„Fajn, tohle by byly naše úkoly a bohužel je to jenom začátek toho dlouhého seznamu," ukončil asi po hodině debatu Zetsu.
„Já mám ještě dotaz!"
„Co?"
„Jak dlouho budete mimo sídlo?"
„Proč se ptáš?"
„Tohle má bejt výslech?"
„Dejme tomu, že ano!"
„Ptám se, protože bych ráda věděla, jak dlouho budu mít havájos!"
„Nevim jestli staráním se o Tobiho říkáš, jak to bylo? Havájos! Ale dejme tomu." Aloe Vera se na chvíli zamyslel:
„První by se měli vrátit Itachi s Kisamem a to asi za 5 dní!"
„Fajn!" Zvedla se ze židle a chtěla jít do svého pokoje, ale když zachytila Itachiho pohled, zastavila se a "poprosila" ho:
„Itachi, musíme si promluvit, tak se zvedej a pojď za mnou.....prosím," procedila poslední slovo mezi zuby.
Uchiha vstal a šel za Kitou, která mířila k němu do pokoje. Vešla do vnitř a čekala až za sebou Itachi zavře dveře.
„Tak co potřebuješ," zeptal se jí.
„Co potřebuju já? Spíš co potřebuješ ty, ne? Proč se na mě tak divně díváš co ses dozvěděl to, že mám....-ty víš co myslim."
„Nad něčím jsem přemýšlel."
„A nad čím?"
„Jestmi mám udělat to, co se chystám udělat," začal se k ní pomalým krokem přibližovat.
„A co se chystáš udělat?" Začala couvat až zádama narazila do zdi, což znamenalo jedinné-dál to nepůjde.
„Uvidíš! A zároveň ti i odpovím na to co ses ze mě snažila včera tak marně dostat."
Jejich obličeje teď byli tak blízko, že se skoro dotýkali nosy.
„A to bylo tedy co?"
„Přemýšlel jsem nad tím, jestli mám udělat tohle," přerušil tu zbývající mezeru mezi nimi a začal Kitou líbat.
Ta se zarazila nad jeho chováním, ale po chvíli už mu obtočila ruce kolem krku a začala spolupracovat.
Po chvíli se od sebe oddělili a to jenom proto, protože jim docházel vzduch.
„Tak nad tímhle jsi dumal celou tu dobu?"
Přikývl:
„Nevěděl jsem jestli bych neskončil s hlavou ve zdi," zasmál se.
„A navíc..."
„A navíc?"
„Ty jak si seděla na Sasorim celé odpoledne...."
To už se neudržela a potichu se rozesmála.
„Já a Sasori? Neblázni, jenom plnil svojí část dohody."
„Tak proč jsi na něm seděla?"
„Protože nikde jinde nebylo místo a potom když se náhodou uvolnilo, tak se mi nechtělo vstávat, protože bych se nejspíš zabila jak jsem měla zdřevěnělý nohy."
„Abys ještě nezloutkovatěla," ušklíbl se.
„Hlupáčku," usmála se na něj a políbila ho.
„Už bys měl jít! Přece jenom máš misi!"
„Uvěříš mi, když ti řeknu, že se mi nechce?"
„A víš, že jo? Ale teď už vážně pojď."
Venku před vchodem už byli všichni shromáždění a čekalo se jenom na Itachoho, který se objevil s Kitou v závěsu.
„Konečně seš tady! Co tě tak zdrželo prosim tě!"
Uchiha si ho nevšímal jenom se sklonil ke Kitou a něco jí pošeptal, načež se jí na tváři objevil nepatrný ruměnec.
„Díky," bylo to jedinné co se dalo zaslechnout. Potom jim Kitou všem zamávala a znovu vešla do sídla, kde seděl v obýváku Tobi a čekal na ní.
„Musíme si promluvit mladá dámo," řekl jí hned jakmile vešla do místnosti.
„A jéje! Doufám, že si nebudeš snažit dělat mi kázání a hrát si na starostlivého tatíka," odfrkla si posměšně.
„Možná jo, možná ne. Ale vzhledem k tomu, že tady nikdo kromě tebe není a předpokládám, že to udržíš v tajnosti, tak nemusím nosit tohle," ukázaln a svojí masku.
„Dělej jak chceš. Přece jenom tohle je tvoje organizace."
Tobi si tedy svojí masku sundal a pokynul Kitou, aby se posadila.
„Nevíš toho nějak moc? Teď když jsme tu sami mi nic nezabrání v tom, abych tě nezabil."
„To je sice možný, ale jak to zamaskuješ?"
„Něco už se najde. Přece jenom jsem tady ten největší šašek," ušklíbl se.
„A když řeknu, že jsem usnul, ty ses zdekovala a když jsem se tě vydal hledat, našel jsem tě už mrtvou."
„A příčina smrti?"
„Žeby pár klonů přeměnených na divoká zvířata? Myslim, že by mi to spolkli a Zetsu by si na tobě ještě pošmáknul."
„Dobrá myšlenka, ale pořád nevidim důvod, proč bys to měl udělat?"
„Víš toho moc!"
„To je všchno?"
„Ty víš ještě o něčem dalším?"
„To zase ne, ale jak jsi teď řekl ´víš toho moc´, no a co, že toho tolik vim? Jestli sis nevšim, tak kdybych chtěla mohla bych to už jakkoliv prodat a nepadnout do rány zrovna Hidanovi s Kakuzem. Panenko skákavá, proč si myslíš, že jsem tady dobrovolně a nesnažím se o útěk? Vždyť já ani nemám kam bych šla."
