Kitou už byla u Orochimara měsíc a za tu dobu se celkem spřátelila se Sasukem a už se tolik nehádala s Kabutem.
Každý den, vždy po Orochimarově tréninku se Sasukem si s ním dala ještě jeden kratší spíše oddychovější trénink, při kterém jednou vyhrál Sasuke a potom zase Kitou a učili se společně bleskové techniky, při kterých hodně používali své katany.
Jejich tréninky začali být postupem času čím dál tím delší.
„Prohráls," ušklíbla se Kitou, když mu zezadu přiložila katanu ke krku.
„Moc se neraduj, zítra to bude naopak."
„Ale notak, nekaž mi to. V Akatsuki jsem ještě nikoho neporazila...a ani nikdy jindy," dodala potichu.
„Cos tím chtěla říct, ani nikdy jindy?"
„V podstatě než jsem narazila na Akatsuki, tak jsem nic neuměla. Všechno mě naučili oni a protože nikdo jiný neměl práci, musela jsem sem jít já."
„Snad tě to nemrzí."
„Tse spíš bych vás litovala, kdyby sem přišel kdokoliv z nich," odfrkla si posměšně.
„Nechceš mi snad říct, že jsi z nich nejmilejší."
„Tak to ti nepovim. Když se mi chce dokážu bejt milá, ale taky pěkně nepříjemná, že na mě nikdo z nich nemá."
„Nechvástáš se teď trochu?"
„Nejspíš ne, ale jak jsem řekla nepovim ti, že jsem nejmilejší," pokrčila rameny a zandala katanu do pouzdra.
„Tak tady jste Sasuke-kun, Kitou," ušklíbl se Orochimaru.
„Kde jinde bysme asi byli?" odvětila.
„Jak jsi  na tom s tím pečetícím jutsu."
„Neříkalas, že nevíš co je v tom svitku napsáno?"
„Nebyla bych to já, kdybych nebyla trošinku zvědavá," usmála se stylem ´já nic to všechno ti ostatní´.
Orochimaru pedezřívavě přimhouřil oči, ale pak to nechal plavat.
„Bude to trvat už jenom pár dní," odpověděl a vyšel z místnosti.
„Kitou?"
„Hm?"
„Nechtěla bys někam zajít?"
„Máš na mysli rande? Protože pokud si dobře vzpomínám, tak jsme se na něčem domluvili."
„Rande ne, jenom jestli vodtud nechceš na chvíli vypadnou. Pár hodin odtud je vesnice, tak mě jenom napadlo...."
„Tak dobře, ale ty platíš," otočila se na podpatku a zamířila směrem k východu.
„Copak nejdeš?" Zavolala za sebe.
To už jí Saskue doběhl a srovnal s ní krok.
Jen co vyšli ven, musela si Kitou zastínit rukou oči, jak se jí do nich opřelo slunce.
„Tak na tohle si asi nezvyknu," zamumlala.

Jak Sasuke řekl, asi za tři hodiny chůze dorazili do menší vesničky, ve které bylo vidět i spoustu zvučných ninjů, kteří se na ty dva koukali s neskrývaným zájmem.
Nikdy totiž neviděli, aby se Uchiha jenom pousmál natož, aby se smál normálně. Pravda, takhle uvolněně se totiž tvářil jenom když byl s Kitou.
Zašli do menšího baru, kam se posadili ke stolu pro dva.
Kitou si objednala saké a dvě skleničky. Číšník se v první řadě zdráhal, že ještě nejsou plnoletí, ale když se na něj podívala pohledem, který sliboval plno bolesti jestli to pití nedonese, tak jim ho radši přinesl.
„Tohle bysme neměli, ten číšník měl pravdu."
„Neříkej mi, že ti Orouš nedovolí saké."
Sasuke mlčel a dál si nedůvěřivě prohlížel skleničku, ve které už měla Kitou nalité saké.
„Udělej mi tu radost. Nebudu tady na tvoje patnáctiny...prosím," udělala na něj štěněčí pohled, ale ani ten nezabral
„Fajn, vezmeme si na tebe těžší kalibr."
„Co je Uchiho, neříkej mi že když se nebojíš Orochimara, že se budeš bát malý skleničky saké."
