„Hele tak von si to tam s ní snad vážně rozdává," ujely Hidanovi nervy.
„Já tě slyšela," ozvalo se ode dveří.
„A jestli nechceš skončit s hlavou ve zdi, tak toho okamžitě necháš!"
„Až mi odpovíš na jednu věc!"
„Na jakou?"
„Vážně si s ním teď spala?"
„S kým s ním?"
„S Itachim."
„Copak chtěl ses přidat?"
„N-ne tak jsem to nemyslel."
„Tak příště nepokládej tak blbý dotazy!"
„Co tu řešíte," vešel do místnosti Itachi.
„Vůbec nic," odvětil Hidan. Itachi tedy jenom pokrčil rameny a sedl si do křesla. Kitou udělala to samé, akorát že si sedla na gauč mězi Tobiho a Kakuza-prostě, aby měla Itachiho přímo před sebou.
Chvíli se soustředila co to jenom šlo a celou tu dobude se dívala Itachimu do očí. Ten v jednu chvíli stuhnul a trochu nevěřícně se na níc podíval.
„Zabralo to?...Očividně ano, když jsi sebou tak cuknul!"
„Neriskuješ přehnaně?"
„Ne, proč?"
„Nekdo by tě mohl vidět!"
„A já bláhová si myslela, že chceš vědět o čem jsme se s Hidanem bavili!"
„Fajn, tak o čem jste se bavili?"
Kitou se na tváři objevil vítězný úsměv, ale hned jí zase zmizel.
„Chtěl vědět jestli jsem s tebou spala!"
„Cos mu odpověděla?"
„Nic určitého-ani ano ani ne! Mám mu to tedy pro příště potvrdit?"
„To záleží jenom na tobě!"
Byli by si povídali dál, kdyby právě do místnosti nevešel Kisame s několika láhvemi saké.
„Vzhledem k tomu, že nám to tady milostpaní včera nedovolila, tak se na to jde až dneska...."
A hodil po každém jednu láhev-a nevynechal ani Kitou.(Zetsu tam nebyl, není a ani nebude)
„Tohle bys neměla," poškleboval se jí Deidara.
„Nemysli si, že piju poprvý!"
„Kolik ti proboha je?"
„Kolik typuješ?"
„NEZAHRAJEME SI NĚCO?" Přerušil je Tobi se svým "výborným" nápadem.
„Jasně-ale co třeba?"
„Pokr?" Navrhla Kisame.
„A rovnou svlíkací ne?" Dodala s vysokou dávkou ironie.
„Dobrej nápad!"
„Já si dělala srandu!"
„Tak to máš smůlu, protože ostatní jsou očividně pro!"
„Zabiju tě jakmile se mi dostaneš pod ruku a udělám si z tebe sushi!"
„Nepovídej!"
„Máš pravdu radši ne!"
Vítězoslavně se na ní ušklíbl.
„Protože bych z tebe mohla mít žaludeční vředy!"
Teď se ušklíbla ona nad tím, když viděla jak Kisamemu jeho "úsměv" pohasl.
„Přál bych ti je!"
„Tak milej bejt nemusíš!"
„Můžete toho vy dva už nechat? A pojďte radši hrát!" Přerušil je Deidara.
„Tak to moment! Jsem tu jedinná holka a tak odmítám hrát!"
„Máš smůlu! Hrajou všichni PRÁVOPLATNÍ ČLENOVÉ a pokud vím ty ses jím před chvílí stala!"
„Tak proč tu není Zetsu?"
„Jestli chceš, aby tě sežral hned jakmile ze sebe sundáš byť jen ten plášť tak budiž, můžeme ho zavolat!"
„Ne díky!" A s hlubokým povzdechnutím se posadila na poslední volné místo v kruhu na zemi, které bylo určeno pro ní!
„Prostě odmítám hrát svlíkací pokr!"
„Jak myslíš! Hrajem teda normální!"
„Však jen počkej až se vožereš tak ti to příjde jako bezva nápad!"
„A kur..!"


Ráno, když se probudila tak jí pekelně bolela hlava. Tentokrát však na sto procent věděla, že za to nemůže její schopnost, ale množství vypitého alkoholu.
„Tak takhle jsem to snad ještě nikdy nepřehnala," zamumlala potichu, když v tom začaly hodiny odbíjet a ona myslela, že se jí snad rozkočí hlava.
„Jak v tomhle můžou spát?" Podivila se.
„Počkat a co vůbec dělán  na zemi a proč mi na břiše chrápe Deidara a já jsem si udělala z Hidana polštář?"
