Všichni Akatsuki obědvali a lebedili si v tom naprosto úžasném tichu, které při tom panovalo. Akorát Deidara se pořád nezbavil své sytě červené barvy a Kitou se na něj "nenápadně" vítězoslavně usmála pokaždé, když o ní blonďáček zavadil pohledem.
„Tobi, můžeš prosím zase umýt nádobí?" Zeptala se ho po, když všichni dojedli. Avšak když viděla, že Tobi chce začít něco namítat, podívala se na něj pohledem, který říkal:
„Něco řekni Madaro a budeš chtít vrátit čas do doby kdy jsi bojoval s Prvním (Hokagem) a modlit se, aby tě tam zabil, protože to co ti provedu já bude mnohem horší něž smrt!"
Tobi jenom nasucho polkl a začal sbírat nádobí ze stolu.
Ostatní se začali postupně zvedat a s poděkovaním za jídlo opouštěli místnost. (Jo i Deidara se uráčil říct "Díky")
Kitou už se taky zvedla a chtěla odejít, když si všimla Itachiho, který vypadal, že je myšlenkami hodně daleko.
„Itachi, seš v pohodě?"
Uchiha vůbec nereagoval a tak do něj lehce drcla, aby se konečně probral.
Oslovený sebou trhl a vrátil se myšlenkami do přítomnosti a zahleděl se do dívčininy ustarané tváře.
„Poslouchal´s co jsem ti říkala?"
„Jistě, že poslouchal"
„Tak mi zopakuj na co jsem se tě ptala a pak mi na to i odpověz!"
Itachi mlčel a po chvíli naprostého ticha si povzdechl a uznal:
„Fajn, neposlouchal jsem. Mohla bys to zopakovat?"
„Heheh! Konečně přiznal barvu!"
„Ptala jsem se jestli seš v pohodě."
„Proč bych neměl?"
„Od toho...incidentu se chováš divně. Jako kdybys byl duchem nepřítomnej!"
„To se ti jenom zdá," začal rychle zapírat.
Kitou se k němu sklonila, že vzálenost mezi jejich tvářemi by se dala měřit na milimetry.
„S kým si myslíš, že mluvíš? Buď mi to řekneš po dobrém nebo to z tebe vypáčim!"
„To bych rád věděl jak," zasmál se trochu pobaveně a měl co dělat, aby tu mezeru mezi nimi nepřerušil a nezopakoval to, co se dělo ani ne před pár hodinami.
„Uvidíš! Buď mi to v nejbližších pár dnech řekneš nebo na vlastní kůži poznáš jak to z tebe dostanu!"
A s těmi slovy opustila jídelnu a zamířila do obýváku.
Tam seděli všichni krom Tobiho(protože myl nádobí), Itachiho( který ještě rozdýchával svůj malý infarkt) a Sasoriho.
Nicméně ten se hned objevil vedle Kitou a zamířil na poslední místo na gauči vedle Hidana a Kisameho. Pokynul jí, aby šla za ním.
„A kam si mám jako sednout?"
Sasori se na chvíli zamyslel a potom jí strhnul k sobě na klín.
„Sedí se ti pohodlně?"
„Jako kdyby se někomu mohlo sedět pohodlně na kuse klády!"
„Není to komfortní, ale nestěžuju si-pořád lepší než podlaha."
Sasori vytáhl z pod svého pláště jakýsi svitek a ukázal ho Kitou.
„Chtěla ses naučit všechno o jedech, tak prosím! Právě začínáme! Tohle si přečti a kdybys měla nějaký otázky, zeptej se!"
„Připadám si jako ve škole! Ale co si stěžuju-chtěla jsem to, mám to!"
Pokrčila rameny a dala se do čtení!

Asi za hodinu svitek smotala a promnula si unavené oči.
„Hotovo," zeptal se Sasori a Kitou jenom přikývla na souhlas.
„Fajn, takže tady..."
„DALŠÍ?!"
Tímhle probudila všechny přítomné!
„Pardon, nechtěla jsem," usmála se kajícně a radši popadla druhý svitek a dala se do čtení.
Takhle to šlo celé odpoledne a ona přečetla několik podobných svitků. Sem tam se Sasoriho zeptala na něco co jí nebylo jasné a on jí to v klidu vysvětlil. Ani se nezdálo, že ho její "začátečnické" otázky nudí nebo nějak otravují.
A ani jeden z nich si nevšiml žárlivých pohledů ze strany Itachiho, který už taky našel "odvahu" být ve stejné místnosti jako Kitou aniž by z toho měl srdeční kolapsy :-)

