„Ty Itachi, proč jste se vlastně s Kisamem vrátili až včera s ostatními," zeptala se Kitou druhý den po obědě. Byla zahloubána do svitků, které jí Sasori i přes velké nevole půjčil. Přece jenom už tam byly i postupy na ty nejnebezpečnější otravné látky.
„Copak to jsem ti tak chyběl," blýsklo se Itachimu v očích.
„Nefandi si tak, ano?" Odpálkovala ho, ale stejně jako jemu se i jí v očích mihl stín pobavení ba i lehké touhy.
„Potřeboval jsem si prostě něco zařídít. Toť vše."
„A co to bylo?"
„Že ty seš nějaká zvědavá?"
„Ženská povaha-zvykej si!Tak co sis potřeboval tak urgentního zařídit?"
„Houby potřeboval něco zařizovat," skočil jim do řeči Kisame.
„Šel nakupovat."
„Nakupovat?" Podívala se na žraloka nevěřícně.
„No nakupovat není zrovna přesnej pojem. Šel si do jedný vesnice nechat ukovat novou katanu. I když nechápu proč, protože ta jeho je pořád jako nová."
„A kdo říkal, že je ta katana pro mě?"
„Taky pravda-ten znak na pouzdře mi na tebe přece jenom neseděl."
„A i kdyby - máš proti tomu něco?"
„Jistě, že ne, ale...."
„Můžete mi vy dva konečně říct o čem je řeč?" Osopila se na ně už dost naštvaná Kitou.
Itachi si povzdechl a vstal ze svého pohodlného křesílka.
„Pojď za mnou."
Zavedl jí do svého pokoje, kde byla o stěnu opřená jakási katana a následně jí podal Kitou.
„Pořád se jaksi nechytám," zatvářil se zmateně.
„Hlupáčku," pohladil jí Itachi po tváři.
„Před týdnem jsem ti sice popřál, ale neměl jsem pro tebe žádný dárek. Proto ti teď přeju znova: Všechno nejlepší k šestnáctinám!" Sklonil se k ní a lehce, jako dotek motýlých křídel, jí políbil.
„Ehm...díky," začervenala se.
„Avšak...."
„Avšak?"
„K tomu celému mám jednu výtku."
„Jakou?"
„Copak takhle se líbá?" Zatvářila se naoko rozlobeně, přitáhla si Itachiho k sobě a přerušila mezeru mezi jejich rty.
Oddělili se od sebe až když jim oboum docházel vzduh.
„Díky za tu katanu. Jenom doufám, že ty s tou svou umíš dobře, protože se nespokojím jenom s průměrným učitelem," uchichtla se.
„Nechci se schvástat, ale myslím, že s ní umým víc než obstojně!"
„Tak v to doufej," usmála se na něj a teprve teď si pořádně prohlížela svůj dárek.
Katana byla celá černá-ostří, rukojeť i pouzdro na kterém byl znak....
„Růže," podivila se.
„Nádherná, ale i přesto má trny. Takže když si nedáš pozor ošklivě se popícháš. Prostě mi to nedalo, protože mi to někoho připomínalo," zasmál se.
„Tak trny jo?"
„Doufám, že se nezlobíš!"
„Jak bych mohla? Takovejhle dárek bych nikdy nečekala," podívala se na něj vděčně a znovu přitiskla svoje rty na ty jeho.
Po chvíli to Itachimu začalo být málo a začal se jazykem dobývat do jejích úst. Kitou si s ním chvíli pohrávala, ale nakonec povolila lehce semknuté rty a nechlala Itachimu "volnou ruku".
Když jí Itachi  začal pomalu nasměrovávat ke své posteli a svůj neposedný jazyk přesunul na její krk, tak se zarazila a polozila mu ruce na hrudník a lehce ho od sebe odtlačila.
Itachi se na ní díval výrazem ve kterým se zračila nenaplněná touha a lehké zklamání. Nad tím se musela pousmát. Stoupla si na špicky a zašeptala mu do ucha:
„Teď ne, ano? Někdy jindy," a jemně mu zkousla ušní lalůček.
Itachimu se stěží potlačilo zadržet sten a nad tím se Kitou vítězoslavně pousmála. Naposledy ho políbila a s katanou v ruce opustila jeho pokoj a zamířila si to rovnou do obýváku, kam už se stačil dovalit Tobi totálně zřízenej z mytí nádobí(=nojo všechno se vrací do "starejch" kolejí xD ).