Ze včerejší noci si nepamatovala skoro nic.
Začala se rozhlížet kolem sebe a doufala, že si snad na něco vzpomene. Avšak jediná věc, která se jí vybavila byla, jak hráli karty a že vypila snad miliontou láhev saké.
Teprve teď si všimla, že většině chybí valná část oblečení-jenom ona jediná byla akorát bez pláště!"
„Heheh jaksi se jim to nedařilo nebo jsem jim nepoctivě čušela do hlavy co maj za karty! Jo-kéž bych to věděla!"
Pohledem vyhledala spícího Itachiho. Ten byl jenom bez pláště a trika, ale i tak měla problém, aby nezačala slintat. XD
Opatrně nadzvedla Deidarovi hlavu, aby ho nevzbudila a pokusila se vstát.
Jakmile se jí to povedlo, musela se chytit zdi, aby znova neupadla.
Hlava jí totiž nejen děsně bolela, ale taky se jí pěkně motala.
Potácivým krokem se vydala směrem ke koupelně, kde vlezla pod sprchu, i když byla oblečená a pustila na sebe ledovou vodu.
Jen tak tak zadržela výkřik, který se jí leknutím dral z úst.
Pod tou ledovou vodou stála ještě deset minut, dokud si nebyla úplně jistá, že se probrala. Potom už ze sebe schodila oblečení a přidala si teplou vodu.
„Kakuzu se zblázní, jestli tu budu ještě chvíli trčet," pomyslela si s úklebkem.
Něco nebo spíš někdo jí obtočil ruce kolem pasu a tentokrát už leknutím vážně vykřikla.
Ten však zanikl v něčích ústech a až teď si Kitou všimla Itachiho.
„Kde ses tu vzal?"
„Nezamkla si!"
„To jsem na tom teda byla hodně špatně!"
„Taky si myslím!"
„Prosimtě řekni mi, co jsem včera dělala?"
„Nic!"
„Jak nic!"
„Sice jsi byla vožralá jako dělo, takže si nakonec přistoupila na ten svlíkací poker, jenže to bylo v době, kdy už měli hodně upito i ostatní! Máš tedy moji hlubokou poklonu za svojí výdrž!"
„Děkuji!"
„Ostatní pořád prohrávali a ty jsi přišla jedině o svůj plášť!"
„To ty chudinky muselo mrzet!"
„To ti povim"
„A kolik jsem toho vypila?"
„Nevim, ale rozhodně ti řeknu, že hodně!"
„No bezva! Ale teď už bysme měli vážně vylíst!"
„Proč já jsem tu teprv chvilku."
„Tak se čvachtej dál, ale já vylejzám!"
Zabalila se do osušky, popadla svoje mokré věci a otevřela dveře na chodbu. Chvíli se rozhlížela jestli někdo nejde a potom hodem zamířila k sobě do pokoje, kde vyhrabala svoje starý oblečení, respektive kalhoty, protože triko zase čorla Kisamemu.
Jashin ví odkaď, ale vytáhla nůžky a rapidně zkrátila nohavice u svých starých džín.
„Asi jsem si moc zvykla na kraťasy. No co, stejně je to jenom nouzovka než to uschne. A mezitím co budu hledat Orochimara se můžu někde stavit na nákupech!"
Potom už zamířila zpátky do kuchyně a cestou dolů potkala Itachiho.
„Co myslíš budou mít vokno?"
„Nevim! Možná!"
„Dáš si něco k snídani," zeptala se ho, když začala rabovat ledničku.
„Ne-spíš bych si dal kafe jinak tady usnu!"
„Jak myslíš," pokrčila rameny a za chvíli už pře Itachim stál hrnek horké a příjemně vonící kávy.
Kitou si sama mezirtím udělala čaj a něco k snídani.
„Kdy vyrážíš?"
„Budu tu ještě dneska a zítra, takže nutně potřebuju, abysme začali trénink."
„Jak velkou máš kocovinu?"
„Teď už nijak zvlášť!"
„Takže můžeme začít prakticky okamžitě, protože ostatní hned tak nevstanou."
„Když to říkáš" a naházela do sebe poslední zbytky snídaně a dopila čaj.
„Jdeme?"
„A co nádobí?"
„Nebudu se zatěžovat s pár příborama, talíčem a pár hrnkama!"
„Jak chceš! Ale teď si dojdi pro katanu-sejdeme se dole," a šel pryč směrem "tréninková jeskyně!"