Jak čekala, zabralo. Saske popadl skleničku a spolu s Kitou si potom připili.
V baru strávili celé odpoledne a měli v sobě pár láhví.
Kitou byla pořád plně střízlivá, ale se Sasukem to zamávalo.
„Tak ten mi tu kocovinu nikdy neodpustí." Pomyslela si.
Zaplatila účet a v duchu si myslela, že tohle si se Sasukem ještě vyřídí.
Trochu ho podepírala, aby neztratil rovnováhu a v klidu si oddechla, že je na tom ještě tak dobře, že dokáže sám jít a díky Jashinovi nezpívá.

„Nesnášim tě," zahučel na ní druhý den místo pozdravu, když Kitou vešla do jídelny, kde už seděli ti tři ostatní načež měl Sasuke hlavu schovanou v dlaních jak ho bolel i sebe tišší zvuk.
„Ale copak? Kocovinka?"
„Jako bys to nevěděla."
Orochimaru s Kabutem se na ně dívali značně nechápavě. Pravda, včera když přišli, šel hned Sasuke do svého pokoje a z Kitou byl trochu cítit alkohol.
„Neříkej mi, že tě ta troška saké rozhodila."
„Troška? Tomu co jsme vypili ty říkáš troška?"
Jenom pokrčila rameny a pustila se do jídla.
„Kitou," oslovil jí Kabuto.
„Hn?"
„Kolik jsi toho měla ty?"
„Asi dvakrát tolik co Sasuke, proč?"
„A to ti nic nebylo?"
„Ne a mělo by?"
„Nechceš mi to vysvětlit?"
„A co," dělala ze sebe hlupáka.
Slova se nakonec ujal Orochimaru.
„Víš Kabuto, v Akatsuki pokaždé, když se zase všichni sejdou po misích, tak se..."
„Tak se všichni vožerou do němoty. Stačí ti to jako vysvětlení? Zkrátka a dobře jsem na saké zvyklá."
„Kolik že ti to je?"
Jenom si povzdechla, ale nakonec odpověděla:
„Šestnáct."
„Ale ještě bys to neměla pít?"
„Jsi snad moje máma? A navíc, v Akatsuki nejsou pravidla o konzumaci alkoholu  a těmi venkovními pravidly se neřídím."
Hodila do sebe poslední lok čaje a vyšla z jídelny a zamířila do knihovny, ve které se v poslední době zabydlela.
Vyndala si pár svitků a začetla se do nich, že ani nepostřehla, že někdo vešel do knihovny.
Až po chvíli na sobě ucítila něčí zkoumavý pohled.
„Co chceš Orochimaru?"
„Tak si tak říkám, kde jsi vzala ten můj starý prsten."
„Našla jsem ho."
„A kde?"
„Když jsem byla v Konoze potřebovala jsem někde přespat. Není můj problém, že jsi ho zašil do čtvrti Uchiha. Stejně jsi ho měl vrátit," pokrčila rameny a znovu se plně ponořila do svitku.
„To pečetící jutsu by mělo být večer hotové."
„Fajn, zítra vyrazím."

Každodenní Sasukeho trénink se nekonal kvůli jeho kocovině a celý den radši proležel.
Začínal usínat, když zaslechl tiché zaklepání na dveře.
„Můžu dál," řekla potichu Kitou.
„Jestli sebou nemáš něco proti bolesti hlavy tak sem ani nechoď."
Kitou jeho stav donutil pousmát se.
„Náhodou mám."
„A kde bys to prosimtě vzala?"
„Stačilo se jenom zeptat Kabuta a potom už jsem jenom smíchala pár věcí z jeho laborky."
„Doufám, že víš co děláš, protože ten včerejšek jsem ti ještě neodpustil."
„Ani já tobě ne, kdo to nakonec musel platit? Já! A kdo ti musel skoro páčit láhev z ruky? Já! Takže si nemáme co vyčítat. A teď spolkni tohle a dělej nebo si to rozmyslim a nechám tě tu hezky pomalu trpět."
Jen co Sasuke vypil jakousi čirou tekutinu zdánlivě připomínající vodu, začal usínat.
„Co v tom bylo?"
„Pár tišících prostředků, aby si tu kocovinu v klidu zaspal."
„Zůstaneš tady?"
