Kitou pomalu otevřela oči, které musela následně zavřít kvůli prudkému světlu, které jí oslepilo.

Chvíli čekala než si její oči přivyknou a poté se je pokusila znovu otevřít.

Pohled jí padl na sněhově bílý strop.

Pokusila se posadit, ale všechno jí bolelo. Nejvíce z toho asi záda.

Jak si stačila všimnout neležela na posteli ale na podlaze.

„Takže v nemocnici nebudu," pomyslela si hned.

Začala se kolem sebe rozhlížet a nemohla věřit svým očím.

Jako první jí pohled padl na otevřené okno a v něm vlající záclona se kterou si

pohrával vítr. Chvíli byla uvnitř a za chvíli zase hrozilo, že uletí.

Všimla si postele vedle které právě seděla a zničeně se o ní opřela.

„Ne," zašeptala zničeně.




O několik týdnů později

„Katharin! Pospěš si!" zavolala na ní její kamarádka, která se od ní jako jediná neodvrátila, když se před dvěma měsíci uzavřela ještě víc do sebe.

Skoro vůbec nemluvila a když už, tak jenom když jí někdo položil přímou otázku.

Jako by vůbec nevnímala své okolí a jenom přežívala.

„Notak pohni tím svým zadkem nebo příjdeme pozdě."

„No a co," řekla hlasem na kterém bylo poznat, že se už hodně dlouho nepoužíval.

„To přece nemohl být jenom sen," opakovala si stále v duchu a v očích se jí zaleskly slzy.

„Tomu prostě odmítám věřit!"

Tentokrát už jí stékaly po tváři.

Naomi si všimla jejího rozpoložení a dala jí ruce kolem ramen v utěšujícím gestu.

„To bude dobrý," zašeptala.

„Nebude," zakroutila hlavou.

„Máš ještě mě," snažila se jí zvednout náladu a společně vykročili na pozemek školy, ve které přávě zazvlonilo na první hodinu.

Tentokrát bylo i Naomi fuk jestli příjdou pozdě. Stav její kamarádky jí ničil.

Ničilo jí, že nevěděla jak jí pomoci.

„Díky," zašeptala po chvíli Katharin.

„Za co?"

„Že jsi i po tom všem zůstala se mnou," vysvětlila stejně tiše a pokusila se o úsměv.

Bohužel se jí to moc nepovedlo, protože tuto činost už dlouho nepraktikovala.

Naomi ale věděla co její výraz měl původně znamenat a úsměv jí oplatila.

„To je přece samozřejmost," ubezpečila jí a po chvíli se už pokoušeli dostat z dosahu školníka, který je chtěl hned odvést do ředitelny jako poškolačky.

„Budu znovu žít! I kdyby to byl sen nemůžu se ničit. Už kvůli Naomi a mámě."




                                           THE END!

                                                    a nebo ne??????