opovažte se zavolat stráže, jinak za to oni i vy zaplatí životem. Věřte mi, že mi je jedno, když zabiju o člověka na víc."
Přikývl a dál na ní se strachem v očích hleděl.
„Co po mě chcete?"
„Je to tak těžké?"
Mlčel a Kitou si povzdychla.
„Před nějakou dobou jste měl jisté obchodní styky s naší organizací. Nechal jste zabít minulého feudálního pána a potom jste se dostal na jeho místo. Něco nám dlužíte."
„A to je? Za svou práci jste přece dostali zaplaceno."
„To je sice možné. Zaplatil jste nám za vykonanou práci, ale nikdo nás nezaplatil za to, abychom mlčeli a tuto informaci nevytroubili do světa."
„A co po mě chcete?"
„Vaši loajalitu vůči nám. Dlouho jsme se drželi skrytí před zraky ostatních, ale to brzy pomine. Opět se začneme ukazovat a budeme se zajisté pohyboval i po vaší zemi. To co chceme je, abyste zabránil ostatním ninja vesnicím v této zemi, aby na nás pořádala hon."
„A jak to mám udělat?"
„To je vaše starost. Poraďte si. Použijte svou moc a peníze, místo toho abyste je vkládal do jídla," ušklíbla se, ale pod kloboukem to nebylo možno vidět.
„Jaká je tedy vaše odpověď?"
„Já-já si to musím rozmyslet."
„Dobrá. Na tenhle svitek napíšete nejpozději do zítřejšího poledne odpověď, protože potom se svitek rozplyne a vaše odpověď bude brána jako záporná. Ale teď-když bude odpověď kladná, nikdo se o našem obchodu nedozví, ale pokud nebudete souhlasit, postaráme se, aby se to dozvěděli i v té nejzapadlejší vesnici. Přeji příjemnou noc." a zmizela v obláčku kouře.
Skočila oknem zpět do svého pokoje a natáhla se na postel.
„Tak jak pak se rozhodně?
-Myslím, že je to jasné. Bojí se o svůj úřad takže bude souhlasit.
Abysme se nepřepočítali.
-Na to je moc velký zbabělec."
„Krucinál už jsem jak Zetsu!"
Usmála se a po chvíli usnula.