Nastal večer a Kitou potřebovala, aby se Madara probudil, protože chtěla jít dělat jídlo.
Zkoušela to všelijak, třásla s ním-nic,mluvila na něho-nic. Mlátit ho nechtěla, protože nehodlala poslouchat jeho kecy a tak udělala to poslední co jí napadlo.
S povzdechnutím stočila svitek zpátky do ruličky a položila ho vedle sebe. Jednu ruku potom dala Madarovi do vlasů a začala je výskat a druhou ho šimrala na špičce nosu.
„Vstávat! Nebo přísáhám Jashin, že teď už tě skopnu na zem!"
Madara se zavrtěl a aby jí ještě víc naštval *devil smile* otočil se tak, že jí ruce obmotal holem pasu a tvář jí natiskl na břicho.
„Jdi už do háje s Jashinem  nech me spát!"
„On si snat ze mě dělá šoufky nebo co!"
„Spát tě nenechám! Koukej už vstávat. Potřebuju dělat večeři."
„Tvoje věc," zamumlal.
„Já chci spát!"
„Neříkal si náhodou, že nikdy nespíš? Chováš se jako malý dítě a ne nejstarší žijící Uchiha!"
„Uchiha sem Uchiha tam-nech mě spát!"
„Nenechám! Mám hlad a ty koukej taky vstávat! Prospal si celý odpoledne!"
„A tys zase celý odpoledne pročetla! No a co?"
„Já tě snad zabiju !!!!"
Navenek, ale nedala nic hrát a jenom nahodila milý úsměv.
„Co takhle kompromis! Já půjdu udělat to jídlo a ty si potom zase můžeš lehnout! ALE! Zítra se už vrhneme na trénink!"
Madara jenom něco nesrozumitlně zabručel, ale pustil jí.
„Tobi ti nějak moc leze na mozek!"
„Říkalas něco?"
„O ničem nevim!"

„Nemáš hlad?" Objeví se Kitou po dvaceti minutách v obýváku?
„Docela jo!"
„Tak si vstaň! Nejsem tvoje služka, abych ti všechno nosila! Už takhle budu muset na dnešek oželit spaní v posteli, protože se ti u mě na klíně zalíbilo!" Odsekla a šla do jídelny.
„Tomu říkám rychlá změna nálad," zamumlal a vstal.

Po jídle se vrátil na gauč a čekal až Kitou umeje nádobí.
Za chvíli přestalo cinkání nádobí z kuchyně, Madara spozorněl a hlavu natočil směrem ke dveřím.
„Prosím prosím! Ať se nedívá ke dveřím," modlila se ke všem bohům (i k Jahinovi), když chtěla projít kolem obýváku a zamířit ke svému pokoji.
„Kampak kampak? To už jsi zapoměla co jsi mi slíbila?"
„Co jsem vám tam nahoře provedla, že mě tak trestáte?!"
„Jasně, že nezapoměla-jenom si musím pro něco dojít!" Snažila se zakecat svoje chování a zamířila k ložnicím.
Vešla do Tobiho pokoje a z jeho postele sebrala deku. To samé udělala ve svém pokoji. Pak už zamířila smutečním pochodem do obýváku.
„Šla jsem si pro deku, ale po jistotu jsem jí vzala i tobě, aby tě náhodou nenapadlo mi jí v noci brát!" Řekla, když jí po Uchihovi házela.
„Jak šlechetné!" Uchichtnul se.
„Taky si myslim," a zakřenila se na něj.
Přešla ke knihovně a vytáhla z ní další svitek. Pak už si sedla na gauč a přehodila si deku přes ramena.
„Můžu?" Zeptal se, když viděl, že se konečně usadila.
„Posluž si," řekla naoko lhostejně, ale uvnitř to v ní přímo vřelo.
„Madara si z ní tedy znovu udělal polštář a za chvíli už pravidělně oddechoval.
Kitou se pokoušela ještě chvíli číst, ale i jí se začínaly klížit oči. S povzdechem tedy smotala svitek a zachumlala se víc do své deky.
„Tohle tedy bude dlouhá noc!"
(pozn.autora: kecy v kleci-ani ne za 3 minuty už taky spala!)
Ráno, když se vzbudila, byla v obýváku sama. Zkusmo se protáhla a za chvíli už bušila rukou do země jak jí bolely záda.
„Dobrý ráno, jak si se vyspala?"
„Blbá otázka! A jak ty?"
„Přímo královsky! A když už jsme u toho-proč blbá otázka," zasmál se škodolibě.
„Jako bys to nevěděl! Přesně tomuhle jsem se chtěla vyvarovat-záda mě bolej tak, že i při dejchání se mi chce umřít!"
Madarovi se blísklo v očích.
„Tvoje přání ti milerád splním!"
„Chceš ránu? Kdybys tudle neuhnul, tak by ses mohl připojit do 'Hidanova klubu - Příliš často mlácených'!"
„Ne díky, ránu od tebe? To radši napochoduju přímo do Konohy a požádám o audienci u Hokageho!"
„Ty seš milej! Tak pojď ke mě, ať ti můžu zkusit dát tu ránu a když se netrefim, mileráda tě do Konohy doprovodim a až tě budou popravovat ještě ti udělám transaprent: ´Dobře ti tak!´
„Řekl bych, že se schyluje k nemalé hádce."
„Nepovídej," řekla ironicky.
„A navíc, něco jsi mi včera slíbil-jde se trénovat!"
Nechápavě se na ní podíval.
„Samozřejmě až po snídani!"
„Už jsem si myslel, že ses v noci záhadným způsobem praštila do hlavy!"
„Snad nemáš hladešek kulíšku můj malinkej?"
„Nech si to šišlání pro Deidaru!"
„A ploč plo něj?"
„Chceš se prát?"
„Ehm...ne díky! Jdu radši udělat tu snídani!"

