„Myslíš, že už se ostatní probudili?" Zeptala se Kitou Itachiho, když odpočívala zády opřená o skálu s Itachim sedícím vedle ní.
„Někteří z nich už možná ano."
„Například?"
„Tobi!" Prskl jeho jméno s neskrývanou nenávistí.
„Proč tě napadl zrovna on?"
„Protože je to tak vždycky."
„A ty víš co je Tobi ve skutečnosti zač?"
Přikývl:
„A hádám, že ty to víš taky."
„Jo a proto si mě taky náležitě drží u těla," ušklíbla se.
„Jak si vůbec dovoluje na ní spát?!"
„Ale ale snad nám nežárlíš?"
„Nehrabej se mi v hlavě,....prosím."
„No, když tak hezky prosíš omezím to na jednou denně," zasmála se, když viděla jakým pohledem se na ní podíval.
„Ne dobře, když si to nepřeješ nebudu to dělat, ale u ostatních si tu radost dopřeju, protože jinak bych si ukousala nehty nudou."
„A co ses například dozvěděla?"
„Že si chce Deidara pořídit nový zrcadlo, ale neví kde na něj má vzít love."
„Love?"
„Peníze!"
„To mi došlo, ale kdes přišla na takovej název?"
„A kur...."
„Jen tak mě to napadlo!" Zalhala a v tuhle chvíli byla ráda, že jí Itachi nemůže číst myšlenky.
Jakmile si vzpomněla na domov, tak trochu posmutněla.
„Jak to tam vypadá? Děje se něco, když tam nejsem nebo je tohle všechno jenom sen? Ne to nemůže být sen, i když.....Ne! Tohle je bohužel skutečnost a už se odtud nikdy nedostanu a můžu si za to sama-ale na co si vůbec stěžuju? Chtěla jsem to!"
„Kitou, děje se něco?" Chtěl vědět Itachi, protože si všimnul té nenadálé změny v její náladě.
„Ne nic," pokusila se usmát.
„Jenom jsem si vzpomněla na domov. To poslední co si pamatuju je, že jsem se příšerně pohádala s mámou."
„Nežily jste s otcem?"
Zavrtěla hlavou:
„Když mi bylo deset, tak se od nás odstěhoval, našel si jinou a s ní má i jinou rodinu."
„A proč jste se s matkou pohádaly?"
„Chtěla mě poslat k němu. Poslední dobou to měla v práci těžké a nechtěla mě doma nechávat neustále samotnou."
„To si neměla kamarády za kterými by jsi šla?"
„Pár jsem jich měla, ale nedalo se jim doopravdy říkat přátelé. Potom co táta odešel jsem se naučila nepouštět si lidi k tělu. A nemůžeme se bavit o něčem jiném? Tohle téma mi není moc po srsti."
„Ale mě sis k tělu pustila," usmál se na ní Itachi ignorujíc její poslední otázku.
Rychle jí popadl a donutil jí, aby si na něj obkročmo sedla.
„A abych pravdu řekla až nějak moc," usmála se na něj a rukama ho objala kolem krku.
„Nicméně mě to neskonale vyhovuje," zablýsklo se mu v očích a hladově se pustil do jejích narůžovělých rtů přímo vybízejících k políbení.
Kitou mu polibky s chutí vracela, ale po chvíli se přesunula na jeho krk, kde našla jeho citlivé místečko kousek pod uchem.
Moc dobře věděla co to s Itachim dělá, ale přesto pokračovala.
„Zahráváš si s ohněm, víš to?"
„Když to říkáš," pokrčila rameny a vstala, čímž donutila Itachihi zklamaně vzdychnout.
„No copak copak? Snad tě to nemrzí! Já jsem jenom nechtěla přilejvat oleje do ohně. A vstávej měli bysme pokračovat v tréninku," podala mu ruku a pomohla mu vstát.
Tentokrát už Itachi nepoužíval na Kitou genjutsu. Jenom spolu bojovali, aby byla schopná vždy co nejrychleji zareagovat.
Za dvě hodiny se rozholi to zabalit, když se Itachimu KONEČNĚ podařilo srazit Kitou na zem.
„Na to, že jsi začala trénovat teprve dneska ti to jde až nějak moc dobře!"
„Jaký žák takový učitel!"
„Od kdy sem nemotornej?"
„Tak teď si ty zahráváš s ohněm!" Zavrčela naštvaně.

