„Jak jsi věděla co si chceme objednat?“
Kitou jenom protočila oči v sloup a ukazováčkem si poklepala na spánek.
„Už mlčim,“ zasmála se Naomi a poděkovala číšnici za donesené jídlo. Kitou už taky chtěla začít jíst, ale přerušil jí menší rozruch z vedlejšího boxu.
„Co tím myslíte, že už nemáte?“
„Pane prosím uklidněte se. Vážně mě to mrzí, ale dámy před vámi si objednaly poslední.“
„Hidane uklidni se a prostě si objednej něco jiného,“ přikázal Pein a měl co dělat, aby nesmrtelného neposlal na okružní leteckou prohlídku po Konoze.
Kitou, Naomi a Abel se na sebe jenom škodolibě podívaly a s Kitouinou pomocí se domlouvaly pomocí myšlenek.
„Proč bych se měl uklidnit, když nám ty tři sebrali jídlo, který jsem si chtěl objednat,“ vyváděl dál Hidan a nedbal na Peinovy výhružné pohledy.
Kitou se na své kamarádky povídala posměšným pohledem, ale nakonec němě přikývla a postavila se.
„Pánové, když vám to dělá tolik problémů, tak my si můžeme objednat cokoliv jiného,“ řekla sladkým hlasem a přitom se usmívala.
„Podle tvého výrazu za to budeš něco chtít,“ řekl Kakuzu.
„Jak jinak. Budu chtít, aby se mnou tenhle,“ kývla hlavou,“ šel ven a pokud možno hned.“
„Myslíš rande?“
„Ani ne, spíš…malou schůzku. Něco se vyřeší a potom se zase rozejdeme, jako by se nic nestalo.“
„Fajn,“ kývl Kakuzu okamžitě.
„Hej! Uvědom si laskavě, že to o mně se mluví, takže bych s tím měl snad souhlasit i já, ne?!“ Začal kolem sebe div ne prskat síru.
„Tak jo nebo ne? Nehodlám tady s tebou strávit mládí,“ protočila očima a ignorovala tázavé pohledy svých společnic, co má zase v plánu, protože se nedržela toho původního na kterém se domluvily ani ne před několika minutami.
„Dobře, tak deme,“ řekl nakonec Hidan a tvářil se při tom jako kdyby právě prokázal nebetyčnou oběť.
Zavedla ho do jedné z četných postranních uliček, kontrolujíc kolem sebe okolí, jestli je nikdo nesleduje.
„Tak co po mě chceš?“
„Službičku.“
„A proč?“
„Není to snad samozřejmost vyhovět starému příteli?“
„To by bylo v případě, kdybych tě znal.“
„Tak teď nevím jestli se mám cítit dotčeně nebo se smát tomu, že si mě nepoznal a nepřišel si na obyčejnou přeměnu.
S posledním slovem jutsu přerušila a stála před jashinistou ve své skutečné podobě. Hnědé vlasy až po pás svázané do culíku vysoko na hlavě a svýma jiskřivýma očima plnýma pobavení si přeměřovala zaraženého nesmrtelného.
„Koukáš jako kdyby si viděl ducha.“
„A-a-a-a-a-ale ty si…“
„Co sem?“
„Pryč?“
„Jak duchaplná odpověď, vážně.“
Když mu ani po několika minutách nezmizel z tváře ten šokovaný výraz prostě k němu přišla a lehce ho propleskla. Čili při její nátuře a Hidanové nesmrtelnosti měl div ne vykloubenou čelist.
„Ale…jak?“
„Dlouhý příběh na který není čas, takže mě teď poslouchej, jasný?“
„Jo, jasný.“
„V první řadě, dotaz. Má někde Itachi schovanou tu moji katanu, co mi kdysi dal?“
„Jasně, že jo. Má jí vystavenou ve svým bytě a furt na ní čučí.“
„Čučí?“
„To sis vážně myslela, že tě přestal hledat? Byla jsi pryč několik měsíců, ale toho nijak neodradilo.“
„Měsíců?“
„Jo, tuším, že to bylo nějakých pět.“
Tohle poznání jí nedělo do výpočtů.
Když se v tomhle světě objevila poprvé, tady uběhlo něco přes rok a ve skutečném světě jenom pár vteřin.
Teď byla pryč přes rok a tady neuběhlo ani půl roku. Bylo to divné.
„Takže technicky v zato, se mi můj skutečný a zdejší věk srovnaly. Divná to věc,“ pomyslela si.
„Dobrá, takže pro mě uděláš jednu nepatrnou věc.“
„Proč mám pocit, že se mi to nebude vůbec líbit?“
„To záleží na tobě a tvém úhlu pohledu. Jednoduše půjdeš k Itachimu domů a vezmeš mojí katanu, kterou mi potom doneseš.“
„Kdy potom?“
„Každou chvíli tady má být nějaký útok a co sem se v Písečné doslechla, tak Kazekage posílá nějaké své lidi, ale ti mohou přijít pozdě.“
„Proč o tom tedy nikdo neví?“
„Nic totiž není potvrzené. ANBU na hranicích nikoho neobjevili. Jsou to nepodložené dohady, které mohou nebo nemusí být pravdivé. Já bych ale vsadila boty na to, že to pravda bude.
Takže, vezmeš mojí katanu a doneseš mi jí, ať mám taky čím bojovat.“
„Jestli mě Itachi s tou zbraní uvidí, najde způsob jak mě zabít během několika vteřin.“
„On nějakej způsob je?“
„Nevim o něm,“ zasmál se a pokrčil rameny.
„Neuvidí tě s ní, protože s ní nepřijdeš do té restaurace.“
„A jak ti mám dát asi vědět?“
„……….! Vezmi si tohle,“ podala mu prázdný pečetící svitek.
„Měl by ses vážně naučit u sebe aspoň jeden pro jistotu mít,“ bouchla ho přátelsky do ramene, „ale je fajn, že se aspoň něco nezměnilo.“
„Jo, vítej zpátky,“ věnoval jí jeden ze svých upřímných úsměvů bez sebe menší stopy sarkazmu, které nepoužíval nijak zvlášť často.
„Jsem ráda, že sem tady.“

Potom se Hidan vydal určeným směrem za úkolem, který dostal a Kitou znovu použila přeměnu a vrátila se do restaurace.
„Kde je Hidan,“ zeptal se Pein, hned jak se vrátila.
„Musel si něco zařídit, ale klidně mu můžete objednat, že bude hned zpátky.“
Než stačil kdokoliv z nich něco říct, šla ke svým kamarádkám netušíc, že jí celou dobu skenují dva páry očí. Jedny černé jako nejtemnější noc a ty druhé modré.