Po snídani( kdy Kitou dokopala Madaru, aby umyl nádobí) jí vedl kamsi hluboko do sídla.
Když už šli asi dvacet minut, nevydržela to a zeptala se:
„Kam to jdeme?"
„Snad se nebojíš?"
„Co tě napadá! Jenom se ptám kam jdeme!"
„Uvidíš! Za chvíli tam budeme," řekl, když otevřel masivní kovové dveře, za nimiž byly schody vedoucí kamsi do podzemí.
„Tak jsme tady!"
„Páni," zmohla se na jedinné, když vešli do obrovské podzemní jeskyně.
„K čemu to tady je?"
„Porozhlídni se kolem a když to ani potom neuhodneš, odpovím ti."
Šla tedy pomalu po obvodu a často nacházela obrovské rýhy ve skále nebo ožehnuté zdi. Několikrát by i přísahala, že jsou ve skále otisky pěstí.
„Tady se trénuje?" zeptala se váhavě.
„Máš bod! I když mám takovej pocit, že by to uhodl i slepej!"
„Nech si ty rejpavý poznámky! Můžeme už začít? Taky jsi mi mohl říct, kam jdem-je mi zima," začala poskakovat na místě, aby se zahřála.
„Jen se neboj, za chvíli ti bude pěkný horko!"
„Eh?" Podívala se na něj nechápavě a sklopila hlavu do leva(ála ´mamí-vysvětli mi to´)
„Sice budeš trénovat pomocí genjutsu, ale to neznamená, že si to nevyzkoušíš v praxi!"
„Achzó!"
„Připravená?"
Přikývla a nasucho polkla.
Madarovi se v očích objevil sharingan a Kitou se mu do něj zahleděla.

„Pro dnešek končíme," řekl po několika hodinách.
„Taky...si...myslím" řekla zadýchaně a omdlela vyčerpáním.

Když se probrala, ležela v obýváku a Madara seděl naproti ní v křesle a četl si.
„Už jsi se probrala?"
„Jo, ale hlavu mám jak střep!"
„Ani se ti nedivim. Byla jsi v genjutsu celý den!"
„A kolik že to mám natrénováno?"
„Nech mě chvíli.....asi tak tři roky."
„Tolik?"
„Proto ti říkám, že si zítra dáš pauzu!"
„A kolik že toho umim? Mám naprostý okno!"
„Mno, nokážeš uvolnit asi pět procent tvbojí celkové chakry?"
„Jenom?"
„Ale i tak je to stejné množství jako má Itachi!"
„Kecáš!"
„Copak k tomu mám důvod?"
„Ne, nejspíš ne!"
„Fajn! Dál jsme zjistili, že máš neutrální podstatu chakry, takže pro tebe není problém ovládat techniky se všemi elementy."
„A dál?"
„Dál jsem tě naučil několik technik od všeho krom Fuutonu!"
„Proč krom?"
„Protože ho neovládám!"
„Fajn! No problema-vždycky se můžu zeptat Kakuza-přece jenom má pět srdcí," ušklíbla se, ale následně se s bolestivým syknutím chytla za hlavu.
„Bolí?"
„Není to dostatečně vidět? Je mi jako kdybych měla kocovinu a to pořádnou!"
„Prvních pár hodin je nejhorších-zítra už by jsi měla být v pohodě!"
„Díky že to vim! Počkat-v noci?"
„A kolik si myslíš, že je hodin?"
Podívala se na stěnu a nevěřila vlastním očím.
„To už je deset večer?"
„No tak s tréninkem jsme skončili kolem šesté, ale potom ses rozhodla dát si na místě šlofíka!"
„Aspoň že jsi dokázal bejt takovej gentleman, že jsi odtamtaď odnes!"
„Nebyl bych to já, kdybych tě tam nechal!"
„Já si právě myslim naprostej opak-že jsi se musel hodně přemáhat!"
„Když myslíš!" pokrčil rameny.
„Já nemyslim, já to vim! A teď dobrou, chce se mi spát!"
„A kde mám spát já?"
„To není moje starost! Třeba že by sis lehnul k sobě?"
„Potvoro!"
„Dík, jsem na to pyšná," vyplázla na něj jazyk, zachumlala se do deky a otočila se k němu zády.
„Pak kdo se tu chová jako malej!"