„Říkám,že se NIKAM NESTĚHUJU!“ Tyhle slova doprovází dramatické bouchnutí dveří od mého pokoje.

„Pche! ,“ na to hezky zapomeň, za tátou se neodstěhuju ani za nic! S hlasitým povzdechnutím se rozvalím na posteli a vzpomínám co předcházelo téhlensté hádce, při které se náš byt otřásal v základech.

………Máma přišla z práce v celku s dobrou náladou. Pracuje jako sekretářka u starosty, kterej je podle mě naprostej tyran. Zavolá jí klidně uprostřed noci, aby mu dovezla tohle a tohle a co mě ještě víc udivuje, vždycky stáhne ocas mezi nohy a hopká mu ty papíry donýst. Chápejte, kdybyste znali moji mámu, taky by vám to s její výbušnou povahou, kterou jsem po ní zdědila, přišlo naprosto šokující. Zula si boty, šla se převlíknout a chystat večeři. – Když jsme dojedly, tak spustila, mnou už dlouho očekávaný proslov, a výslech co všechno se dělo dneska ve škole.

„Nic moc,“ odpovím s pokrčenými rameny. „Učitelé už to vzdali ,protože jak dobře víš, všichni máme po příjmačkách a jsme takříkajíc za vodou. A co ty jak ses měla dneska v práci nebo tě ten Satan zase nenechal ani chvíli odpočinout?“

„Nemluv tak o mém šéfovi! Vím, že ho nemáš moc v lásce, ale nesmíš zapomenout, že je to můj zaměstnavatel a novou práci bych teď hledala těžko.“ začne mě kárat máma.

„Jo, jo, už jsem hodná. No, tak jak ses teda měla?“

„Eh,“ povzdechne si máma, což u ní nikdy nevěstí dobré zprávy. Podívá se na mě pohledem, nad kterým by roztál kdokoliv (představte si toho kocoura ze Shreka 2 a hned budete vědět).

„Mám pro TEBE ne zrovna příjemnou novinku. Vypadá to,že se budeš muset na čas přestěhovat k tátovi.“

„Proč?!“

„Už tak na tebe nemám skoro vůbec čas, a jak se blíží volby nebudu mít ten čas už vůbec. Chápej mě holčičko, chci pro tebe jenom to nejlepší.“

„To si ze mě děláš legraci?! Řekni že je to vtip?!“ Ptám se ostře,tak jak odpovídá moje prudká povaha.

„Ne, není to vtip a ten tón si daruj mladá dámo. Stehuješ se a to je moje poslední slovo!“

Mám už skoro na krajíčku a vzhledem k tomu že nechci, aby mě máma viděla brečet, tak utíkám k sobě do pokoje a mezi dveřmi na ní zakřičím „NIKAM SE NESTĚHUJU!“

  -Když tak nad tím vzpomínám, místo do pláče je mi k vzteku. Porozhlídnu se po pokoji a uchichtnu se. Stěny mám polepený plakátama s postavičkami z anime Naruto. Kvůli tomu máma nechce do mýho pokoje ani vkročit – prej jí z toho bolí hlava.

„Tak si říkám, jestli to vy všichni nemáte jednodušší. Jdete si zatím za čím chcete, a přitom já nemám ani navybranou.“ Nad tím se pozasatvuju občas i já-ano, povídám si z plakátama! Kam to jenom spěju? 

„Chtěla bych taky být ve vašem světě. Ve světě Naruto.“ V tom se otevřelo okno a do mého pokoje zavál ostrý vítr.

„Heh! Asi už bláznim. Tyhle okna by potřebovaly vyměnit, stejně jako všechno v tomhle starym bytě.“ Když už tak jdu to okno zavřít, tak se vítr znova zvedne a vtom mám pocit že někam padám. Chce se mi křičet, ale proč, uslyší mě vůbec někdo? Než si stačím tohle rozebrat, tak ztratím vědomí a nechám se dál unášet větrem.

-----------------------------------------------------------------------

"Kde to jsem?!" Hlava mě bolí jako střep a hrozně mě bolí kotník, jak kdyby mi na něj stoupnul kůň. Pomalu otevírám oči, ale hned je musim zase zavřít, protože mě světlo "bolí do očí". Asi po chvíli to zkoušim znova a tentokrát s lepším výsledkem. Pomalu zjišťuju, že sem do teď sedo-ležela u stromu a k mémmu velkému překvapení jsem

"SVÁZANÁ?!" vyjeknu překvapením.

"Helemese Kakuzu, kdopak se nám probral? Vážně nechápu, proč jsme jí brali s sebou," ptá se jeden z těch dvou toho druhého.

