Jako první se probudila Kath. Ležela na zádech a pohled upírala na modrou oblohu bez jediného mráčku a zpěv ptáku, který se ozýval všude okolo. Po chvíli upřela pohled vedle sebe a zahleděla se dál do lesa, který byl vedle nich cosi se zalesklo.
Pomalu vstala a vydala se tím směrem.
Celou dobu se rozhlížela kolem a snažila se přijít na to, kde se to spolu s kamarádkami ocitly.
Když došla k zdroji onoho nepříjemného světla jenom zalapala po dechu.
…
Mezitím se probrala i Naomi a vzápětí i Abel.
„Kde to jsme? A kde je Kath?" Začala Naomi vyvádět, když nikde neviděla svou kamarádku.
„Uklidni se, já jsem tady," ozvalo se jim za zády. Rychle se otočily a pohled jim padl na nezdravě bledou Katharin.
„Co ti je?"
„Nic, to bude dobrý," pokusila se o úsměv, ale stal se z toho spíš takový škleb.
„Nevíte náhodou, kde to jsme?"(Abel)
„Tuším to," zašeptala Kath a obě její společnice na ní upřely tázavý pohled.
Ta stále mlčela a pouze si na ukazováčku nechala pohupovat předmět, který našla zabodnutý ve stromě.
„Kunai?"(Naomi)
Kath jenom přikývla avšak stále mlčela.
„Co z toho vyplývá?"
„Že jsme zase tady."
„Tady?"
„Jestli se nemýlím, tak ano," přikývla hnědovláska a zkusmo složila několik pečetí. Jak očekávala vedle ní se objevilo několik zemních klonů.
„Takže je to pravda," řekla téměř neslyšně.
„Jsme tam, kde si myslim, že jsme?"(Abel)
„Myslim, že ano," přikývla blondýnka se starostí v očích sledovala hnědovlásku.
„Kath, jsi v pohodě?" Položila jí upírka ruku na rameno.
Chvíli bylo ticho, ale když se ne ní Katharin otočila měla v očích lesk, který u ní Abel nikdy neviděla a Naomi už dlouho postrádala.
„Ano…teď už jsem v pořádku," usmála se a měla co dělat, aby nezačala jásat a poskakovat kolem.
…
Všechny seděly na větvi mohutného stromu a povídaly si.
„Takže vy už jste tu taky byly?"
Naomi i Abel přikývly na znamení souhlasu. Jako první začala mluvit Naomi.
„Bylo mi asi deset (sedm let zpátky), když jsem se tu objevila. Nevim jak a ani to nehodlám zjišťovat. Jediné co vim je, že to byly nejlepší chvíle v mém životě. Objevila jsem se kousek od skryté kamenné. Tou dobou jsem zrovna marodila doma s chřipkou, takže mi ten ‚přesun' taky neudělal dvakrát nejlíp, takže jen co jsem se probrala jsem znovu upadla do bezvědomí. Jediné co jsem si pamatovala byl něčí hlas, který mě nebádal abych neusla.
Probudila jsem se asi po týdnu v nějakém domě. V tichosti jsem čekala a po chvíli se ve dveřích objevila nějaká žena a za ní asi třináctiletej kluk. O něčem v tichosti mluvili a když jsem na ně promluvila div neprorazili hlavama strop, jak se lekli.
Ta paní se představila jako Oizuri a jakmile jsem jí ubezpečila, že je mi mnohem lépe, tak mě dala na starosti svému synovi, který se po chvíli představil jako Deidara."
„Deidara?" Nevěřila svým uším Katharin.
„Jo," trochu se pousmála Naomi, když na ty chvíle vzpomínala.
„V posteli jsem musela zůstat ještě týden a pokud mi zrovna Dei nedělal společnost kvůli misím, tak to byla děsná nuda."
„Používat už tehdy ty svoje výbušniny?"
„Jistě že," zasmála se Naomi.
„Právě Deidara mi začal říkat Naomi, protože Natasha se mu zdálo divný," znovu se zasmála a pokračovala ve vyprávění.
„Byla jsem tam asi dva roky a pokud nebyl Dei na misi, tak mě učil jak zacházet s výbušninama, ovládat chakru atd. A když byl mimo vesnice prostě jsem se tam toulala nebo trénovala na zahradě jejich domu. Jednou jsem ale byla svědkem toho, jak si Deidaru kvůli jeho názoru na umění dobírají. Popral se s nimi a ti kluci skončili v nemocnici. Ten večer se choval divně a ráno mě probudilo Oizurino volání Deiiho jména. Zmizel a nevrátil se. Tsuchikage ho po nějaké době prohlásil za nukenina jakmile se potvrdilo, že se stal nájemným zabijákem. Potom jsem se znovu objevila doma, když mi bylo deset a měla jsem pitomej zápal plic," dokončila Naomi své vyprávění a s očekáváním se otočila na Abel.
Ta si jenom povzdechla a taky jim začala líčit svůj příběh.