„Dělej jak myslíš, ale stejně tě budu mít futr na očích.
„Klidně," pokrčila rameny, vstala a šla si do velké knihovny co byla v obýváku pro pár dalších svitků co jí Sasori nařídil přečíst.
Sedla si zpátky vedle Madary a než se dala do čtení otočila se na něj:
„Jak se zdá, vzali jsme to celý z špatnej konec. Budeme tady spolu sami skoro týden a já si nechci hrát na tichou domácnost. Dohodneme se takhle: já ti slíbím, že nic o tobě ani o Akatsuki NIKDY a NIKOMU neprozradím a ty ne mě nebudeš jak buldog. Co ty na to?"
Uchiha se na chvíli zamyslel, ale potom přikývl.
„Dobrá, jak myslíš. Když nad tím tak popřemýšlím, můžeš být ještě užitečná. Včera při té sázce jak za tebou šel Itachi a ty ses byla za chvíli schopná naučit stínové klony. Musím uznat, že jsi mě překvapila."
„Byl to Itachiho nápad. Použil na mě genjutsu. Prý jsem se to učila pár měsíců nebo kolik," pokrčila rameny.
„Na to, že v sobě podvědomě potlačuješ chakru to není špatný. Nejdřív tě musel naučit jí vyvolat, co?"
Přikývla, ale pak se nad něčím zarazila a zamračila se:
„Hele nespal si náhodou při tom co to Sasori říkal?"
„Patatuj si jedno-já nikdy nespim!"
„To je jak z nějakýho hororu," zasmála se a konečně se dala do čtení.
Madara si z knihovny taky vytáhl nějakou knihu a dal se do čtení.

Kolem poledne se však někam zdekoval a vrátil se asi za půl hodiny s tácem na kterém byly dva talíře s jídlem.
„Odkdy vaříš," povýtáhla nevěřícně obočí.
„Od tý doby, co ty meješ nádobí."
„Takže nikdy?"
„Měl jsem hlad a ty se nezdáš, že by ses každou chvíli hrnula do vaření. Jinak-ano, jinak nikdy nevařím!"
Po jídle Kitou vstala a šla umýt nádobí. Když se vrátila, byl Madara skloněný nad tím svitkem co před chvílí četla ona a tvářil se zamračeně.
„Děje se něco," zeptala se, když si znova sedla na své místo.
„Nerad to přiznávám a ty se to opovaž někde vykecat, ale ničemu tady z toho zhola nerozumim!"
Kitou vyprskla a začala se z plna hrdla smát až jí vytryskly slzy.
„Ani...se ti...ne-nedivim, že...ničemu z toho...nero...zumíš," smála se.
„Včera mě nechal Sasori přečíst snad milion svitků! A hele-vůbec, mohla bych tě o něco poprosit?"
„Podle toho co to je."
„Já no...jestli bys mě náhodou nechtěl trénovat," začala si hrát se svými ukazováčky jak to dělává Hinata, když je nervózní.
„Nevím proč bych měl."
„Prosím," udělala na něj smutný kukuč.
„Ne."
„Prosííííím!"
„Řekl jsem ne!"
„Udělám co budeš chtít!"
Madarovi se blísklo v očích:
„Co budu chtít?"
„Samozřejmně v rámci mezí!"
„Co když po tobě budu chtít, aby jsi potom co tě vycvičím, budeš plnit moje rozkazy? Budeš něco jako neoficiální člen Akatsuki."
„A na jak dlouho?"
„To bude záležet na tobě. Nebudu tě u nás držet. Prostě když tě bude potřeba, některý z nás tě vyhledá a bude záležet jenom na tobě, jestli ten úkol příjmneš!"
„V tom je nějakej háček!"
„Máš pravdu, je v tom háček! Víš jak je to s bratry Uchihy?"
„Jo-Sasuke se chce pomstít Itachimu. A Sasuke Itachiho...," přiložila si ruku na pusu, jako kdyby chtěla, aby se poslední věta vrátila a nikdy nebyla vyslovena.
„A jak víš tohle?"
„Řekněme, že nějaké věci vím! Věci co se tady stanou! Ale než se mě zeptáš, jestli tvůj plán na získání všech bijuu a ovládnutí světa shinovi výjde, musím tě zarazit-protože to je věc, kterou nevím!"
„Jak myslíš, teď ale k věci! Teď když jsi mi řekla jak to bude s Uchihy, a nejsem slepej abych si nevšiml jak po tobě Itachi kouká, budeš 100% loajální do té doby než Itachi natáhne bačkory v souboji s jeho mladším bratrem."
„Nechci bejt jízlivá, ale ty jsi taky Uchiha! Jste poslední tři, tak by ses neměl takhle chovat!"
„Já nestárnu a jenom tak neumřu a ti dva mi jsou ukradení okud můj plán vychází! A teď mi odpověz-příjmáš mojí nabídku?"
„Fajn!"
Přikývla a znovu se dala do čtení. Jedinná věc co jí zaskočila byla, že jí Madara položil svojí hlavu do klína a zavřel oči.
„Neříkal jsi, že nikdy nespíš?"
„Myslím, že když jsou všichni v tahu, tak si to můžu dovolit."
„A ze mě si nic neděláš?"
„Ty chceš, abych tě trénoval, tak nevidím důvod proč bys mi zrovna ty chtěla něco udělat!"
„Taky pravda," pokrčila rameny a četla sál.
Za chvíli bylo v místnoti naprosté ticho, které rušilo jenom pravidelné Madarovo oddychování a sem tam bylo slyšet zašustění papíru, jak Kitou dál rozvinula svitek.