„No to snad není pravda! Voni se tady ještě válej a to jsou tři odpoledne!
....
No nic-Itachi dáš si něco?"
„No něco jo," zajiskřilo mu v očích.
„Jestli myslíš na to, na co si myslim, že myslíš, tak máš smůlu!"
„To se nechceš přesvědčit," poklepal si lehce na levý spánek.
„Prosil si mě, abych to nedělala, tak tě radši pokoušet nebudu. Teď se zeptám znova a srozumitelněji-Dáš si něco K JÍDLU?"
„Ani ne, díky! Půjdu ostatní probudit."
Kitou jenom pokrčila rameny a šla si udělat instatní ramen, který jako zázrakem včera objevila.
Přesně jak předpokládala bylo všem neskutečně špatně a nikdo z nich nemohl nevyčíst výsmech, který měla vepsaný ve tváři.
„Tak jste se vožrali a nakonec vám to bylo houby platný!"
„Kušuj, bolí mě hlava při sebetiším hluku a ty tady krafeš!" Obořil se na ní Deidara.
„No já nevim, ale jak to tak vypadá, zatim tu nejvíc krafeš ty!"
„Nepokoušej mě nebo..."
„Nebo co? Voslintáš mě těma svejma rukama? Ne díky!" Otočila se k němu zády a šla si dopřát zaslouženou koupel.
Ten den šla spát brzy, protože díky tomu že všem bylo ze včerejší noci špatně, nebyla s nima žádná sranda.
Zaklepala na dveře Itachiho pokoje a po dveřmi tlumeném "dále" vešla dovnitř.
„Přišla jsem ti popřát dobrou noc."
„Není ještě poněkud brzo," podíval se na hodiny co měl na nočním stolku.
„Dneska s nima není žádná sranda a jsem vcelku i dost utahaná."
„Dobře, ale zítra budeme v tréninku pokračovat."
„Máš pravdu, přece jenom nebudu spokojená dokud tě nedostanu na lopatky!"
„Ty, takový pískle a porazit mě? To by v tom byl...."
„Jashin?"
„Třeba."
„A jaký pískle! Nejsi o moc starší než já!"
„Ne? A kolik mi teda je?"
Na chvíli se zamyslela:
„Kolik je teď tvému mladšímu bratrovi?"
„Skoro patnáct!"
„Takže tobě bude takových...20!"(Berme v úvahu, že Itachi je o 5 let starší než Sasuke)
„Čtyři roky-to není moc!"
„A teď mám otázku!"
„Jakou?"
„Jak víš o Sasukem?"
„Ehm...no...jak bych to jenom.....Dobrou noc!" Líbla ho rychle na čelo a zmizla z pokoje.

„Tak tohle bylo o fous," vydechla úlevně a zády se opřela o zavřené dveře svého pokoje.
„Co bylo o fous?"
Kitou nadskočila jak se lekla.
„Promiň Kisame, vzbudila jsem tě?"
„Ani ne, zrovna jsem přišel."
„Fajn," usmála se na něho, popadla svoje věci na spaní a zmizela v koupelně, kde se následně převlékla.
Když se vrátila do pokoje Kisame už spal. Po špičkách přešla ke své posteli a potom se jenom zachumlala do deky a za pár minut se už propadla do říše spánku.

Ráno jí probudilo šimrání na tváři.
Nejdřív si myslela, že to jsem její vlasy a tak se je pokusila z tváře odhrnout, jenže když šimrání nepřestávalo, lenivě otevřela oči a za posledních 24 hodin skoro dostala svůj druhý infarkt.
Skláněl se nad ní Zetsu a zrovna se hádal sám se sebou, spíš černá půlka s bílou.
„Já jí probudím!"
„Ne já!"
„Já"
„Zapomeň budu to já!"
„Můžeš mi už konečně říct, proč mě v tuhle nekřesťanskou hodinu budíš?"
„Máš jít za Madarou...Hned!" Pošeptala jí bílá půlka a potom zmizela v zemi.
„No bezva, co ten starej paprika zase chce," brblala si, když ještě s vrabčím hnízdem na hlavě stála před Peinovou kanceláří.
Aniž by se obtěžovala klepat vešla dovnitř.
„Kdes nechala slušný vychování?"
„Ještě spí a jinak taky přeju dobré ráno!"
Madara se pod svou maskou jenom pobaveně ušklíbl, ale to ona nemohla vidět.
„Tak cos potřeboval, žes mě probudil..." koukla se na hodiny za sebou.
„Ve čtyři ráno," zavrčela vztekle a z očí jí šlehaly blesky.
„Vyskytla se menší změn plánu."
„A jéje-co to je?"
„Musíš odejít už dneska."
„Co? Ale vždyť ještě dneska mám s Itachim trénovat boj s katanou."
„To co umíš ti prozatím stačí a můžeš se zdokonalovat sama mezitím co budeš hledat Orochimara."
„Zdá se, že ať řeknu cokoliv, tak se z toho nevyvlíknu co?"
„Máš naprostou pravdu. Tohle je ten svitek co mu předáš."
„A nějakou radu, kde mám začít s hledáním nemáš?"
„Bohužel ne! Orochimaru je jak zrádce své vesnice, tak i naší organizace. Kdybychom věděli kde je, hned bysme si ho podali."
„A to jako čekáš, že mě příjme s otevřenou náručí?"
„Když mu řekneš, že jsi jenom posel, neměl by v tom být problém!"
„Problém? Jako bys nevěděl, že já přitahuju všechny druhy problému! Obvykle jakmile se objeví jakákoliv katastrofa v okruhu 20 kilometrů stane se zásadně mě!"
„Tak se aspoň na svých cestách nebudeš nudit!"
„Začínám mít pocit, že se mě chceš jenom narychlo zbavit."
„Tak toho pocitu se můžeš hodně rychle zbavit. Více méně jsem si tě sám vycvičil a potřebuje tě i s tvými schopnosti co nejdřív u sebe, proto tě taky posílám o den dřív."
„Ale stejně se mi to nelíbí!"
„Líbit se ti to nemusí, ale..."
„Ale stejně půjdeš! Já vím já vím!" Povzdechla si odevzdaně a vstala z křela ve kterém byla doposud uvelebená.
Když sahala na kliku u dveří jí zastavil Madarův hlas:
„Vyrážíš za dvě hodiny."
„Hai, Madaro-sensei," ušklíbla se na něj a dala si záležet, aby slovo sensei vyznělo hodně výsměšně.
Potom rychle vyšla z místnosti a jen tak tak za sebou zavřela dveře, když slyšela jak do nich něco narazilo. Něco co Madara hodil po ní, ale nikdy to nezasáhlo svůj cíl.