„Jééé Kitou-san, co to máte?" Podivil se Tobi a nějakým zázrakem byl najednou vzhůru.
„Tohle? Katanu," pokrčila rameny a následně začala křísit Kisameho, který se začal dusit a nebezpečně modrat. (Víc než je při barvě jeho kůže zvykem).
„Takže...ta katana....co nechal Itachi udělat...byla pro...tebe?" Snažil se popadnout ztracený dech.
„Jo-no a?"
„Proč by to prosím tě dělal?"
„Aby ses měl na co ptát," odpověděl Itachi, který už stačil "vychladnout" a sešel zpátky do obýváku.
Mezitím co se tam ti dva handrkovali, přešla Kitou ke gauči a sedla si vedle Tobiho. Katanu upřela o madlo pohovky a do ruky vzala rozečtený svitek.
Mezitím vešel do místnosti Hidan, protože právě dokončil modlení k Jashinovi. Teď už byli všichni členové Akatsuki přítomní v obýváku(Krom Zetsua, ale i tak Jashin ví jak se tam naskládali).
Itachi s Kisamem se už přestali dohadovat a usadili se do posledních dvou volných křesel.
Nastala taková ta trapná chvíle ticha, kdy nikdo neví co říct. Přerušil ho až Tobi:
„Kitou-san, můžu?" Zeptal se jí a nikdo z Akatsuki nevěděl, která bije-krom Kitou.
Ta, aniž by odtrhla oči od svého čtiva, zvedla trochu ruce a uvolnila tak Tobimu místo na svém klíně, aby si mohl lehnout. Ten toho hned využil, položil na ní svou hlavu a pomalu začal usínat.
Na tohle ostatní čučeli jak na Jiraiyu v tangách a některým z nich dokonce údivem poklesla čelist.
Kitou si jejich pohledu všimla a v duchu se tím dost dobře bavila. Navenek však nedala vůbec nic znát.
„No co?" Podívala se na ně nechápavě.
„Naučený stereotyp."
„To mi chceš vážně namluvit, že je zvyklej na tobě takhle ležet, když si ho včera div nezabila!" Nevěřil svým očím Kakuzu.
„Ty souboje sem nepleť! Očividně máte na Tobiho blbej vliv už podle těch jeho perverzních otázek co mi pokládal."
„A co ti říkál," chtěl vědět Hidan.
Kitou při vzpomínce na to, na co se jí včera Madara ptal naskočila na čele "vražená žilka" a otočila se na Hidana.
„Vážně to chceš vědět? Protože ještli ti to řeknu, budu do tebe mlátit tak dlouho dokud to zase nezapomeneš!" Zavrčela a hodila po něm ultra nebezpečný kill look.
Hidan jenom nasucho polknul a po krku mu stekla kapička potu.
„Ne díky, radši si to nech pro sebe," zasmál se nervózně.
Kitou se usmála a tvářila se jako koťátko co by nebylo schopné ublížit mouše.
„Když myslíš," odvětila jenom vesele div se jí nad hlavou neobjevila svatozář.
„Pěkně rychlá změna nálad," pomysleli si všichni.
Najednou Kitou zase rozbolela hlava a jen tak tak se jí podařilo zadržet bolestné syknutí.
„Pěkně rychlá změna nálad," ozvalo se jí v hlavě.
Bolest přišla stejně rychle jako odešla.
„Ehm...vyste teď něco říkali?" 
Všichni sborově zakroutili hlavami v záporném gestu.
„Děje se něco," zatvářil se Itachi starostlivě, ale hned si zase nasadil svoji masku totální lhostejnosti.
„Ne nic, pohoda," usmála se, ale všem bylo hned jasné že naprosro kecá.
„Musim to probrat s Madarou! Jenomže když se ho teď pokudim probudit, zase se jenom přetočí, obejme mě kolem pasu a vnímat okolí začně až tak za dvě hodiny," uvařovala poněkud nešťastně.
Deidara si všimnul jejího ustrašeného výrazu a "rejpl" si do ní:
„Co se děje? To ti tak vadí Tobiho přítomnost?"
„Kušuj porát!"
„Hele a včera sem ti byl dobrej, když si po mě něco chtěla co?"
„Můžeš mi dát aspoň na pět minut pokoj?"
„E-e," zavrtěl hlavou blonďáček.
