Když se Kitou druhý den probudila, hlava jí už sice nebolela jako včera, ale pořád bolela.
„Proč říkal, že mě to už dneska bolet nebude? Kecka ukecaná!"
„Tak jak pak ses vyspala?"
„Šlo to, ale ta hlava mě bolí pořád."
„Míň nebo stejně jako včera?"
„Míň, ale jenom o trošičku."
Ale jakmile to dořekla, v hlavě se jí rozezněl podivný zvuk. Nejdřív byl nepatrný, jen trošku nepříjemný jako když někomu u ucha bzučí moucha, ale postupně nabyl na takové intenzitě, jako kdyby stála hned vedle kostelního zvonu zatímco odbíjí.
Ruce si přiložila na uši a bolestí zavřela oči. Stěží se ovládala, aby jí z pusy nevyšel žádný zvuk prozrazující bolest, kterou právě prožívala. V hlavě se jí ozývaly jakési zvuky nebo dokonce hlasy, ale nedokázala je nikam zařadit.
Bolest odezněla stejně náhle jako se objevila. Ale až za několik minut začala znovu vnímat okolí kolem sebe.
Všimla si, že vedle ní klečí Madara a starostlivě si jí prohlíží.
„Co se stalo?"
„Ani nevim, najednou mě šíleně rozbolela hlava."
„Stalo se ti to už někdy před tím?"
Jenom nepatrně přikývla a chtěla něco odpovědět, ale přerušilo jí zakručení žaludku.
„Koukám, že máš hlad," zasmál se.
„Jo, to mám," přitakala a na tváři se jí udělal menší ruměnec.
Madara vstal a zamířil do kuchyně něco uvařit. Avšak když se vrátil, Kitou začínala podřimovat. Přešel k ní a položil před ní talíř s jídlem.
„Předtím než znovu usneš by ses měla najíst."
„Když to říkáš mami." I když jí nebylo dobře, nemohla si to malé rejpnutí odpustit.
„Já ti dám mami! Jestli okamžitě nepřestaneš tak uvidíš ten tanec!"
„Vždyť to říkám, chováš se jako moje máma," začala se smát.
„Už zase začínáš!"
„Fajn fajn! Starostlivý starší bratšíček. To už bereš?"
„Mít teď něco po ruce asi tě s tím majznu po hlavě! A koukej už jíst!"
„Rozkas Onii-san," zasalutovala a pokusila se přitom tvářit vážně. Bohužel se jí to nepovedlo a ona znovu vyprskla smíchy.
„Au...za co?!"
„To bylo výchovný!"
„Výchovný nevýchovný, ten pohlavek sis moch odpustit. Dámy se přece nemlátěj!"
„To máš pravdu, jenomže tebe nepokládám za dámu. A navíc před chvílí jsi to řekla-jsem jako tvůj starší bratr a vzhledem k tomu, že tu po ruce nejsou tvoji rodiče, tak tě budu muset vychovávat já!"
„Mám pocit, že jsem si skočila na lep!"
„Taky si říkám," zasmál se a rozcuchal jí vlasy.
„Hele a kde mám vůbec tu stužku?"
„Kdybys měla oči co k čemu, všimla by sis, že je hned vedle tebe!"
A opravdu. Byla položená na konferenčním stolku nalevo od ní.
„Promiň, ale vážně nemám očka jako ty!"
„Co hlava?"
„Už ani trochu nebolí. Možná jsem byla jenom trochu přetažená."
„Ale kdyby tě znova bolela řekni mi to. Možná za to nějak může i sharingan. Přece jenom nejsi ještě zvyklá tolik používat chakru natož být takovou dobu chycená v genjutsu."
„Máš pravdu, dneska si dám pěknej voraz! Naložim se do vany s horkou vodou a užiju si sladkej den nicnedělání!"
„A o mě se postará kdo?"
„Pokud vím, tak se mám starat o Tobiho a ne o Uchihu Madaru!"
„Detail!"
„Když to říkáš! Ale neříkej, že se o sebe jednou nedokážeš postarat?"
„Jeden den to možná přežiju!"
„Taky si říkám," a oplatila mu stejnou mincí tím, že mu rozcuchala už tak neposedné krátké vlasy.
„Dlouhý byly hezčí," zamumlala.
„Říkalas něco?"
„Ne, jenom tak trochu uvažuju nahlas."
Den uběhl jako voda bez dalších "záchvatů bolesti hlavy.

Další den(odpoledne) zavedl Madara Kitou znovu do podzemní jeskyně!
„Včera sis dala den volna a tak jenom doufám, že už ti je dobře."
„Jsem čilá jako rybička!"
„Neboj se dlouho nebudeš."
„Co tim myslíš?"
„Máš toho sice hodně natrénováno v genjutsu, ale pořád si musíš udržovat fyzičku-a o to už se budeš muset starat sama."
