Pomalu jsem procitla, ale oči jsem ještě neotevřela. Netroufala jsem si, protože jsem se bála toho, co náhodou uvidím. Připadalo mi, že jsem položená v jakési divné poloze. Kynklala jsem se sem a tam a každé zkoupnutí doprovázelo jakési šoupnutí. Po chvíli přemýšlení(což mě ještě neuvěřitelně bolelo, protže hlavu jsem měla jako střep)mi došlo, že je to šoupání podrážky.
-Aha, to znemená, že někdo někam jde.!!!Teprve teď mi to docvaklo. Ta divná poloho-určitě někomu visím přež rameno!!! Avšak ono nestačí, že někomu visím přes rameno, ale to mě ten dotyčnej musí držet za zadek???!!!,pomyslim si naštvaně.
Chtěla jsem sebou začít házet, ale jen co jsem se pokusila o milimetr pohnout, levou nohou mi projela nepředstaitelná bolest. Připadalo mi to, jako kdyby byla v jednom ohni a každou chvíli mi měla upadnot. Kotník. Určitě je vymknutý nebo v nejhorším případě ZLOMENÝ! To už jsem měla oči otevřené.
Jako malé nepoučitelné děcko, co zapomíná, že před chvílí dostalo od mámy přes zadek, jsem znovu zkusila pohnout nohou. Opět mi nohou projela ostrá bolest a mimoděk mi pusou vyklouzlo malé bolestné zasyčení.
„Ale," řekl trochu udiveně Hidan, „to už si vzůru?" A ne zrovna šetrně mě položil na zem. „...Výborně, aspoň se s tebou nebudu muset tahat. Půjdeš hezky posvejch," a přitom si mimoděk mnul rameno, jako kdybych vážila bůh-ví kolik. „Rozvázali jsme tě, protože nám stejně nikam neulítneš holubičko," tu poslední větu řek tak výsměšným tónem, až sem mu chtěla něco říct, ale od drzé odpovědi mě odradil, jak jinak, než zase můj bolavý kotník, protože jsem na něj mimoděk přenesla váhu. Kvůli tomu jsem se neudržela na nohou a kecla sem si na zadek.
Teď jsem se zase na Hidana podívala já a výsměšným tónem jsem mu oznámila.
„Tak to asi nepůjde, HOLOUBKU, protože mám jaksi v háji kotník a nemůžu chodit. Tím pádem mě hezky poneseš dál. Ale teď už ne jak pytel brambor!" Musela jsem se v duchu bavit tím, jak na mě vyjeveně koukal. Tohle si zdá se k němu ještě nikdo nedovolil. Možná krom Kakuzu.
„Heh," tak tos uhodla, že tě budu nosit.
„Nic jinýho ti nezbyde!"
„A na to´s přišla jak?"
„Jednoduše! Prostě se vodsaď nehnu ani o píď. Stejně nemůžu, ale to ti jaksi v tom tvym mozku o velikosti pistácie ještě nedošlo!"
Takhle bysme se tam asi dohadovali klidně i týdny, kdyby nás nepřerušil Kakuzu.
„Jestli toho oba nenecháte," otočil se na nás výhružně, „tak vás svážu OBA a potáhnu vás za sebou po zemi!"
Bylo slyšet, jak jsme Hidan i já nasucho polkli, protože jsme si to dokázali živě představit.
Jako provní jsem se kupodivu probrala já, což je divný, protože Hidan musí bejt na tyhle Kakuzovi slovní výrazy zvyklej.
„Tak fajn," řekla jsem pomalu, jako kdybych se probírala z tranzu. „Jsem ochotná se s nim přestat dohadovat," a přitom jsem mimoděk ukázala na Hidana, "ale jak to uděláme s tou mojí nohou. Protože já vážně nemůýu chodit."
„Tvoje smůla," řekl mi Kakuzu, "prostě jdeš po svejch"!
V tu chvíli mě něco napadlo.
"Eh?," snažila jsem se vypadat udiveně. " Ale zboží na prodej musí bejt přece v perfektním stavu, když se propdává, ne? A to já jaksi nejsem!" Nelíbila se mi myšlenka na to, že jsem zboží a že mě tenhle penězofil chce někomu prodat, ale tohle mi momentálně dost hrálo do karet.