„Ale copak Deidíku, tobě se chce na záchod?" Zašklebila se na něj.
„Jo-zvracet a z tebe!"
„Nepovídej! Tak proč si říkal e-e? To říkaj malý děti, když se jim chce na velkou a ne zvracet!"
Na tohle už Dei neodpověděl a jenom si něco uraženě mumlal.
V tom vešel do místnosti i chybějící " Aloe Vera" a otočil se směrem na Kitou.
„Potřebuju, aby jsi vzbudila Tobiho," řekla jí černá polovina.
„A proč?"
„Porotože potřebuju aby mi s něčím pomohl a zároveň přišly nový rozkazy od Peina a chci, aby je trochu roztřídil," řekla jí černá.(Jasně že polovina xD )
„Kecá-potřebuje aby Madara vydal nový rozkazy!" Napadlo jí hned.
„Když se ho teď pokusim probudit, tak se stejně probere tak za dvě hodiny."
Zetsu se na ní podíval značně nechápavě.
„Tak proč do něj jednoduše nekopneš?" Chtěl vědět Hidan a už se k tomu i chystal, kdyby ho nezpražil další kill look, který po něm hodila Kitou.
„Jen to zkus a uvidíš ten tanec? Nebo ještě líp s tebou vytřu podlahu!"
„Snad sis Tobíka neoblíbila," zakřenil se na ní.
„Z vás je totiž ten nejroztomilejší," zakřenila se na něj zpátky.
„Hold jsem vysazená na malý děti."
„Ale on není malý dítě."
„Ale chová se tak!"
„Můžete se přestat handrkovat a TY ho už konečně nějak probuď!" Ruply už Zetsuovy nervy.
„Fajn, takže se moje milá kytičko dostav tak za dvě hodiny."
Všichni měli co dělat, aby nevyprskli smíchy a Zetsu, aby po ní hned neskočil a na místě jí neuškrtil.
„Kytičko...tak to se jí povedlo," zněly jí v hlavě pobavené hlasy.
„Já tu potvoru na místě zabiju a udělám si z ní svačinku!"
Zase ty hlasy, ale tentokrát se jí při tom málem nerozkočila hlava. Vůbec nic jí nebolelo. Prostě jenom v hlavě zaslechla ty hlasy.
Po všech se zmateně podívala. Byla si jistá, že v hlavě slyšela jejich hlasy, ale nikomu se nehýbala pusa jako důkaz toho že mluvili.
„Leda, že by...." napadlo jí a překvapeně zalapala po dechu.
„Tobi vstávej!" Zatrášla s ním.
Jak očekávala, Tobi se jenom lehce překulil a objal jí rukama kolem pasu.
„Já ho snad utluču až se probudí," uslyšela Itachiho hlas, který zněl hodně naštvaně.
„Říkal si něco," podvala se na dotyčného.
Uchiha měl ve tváři stále ten neproniknutelný výraz neodhalující jakékoliv emoce.
„Já? Nic,proč?"
„Jen tak," zakroutila hlavou a s mučednickým výrazem se znovu sklonila nad Tobiho. Nenapadlo jí nic jiného a tak mu začeptala o ucha:
„Tobi, dneska je k večeři ramen..."
V tu chvíli masovaný mužík úplně vylítl s výkřikem:
„Itadakimasu!"
Kitou a všichni ostatní vyprskli smíchy. Tobi se na ně jen uraženě podíval, ale i tak se s otazníky v očích podíval na Kitou:
„Zetsu po tobě něco chce a potom si spolu musíme promluvit o tom jak mě ze spaní neustále objímáš," zatvářila se naoko naštvaně.
Tobimu respektive Madarovi hned došlo, že mu chce říct něco urgentního a tímhle to maskuje před ostatními.
„Ale Kitou-san, Tobi je hodný kluk, on vás má rád."
„Já vím, že jo, ale někdy se to prostě nehodí! Ale teď bys měl jít za Zetsuem, potřebuje totiž abys mu s něčím pomohl."
„Dobře," vyskočil nadšeně a už si to mašíroval přímo za kytičkou. Mezi dveřmi však nenápadně Kitou naznačil, aby za nimi za chvíli přišla.
„To se mám trmácet až do Peinovy kanceláře?" Napadlo jí jako první, ale neznatelně přikývla, že rozumí.
Teď už jí zbývalo jediné-potvrdit si svojí domněnku a prodiskutovat to s Madarou.