„Tim chceš říct, že proti sobě teď budeme bojovat?"
„Jop!"
„Tak to se jenom modlim, že máš připravený chirurgický náčiní až mě budeš sešívat dohromady."
„Na co? Počkám na Kakuza aby tě sešil!"
„Ty seš teda milej!"
„Díky, ale teď už začnem!"
Bojovali dlouho a Madara nepoužíval svůj sharingan, aby Kitou nebyla v zas tak velké nevýhodě. Nakonec přece jenom vyhrál Madara, když jí podrazil nohy a ke krku přiložil kunai.
„Bojuješ dobře. Jedinné co ti chybí jsou zkušenosti."
„Nebylo to dost dobře, protože jsem tě nedokázala porazit, ale zase co bych chtěla? To by se musel svět zbláznit, kdyby se mi to hned na poprvé podařilo."
„To máš pravdu, ale teď se vrátíme, už je pozdě."
„Kolik je vůbec hodin? Tady vždycky ztratim přehled."
„Je něco kolem jedenáctý"
„Večer?"
„Ne asi ráno!"
„Bóže tak jsem se zeptala. Co je na tom?"
„Vůbec nic, jen že jsi ze sebe udělala většího trotlíka než jsi," začal se smát.
„Tak trotlíka, jo?" Naběhla jí na čele nebezpečná žilka.
„Já ti dám trotlíka až z tebe budou piliny lítat," rozběhla se proti němu s napřaženou pěstí.
Ztrhl se další boj, ale tenhle byl z účelem toho, aby se Kitou uklidnila.
To trvalo taky dalších pár hodin a nutno podotknout, že uhýbání totálně na*rané Kitou ho vyčerpalo.
Nahoru do sídla se tedy museli navzájem podpírat, aby tam vůbec došli.
Hodiny odbily čtvrtou hodinu ranní, když se doplazili do svých pokojů a zapluly pod peřiny.
Celý zbytek týdne se vyvíjel v podobném scénáři.
Kitou s Madarou každý den trénovala a pokaždé, když chtěli skončit, řekl něco co jí vytočilo k nepříčetnosti a bojovali znovu, že se potom sotva vlekli.

Nastal den, kdy se měl vrátit Itachi s Kisamem, ale nestalo se tak.
Vrátili se s ostatními až za dva dny.
Jaké pro ně bylo překvapení, když našli úplně prázdné sídlo. Nikde nebyl ani Tobi a ani Kitou.
„Kde ty dva zase sou," ptal se jen tak do větru Hidan.
„A jak to mám asi vědět? Zeptej se toho svýho Jashina! Jako bys nevěděl, že jsme všichni přišli s tebou," rozčiloval se Deidara.
„Ta holka určitě zdrhla a Tobi právě teď někde chrápe," konstatoval Zetsu.
„Nemyslim si," ozval se do ticha Itachi, kterému z očí právě zmizel sharingan.
„Cítil jsem chakru v podzemní jeskyni."
„Myslíš že tam jsou?"
„Kdyby ne, tak se můžeme začít stěhovat, protože se nám sem někdo vloupal."
Namířili si to tedy hluboko do podzemí( pěkně za sebou Akatsuki jdou, ťápají si v blátě cestou necestou. Kufry nemají,cestu však znají-pardnon prostě jsem neodolala :D )
Jakmile přišli do jeskyně naskytl se jim neobvyklý podled.
Kitou stála proti Tobimu(ano, už měl zase svojí masku) a oba už byli značně zadýchaní.(A ano-znova jí naštval).
„A už tě mám tak akorát dost," ozvala se najednou Kitou.
Začala skládat pečetě a :
„Suiton: Ja no Kuchi(Voda: Hadí tlama)," vykřikla a ze země vytryskla voda a pohltila Tobiho. Ovšem její útok ještě nezkončil. Znovu udělala několik pečetí:
„Raiton: Jibashi(Blesk: elektromagnetická vražda)," a z ruky jí vylétly blesky co mířily přímo na uvězněného Tobiho.
„Au to by bolelo. Tos m vážně chtěla takhle usmažit," ozval se jim nad hlavami Tobiho hlas.
„Zasloužil sis to, neměl jsi porvokovat," odsekla mu zadýchaně Kitou.
„Jé nazdar, vy už jste tady," usmála se na ně nervózně Kitou.
„Jo a co nevidíme. Skoro si usmažila Tobiho!"(Kisame)
„Jeho problém, začal si!"
„Ale Kitou-san Tobi je hodný kluk. On se jenom na něco ptal!"
„Jo na něco na co jsi neměl, ty perverzáku jeden. A koukej už konečně slíst nebo si tam pro tebe dojdu a tentokrát tě fakt usmažim na živa!"
„Kitou-san je na Tobiho zlá," rozbrečel se Tobi.