„Chováš se jako malé dítě."
„No a?"
Její odpověď už neslyšel, protože usnul. Kitou si jenom povzdechla.
„Od nikoho si nenechám nic líbit, ale jakmile je to Uchiha....radši nemluvim."
Přisunula si tedy židli k jeho posteli a začetla se do knížky, kterou měl Sasuke na svém nočním stolku.
Ta knížka nebyla o ničem jiném než o všemožných ninja technikách.

Když se Sasuke začal probouzet ze svého bezesného spánku, jeho první pohled spočinul na Kitou sedící kousek od něj.
„Zůstalas tady."
„Říkala jsem si, že bych ti mohla splnit jakési poslední přání."
„Poslední přání?"
„Neboj se nehodlám tě zabíjet," zasmála se.
„Tak co tím myslíš?"
„Zítra odcházím. Orochimaru právě dokončuje to jutsu a já se budu muset vrátit."
„Škoda, jsi tady jediná vcelku normální."
„Už jen chybí abych se začala červenat," usmála se.
„Sasuke, nevím jestli proto bude zítra čas, ale dám ti radu.
.....
Nesvěřuj se Orochimarovi s každou technikou, kterou zvládneš, obzvlášť s těmi co nějak souvisí s bleskovou podstatou a katanou."
„Na co tím narážíž?"
„Věř mi, že až na to příjde čas, tak to pochopíš. A jinak už je ti líp?"
„Jo, ať už jsi smíchala cokoliv, pomohlo to."
„Přece bych tě neládovala něčím co by ti ublížilo."
„A to saké bylo co?"
„Výjmečná situace. Ber to jako oslavu narozenin na kterou nezapomeneš."
„Proč mám pocit, že mi chceš ještě něco říct."
„A co by to mělo být?"
„Jako kdybys měla jedno veliké tajemství."
„No těch je přece jenom víc."
„Nenuť mě, abych to z tebe páčil. Dobře víš, že jsme přátelé."
„To ano, ale..."
„Ale?"
„Přece jenom i když jsi můj přítel, tak jsi u Orochimara a já nechci aby se to náhodou dozvěděl."
„Proč?"
„Protože bych od něj potom neměla pokoj."
„Řekni mi to, slibuju že ať to bude cokoliv Orochimaru se to nedozví."
„Spíš než říct, abych ti to měla ukázat, ale hlavně nepanikař."
Sasuke se zatvářil zmateně a byl ještě zmatenější, když viděl, že Kitou zavřela oči a vypadalo to, jako by se na něco soustředila.
Když své oči otevřela, tak už neměly klasickou šedou barvu, ale byly tmavě modré.
„Co je to?"
„To je moje schopnost Sasuke."
„Co to povídáš? A jak to, že tě slyším i když nemluvíš."
„Dokážu lidem číst myšlenky a pomocí myšlenek s nimi i komunikovat. Proto jsem říkala, že nechci aby se to Orochimaru dozvěděl."
Sasuke nevěděl proč, ale cítil se v nebezpečí. Věděl, že je to bezdůvodně, že mu Kitou nic neudělá, ale prostě nějak instinktivně aktivoval svůj sharingan a podíval se s ním Kitou do očí.
Té najednou začala trochu téct z očí krev a ani to nepostřehla, v tu chvíli dokázala vnímat jenom obrovskou bolest.
„PŘESTAŇ SASUKE!"
Sasuke sebou škubl a všiml si, že to vypadá jako kdyby Kitou brečela, ale místo slz to byla krev.
Když znovu otevřela oči, stále je měla modré, ale něco se v nich změnilo.
„Sasuke," řekla vyděšeně.
„Nevím proč, ale najednou dokážu vidět tvůj oběhový systém chakry a i slyšet tvoje myšlenky. Co se stalo, proč se mě najednou tak bojíš?"
„Já se nebojím tebe, ale změny tvých očí."
„Co tím myslíš?"
„Tak se podívej," zavedl jí k malému zrcadlu co měl na stěně.
Kitou se do něj podívala a následně zbledla. Její oči už nebyly jenom modré, vypadaly jako...
„To není možné," zašeptala jenom.
„Vypadají jako sharingan, ale v modré barvě," přitakal Sasuke.