Když začala odbíjet šestá hodina ozval se otráveně Hidan:
„Holka, nechci rušit vaši úžasně zajímavou debatu, ale kde je večeře?"
„Máš hlad? Udělej si sám!"
„A nemáš se o nás takhle náhodou starat?"
„Mám, ale držím krátkou stávku, kvůli té sázce co jste uzavřeli támhle s odbarvenou hlavou!"
„Odbarvenou hlavou?" Nechápal Hidan.
Ale nemusel vůbec čekat na její odpověď, protože se místností rozezněl Deidarův naštvaný hlas:
„KOMU ŘÍKÁŠ ODBARVENEJ? TO JE PŘÍRODNÍ BLOND!"
„Chceš se hádat?"
To už to ale nevydržel Kakuzu a začal se smát.
„Poslouchat vás dva je teda něco! Už chybí jenom popcorn a je to dokonalý! Vždyť se hádáte jako manželé po třiceti letech manželství!"
„A nějaký pití bys k tomu nechtěl," zeptala se ho sarkasticky.
„Kdybys byla tak hodná!"
„To víš že jo, jestě poskoka ti budu dělat! Ani mě nehne!
Kdo má hlad, ať si něco udělá sám-nejsem vaše máma abych vám vyvařovala!"
„Ne-a já si myslel, že Kitou-san je moje maminka," vypísknul zklamaně Tobi.
Kitou na čele naběhla nebezpečná žilka a už si to mířila na Tobiho.
„Ale to ses zklamal srdíčko, teď chvíli postůj abych ti to mohla vtlouct do hlavy," a rozmáchla se po něm.
Tobi rychle uskočil a tam kde měl před chvílí hlavu(stál u stěny) byla ve zdi díra od rány, kterou mu Kitou chtěla zasadit.
„Tak to by stačilo oba dva," začal se rozčilovat Kakuzu.
„Víte kolik to bude stát?"
„Ne a ani mě to nezajímá," obořila se na něj zadýchaně.
Kisame přešel k díře ve zdi:
„Fííha, tak tahovouhle si dostal šlupu Hidane?"
„Když se tak na to koukám mám takovej pocit, že byla mnohem větší!"
„Au, to muselo bolet. A kde je vlastně Tobi?"
„Zdhnul prevít mrňavej! Jen až se mi dostane pod ruku!"
Trvalo jí ještě asi hodinu než se úplně uklidnila a potom šla dočíst poslední svitek co jí Sasori ten den dal přečíst.

„Hele lidi, kolikátýho dneska je?" Ozval se druhý den při snídani Zetsu.
„Myslim, že 8. května, proč?"
„Já jen, že Pein nám tu nechal seznam misí, co máme splnit mezi tím co bude pryč. A na dnešek tu jsou mise pro všechny."
Všichni byli tak "zažraný" do toho co jim Zetsu říkal, že přehlédli, jak se Kitou začala dusit čajem co zrovna pila, když slyšela dnešní datum. Všichni krom Itachiho, který seděl hned vedle ní.
„V pohodě," zeptal se když jí uštěsřil pořádnou herdu do zad.
„J-jo, dobrý. Proč by to nemělo bejt dobrý?"
Itachimu se to nezdálo.
„Proč je takhle nervózní?"
Nechtěl se jí na to ptát, protože věděl, že by mu to stejně neřekla. A tak nenápadně aktivoval svůj mangekyou sharingan a podíval se s ním dívce do očí. Za pár vteřin už měl svou původní černou barvu očí a s divným výrazem ve tváři se na ní díval.
„Jestli to někomu řekneš, tak tě uškrtím," zašeptala na něj.
„A proč bych to dělal?"
Ovšem odpověď už nedostal, protože jejich debatu vyrušil Zetsu.
„Poslouchali jste vy dva, co jsem teď říkal?"
Sborově zakroutili hlavou na znamení že neposlouchali a výraz v jejich tvářích zračil, že to co říkal jim je naprosto u pr...(však vy víte xD )
„Říkal jsem, že tu máme na dnešek všichni od Peina mise-a když říkám všichni myslím tím všichni! Což vyvolává otázku ´co támhle s Kitou?´ Nemůžeme jí tady nechat samotnou."
„A proč ne?" zpozorněla.
„Protože bys nám tady z toho udělala kůlničku na dříví, proto!"
„Pche kůlničku na dříví to sotva. Piplám se tady s uklízením toho vašeho svinčíku a pak bych to celý zničila? Za koho mě máš?"
„Prostě tu nesmíš zůstat sama! Tyhle mise jsou na delší dobu a já..ehm...my tě tu nechceme nechávat samotnou."
„Teď jsem trochu zmatená! Tak myslel si ´já nebo my´? Protože když vemu v úvahu tvojí schizofrenii, tak pro tebe platí oboje!"
„Cos myslela tou schizofrenií," zavrčel.
„Nic nic, vůbec nic," zasmála se nervózně.
„Musim si začít dávat pozor na jazyk! "
„A nemoh by tu prostě někdo zůstat se mnou?"
„A kdo jako? Všichni maj misi."
„Ale Zetsu-san Tobi misi nemá," ozval se Tobi.
„Tobi zrovna ty bys tu taky neměl zůstávat!"
Kitou by za to sice nemohla dát ruku do ohně, ale viděla, jak se Tobi na Zestsua (nenávidím skloňování :D) výhružně podíval.
„Zetsu nejspíš ví co je Tobi zač!"
„Tak dobrá. Má proti tomu někdo námitky?"
Nikdo se neozval, ale Kitou těch námitek měla setsakra hodně.