„A budu ještě zlejší jestli okamžitě neslezeš!"
Tobi teda seskočil ze stropu a postavil se hned vedle Kitou.
„Teda lidi, štípněte mě! Fakt právě Kitou bojovala s Tobim?"(Neveřil svým očím Hidan)
„S jeho klonem, upřesnila bych."
„Ne o to nejde, jenom kdy ses naučila takhle bojovat?"
„To ať ti vysvětlí tady pan rozmáznutej pomeranč, protože já jdu do sprchy. A Tobi-dneska děláš večeři ty!"
„Ale Kitou-san..."
„Žádný ale," hodila po něm *kill look* a mířila pryč z jeskyně.

Za hodinu Kitou vylezla z koupelny a v Madarově triku(který pokřtila na svoje pyžamo-přece jenom nechtěla okrádat jenom Kisameho) a v županu, přičemž jí z vlasů ještě kapala voda, si to štrádovala přímo o obýváku, kde se právě snažili všichni Akatsuki ztrávit jídlo co jim "ukuchtil" Tobi.
Vešla do místnosti a hned na sebe přitáhla pozornost všech přítomných.
„Za co?" Zeptal se zmučeně Kakuzu.
„Co za co?"
„Za co jsem si to zasloužil? Muset sníst to, co uvaří Tobi?"
„On stávkoval? Protože jinak si to nedokážu vysvětlil, jináč celej ten tejden, když jsem ho poprosila aby udělal jídlo, tak jsem se pokaždý divila, kde se naučil takhle vařit."
„Tak co to mělo znamenat Tobi?" otočil se na maskovaného mužíka, který právě dělal že spí.
„Tse-šašek!"
„Přešla ke knihovně a hledala nějaký svitek, který ještě nepřečetla."
„Co tam hledáš," chtěl vědět Sasori.
„Včerejší den," odpověděla.
„Hele bacha na koberec," ozval se najednou podrážděně Kakuzu.
„To sis toho všimnul fakt brzo. A vždyť to není konec světa-To uschne," odpověděla nezaujatým tónem stále hledajíc něco na čtení.
„A dost, vzdávám to-Sasori, v tý knihovně už nic ke čtení není!"
„Neříkej, žes to za ten tejden přečetla," zeptal se nevěřícně.
„Ne asi-skládala jsem z toho origami," poťukala si ukazováčkem na čelo a dala tím na jevo, že pochybuje o Sasoriho zdravém rozumu.
„A vůbec..." chtěla ještě něco říct, když ucítila divný zápach.
Pomalu přešla kolem všech až se nakonec zastavila u Deidary. Otočila se směrem k pochybně se tvářícím členům Akatsuki a zavelela:
„Svlíkat a všichni!"
„CO?!" Byla sborová odpověď.
„Ty pláště půjdou dolů. Nebudu se ptát co ste na těch misích dělali, ale ty pláště šíleně smrděj zaschlou krví! Takže dolů a ať už jsou v prádelně!"
Nikdo z nich se ani nepohnul. Jenom se po sobě podívali a v očích se jim podivně zablesklo.
„To vás mám snad svlíkat?"
„Ty nám dokážeš číst myšlenky?"
„Vtipný! Fakt děsně vtipný," zavrčela a aniž by se nadáli, půlka z nich už měla pláště dole. Jako poslední se zastavila u Itachiho, na kterém bylo vidět, že si to naprosto užívá.
„Nechtěla bys v tom svlíkání pokračovat," zašeptal jí do ucha.
„A víš že ani ne?" Zavrčela naštvaně.
„Jak myslíš!" Pokrčil rameny a dál se tím nezabýval.
„Deidaro, srdíčko,světlo mého života, můžeš ty pláště odnýst do prádelny," otočila se s úsměvem na blonďáka a po očku sledovala Itachiho reakce. Ten jenom sevřel ruce v pěst, ale jinak na sobě nedal nic znát.
„Co že seš na mě najdenou tak milá? Na tu pomstu jsem ještě nezapoměl."
„Pomstu si klidně vykonej, ale teď prosííííím," udělala na něj štěněčí pohled, pod kterým chtě nechtě roztál. Popadl hromadu plášťů a už si to štrádoval pryč.
„Tak jinak vám všem přeju pěknou noc! A opovažte se zase vožrat! Dneska to tady smrdělo krví a zítra chlastem? Ne díky! Už takhle mám bolehlav!"
„To nám dneska zakazuješ pít?" Otočil se na ní nevěřícně Hidan.
„Jo, protože minule ste mě vynechali," usmála se na něj.
„A nerada bych další vynechala!"
„Co myslíte," zeptal se ostatních "pan nesmrtelný".
„Pro mě za mě! Den sem den tam-nic se na tom nezmění!" Promluvil za všechny Kisame.
Kitou jim ještě znovu popřála dobrou noc a zamířila do svého pokoje.