„Hm, to je pravda," řekl zamyšleně Kakuzu.
„To si děláš sradnu Kakuzu," začal vřeštět Hidan, "vždyď tě ta holka tahá za nos. To nevidíš, že se jí prostě nechce nikam jít, a proto tady s tebou zametá?" Přitom na mě ukázal prstem. "To nevidíš, jak se zlomysleně culí?" Vypadal teď už udivědě Hidat. Ne vztekle, ale vážně udiveně.
A byla to pravda. Tím, že mi argumet i Kakuzu zabral, jsem teď měla v obličeji zlomyslný a výsměšný výraz, směřující na Hidanovu adresu.

„Dobře," řekl po chvíli uvažování Kakuzu. „Na kotník ti přidělám dlahu a Hidan tě potom ponese dál."
"Tak to ani omylem!" Zaječel jak jinak (a ZASE) Hidan. (Ne že bych byla na Kakuzově straně, ale chvílema jsem se mu divila, jak to s ním může vydržet.) Než jsem stačila uvažovat dál, tak Hidan pokračoval:
„Je to tvoje zboží, tak si ji nes ty!"
„Dobře, já si jí ponesu, ale z peněz, který za ni dostanem neuvidíš ani yen(pozn.autora. -uznávám, cent by se tam hodilo víc) a tím pádem nevim, kde sežeeš peníze na saké, protože se postarám, aby tě nikdo z Akaktsuki nezaložil!"
(V tu chvíli Hidan vypadal, jak kdyby předním dělal Kakuzu striptýz, protože čelist mu údivem spadla skoro až na hrudník.)
Tentokrát vykolejil Kakuzu mě! Prostě jsem se neudržela a začala se příšerně smát. Na zemi jsem musela vypadat vážně komicky, jak tam pěstma bušim do země v záchvatech smíchu.
Bohužel smích mě jaksi za chvíli přešel a vystřídala ho zase bolest.
Kakuzu mě nešetrně otočil, aby mi mohl na nohu přidělat dlahu, a přitom mi kotníkem zase projela ostrá bolest.
„Au!" Vyjelo mi bezděky z pusy.
„Ale, přece se nebudeš čertit kvůli bolavý noze." Ptal se naoko udiveně Kakuzu, a přitom schválně lehnce zmáčkl můj kotník a tím pádem se mi už opravdu chtělo brečet. Ale ovládla jsem se, přece před nima nebudu přečet jak mimino.
Jenom jsem uraženě otočila hlavu stranou, abych se na něj nemusela koukat.
Za chvíli jsem měla nohu zanou v provizorní dlaze a teď už jenom zbývalo, aby mě Hidan zvednul a šlo by se dál.
Chvíli vypadal, že zase začně řádit, ale ovládnul se, zvednul mě(ale tentokrát si mě nepřehodil přes rameno) a šlo se.
´Božínku,´ pomyslela jsem si, ´jak já to dělám? Kotník mám ovázanej, že mě skoro vůbec nebolí, nevisim Hidanovi přes rameno. (A k tomu všemu mě Hidan nese NORMÁLNÍM způsobem.)´ Sama pro sebe jsem se trochu ušklíbla.

Už to vypadalo, že dnešní den zkonč v klidu, ale čert by tomu byl dlužnej, kdyby kdyby jsme se s Hidanem nezačali znova hádat. Jak mě nesl, tak mu jeho ruka jaksi ZNOVA padla na můj zadek. Chápejte ne každý holce to je příjemný a já patřila k těm co to přímo nesnášeli. Ve škole to zkusilo pár kluků a ještě zbytek dne si mnuli bolavou tvář.
Na čele mi naběhla "vzteklá" žilka a už sem zpustila.
„Můžeš mi přestat šahat na zadek?! Je mi to trochu nepříjemný! "
„Kdo ti na něj šáhá!" Na tvůj zadek sem tak zvědavej!"
„Ty možná ne, ale to tim pádem tvoje ruka patří někomu cizímu, protože tu můj zadek jaksi zajímá!....."
Kakuzu se nás už ani nepokoušel okřikovat a prostě si nás nevšímal. Já a Hidan jsme se takhle hádali ještě nevim jak dlouho, co si pamatuju, tak jsme přestali z důvodu, že jsme byli oba celí ochraptělí a a ni jeden z nás nemohl mluvit.