Koho mi jenom připomíná? Černý plášť s červenými mraky, obrovská kosa a stříbrné vlasy. ....Kdo to jenom může bejt?! Hm....EH?!

"HIDAN???!!!"

   "Hele ty malá potvoro! KDO seš, VODKAĎ seš a JAKTO, že znáš moje méno?!," ptá se mě Hidan.

"Ehm...No...". Přece mu nemůžu říct, že jsem z úplně jinýho světa, kde existujou jenom jako kreslené postavičky, kde už je jejich osud dávno zpečetěnej!

"Dělej, leze to z tebe jak z chlupatý deky. Jestli ti nerozvážu jazyk já,tak to udělá Jashin-sama, za kterym tě brzo pošlu, jestli nezačneš mluvit."Teď už vysloveně hulákal.

Abyste si nemysleli, nejsem žádná poseroutka,ale teď už sem se vážně krčila co nejvíc u stromu a snažila se splynout s kůrou. Prostě zmizet.

"TAK UŽ KOUKEJ MLUVIT!"

"Notak, nerozčiluj se tolik Hidane. Bolej mě z tebe uši."

Teprve teď jsme zaregistrovala přítomnost toho druhého,který byl až do teď ticho. Stejný plášť s červenými mraky a tmavá maska přes celý obličej,kde koukají jenom oči.

"Kakuzu," zašeptám témeř neslyšně,ovšem ke vší mé smůle mě Hidan slyšel.

"Eh! Říkala´s něco? No tak řekni mi už kdo seš a odkaď seš," řekl teď už uklidněný Hidan.(Pokud je to vůbec možné.

Pomalu se začínám uklidňovat, pokud se to dá tak v téhle situaci tak nazvat.

Snažím se zhluboka dýchat a v hlavě vymýšlím co řeknu. A hlavně mi nesmí hlas znít roztřeseně! Nesmíš působit dojmem,že se bojíš, říkám si.

   Když už Hidan vypadal,že zase vybuchne, jsem se konečně odhodlala začít mluvit.:

"Moje jméno je Kitou(internet. jap. slovník mi moje jméno takhle přeložil),je mi 15, pocházím hodně z daleka a mimochodem-vůbec nevim kde sem se tu vzala. Což byste mi mohl zodpovědět vy, Hidan-san, protože pochybuju, že jsem se tady objevila jen tak svázaná." Podívám se na něj pohledem ala drzej puberťák a dospělí stavte se při tom třeba na hlavu.

-To už zpozorněl i Kakuzu. Hidanovi začala na čele tepat vyběhlá žilka a vypadal, že každou chvíli do něčeho praští. Bohužel já jsem byla jeho nejbližší terč,protože byl nade mnou celou dobu skloněný.

"Ka-ku-zu...,ještě jednou mi řekni,proč jsme jí s sebou brali!" Snažil se ovládnout Hidan svůj hlas, když mluvil na svého týmového kolegu.

Kakuzu vrhnul pohled plný chamtivosti."Prodáme ji, co jinýho. Kostru má dobrou,tvářičku taky. Prostě dokonalý zboží.

"Prodat?," zeptám se znova.

"Jo, prodat." Přikyvuje znova Kakuzu.

"Tak to teda ne! Odmítám bejt prodaná, jak nějaký jabko na trhu. Nejsem žádná věc. Nehodlám bejt prodaná tebou, aby za to šly peníze celý Akatsuki a obzvlášť tobě,kterej z penězma i spí a říká jim "moje zlatíška nejsladší"!" Spustim na něj. Oba dva po tomhle výstupu na mě koukaj jak na zjevení.

"Jak to, že víš o Akatsuki a o mě a mých penězích?," ptá se mě Kakuzu.-Ups! Prokec! Tohle nedopadne zrovna dobře.

"Pf!" řeknu jenom a uraženě otočím obličej stranou od nich.

"Hej! Ty malá m*cho. Kakuzu se tě na něco ptal,tak koukej sakra odpovědět nebo to odnese nějaká tvoje končetina"-spustil na mě Hidan.

"Heh! To sotva! Kakuzu zrovná říkal,že mě chce prodat a když mi bude chybět např. ruka,tak nepůjdu moc na odbyt,nemyslíš Hidane???" Podívám se na něj pohledem-vůbec nic nechápu,tak mi to všechno vysvětlete ala 3-leté dítě.

"Mimochodem,"pokračuju, "jakožto Kakuzovo zboží oficiálně stávkuju, protože nechci bejt prodaná nějakýmu hodnýmu strejčkovi co má rád děti......" avšak už jsem nestačila vychrlit další argumenty, protože se mě Kakuzu, teď už taky s naběhlou žílou na čele, dotknul ukazováčkem na (mém) čele a já ztratila vědomí.