„Je to taky myslím dvanáct let zpátky,co jsem se tady v tomhle světě ocitla. Bylo to asi kilometr od hranic vesnice Skryté v horkých pramenech. Viděla jsem skupinu dětí jak šikanují nějakého asi desetiletého klučinu. Snažil se bránit, takže na něm bylo poznat, že je to student akademie, ale ti co na něj útočili už byli ninjové. Možná mohli bejt tak o dva tři roky starší, ale i to je dost, co se týče zkušeností. Nejdřív jsem do toho nechtěla zasahovat, ale jakmile ti prcci na něj vytáhli kunai, tak už nebylo na vybranou.
Zavolala jsem na něj, ať toho nechaj, ale jeden z nich se otočil a reflexně po mě ten kunai hodil. Bylo mi jedno, že mě zasáhnou-víc mi potom vadilo to zničený tričko, když mě ta mrňavá potvora zasáhla přímo do srdce. Sranda byla sledovat jejich vytřeštěný pohledy, když jsem tam pořád stála a dělala jako by nic. Všichni vzali nohy na ramena kromě toho malýho kluka, kterýmu jsem potom pomohla vstát a pomocí svých schopností jsem mu vyléčila rány, po kterých by mu jinak zůstaly jizvy.
Celou dobu na mě skoro nábožně zíral a první, co z něho vypadlo, bylo: ‚Jste nesmrtelná?' Musim říct, že mě to skoro položilo, div jsem se tam nesklátila smíchy."
„A co bylo dál?"
„Co by? Řekla jsem mu pravdu."
„Pravdu?"
„Jo, že mě nic nedokáže zabít a i kdyby mě roztrhal na kousky, tak, i když to bude chvíli trvat, znovu obživnu."
„Co on na to?"
„Div mu nezačaly oči svítit nadšením, jako když dítě vidí ve výloze hračku, kterou chce. Okamžitě se mě začal vyptávat, jak to, že jsem nesmrtelná a podobně.
Když jsem konečně ukojila jeho zvědavost, tak se mi ten prcek ráčil představit. Jeho jméno bylo Hidan a něco podobného se stalo i u tebe Naomi, když mi zkrátil moje jméno na Abel," usmála se nesmrtelná.
„Z toho kluka jasně vyzařovala krvelačnost a když žil v tak na první pohled mírumilovné vesnici, to pro něj byl problém. Učila jsem ho asi pět let, když jsem cítila, že můj čas tam se chýlí ke konci. Na rozloučenou jsem mu dala tří čepelovou kosu a ani ne den na to jsem se znovu ocitla u sebe doma a všechno vypadalo jako by neuběhl vůbec žádný čas."
„Ještě něco jsi nám neřekla," promluvila po chvíli ticha Kath.
„Máš pravdu," pousmála se Abel.
„Jednou při tréninku jsem to přehnala a ošklivě ho zranila. Už dlouho jsem nebyla na lovu, tak jsem se neudržela a udělala si z něj menší svačinku. Zarazila jsem se dřív než bych ho zabila, ale i tak to stačilo.
Když se probral, měl červené oči a jasněji jsem z něho cítila krvelačnost, která byla před tím už tak dost velká. Zranění se mu hojila rychleji a zlepšily se mu reflexy.
„To je všechno?"
„Ehm…jo!" Řekla po chvíli zamyšlení Abel. Nechtěla jim lhát a musela skutečně přemýšlet jestli na něco nezapomněla.
Konečně přišla řada na Katharin.
„Tak…co se tady stalo, že jsi se z ničeho nic chovala jak oživlá mrtvola?"
Katharin jim tedy všechno pověděla, to jak ji našli Kakuzu s Hidanem, jak byla nějakou dobu v Akatsuki i to s Itachim.
„Všechno se prostě odvíjelo jinak a všichni krom Zetsua a Madary se ubytovali v Konoze."
„Takže Uchiha Kitou jo," ušklíbla se Naomi.
„No co," pokrčila teď už znovu Kitou rameny a zasmála se.
„Musíme se teď dostat do nejbližší vesnice a zjistit jakým směrem je Listová. Taky si musíme pořídit něco jiného na sebe, tohle je prostě moc…"
„Nápadné?"
„Jiné," upřesnila to Kitou.
„Ale kde na to chceš vzít peníze?"
„Sluníčko mé blonďaté, zapomínáš, že jsem…ehm…bývalý nájemný vrah a zloděj. Žádný zámek pro mě není překážkou a velký plus je, že tady jim alarmy v obchodech prostě nic neříkaj."
„To je jedno velký plus," přikývla Abel.
„To je mi fuk, já se prostě odmítám převlíkat do něčeho jinýho-tohle je pohodlný."
„Jo holka máš smůlu," ušklíbla se nehezky Kitou a po složení několika pečetí se ocitly před branami vesnice, která nesla název Skrytá písečná.
„Fajn, takže už víme, kde jsme a jakým směrem je Konoha."
„A jakým tedy?"
„Když se vydáme na východ, tak asi za tři dny cesty bychom měly být v Konoze. Jestli se to tady celé ovšem nezměnilo a ostatní nejsou pomalu vyvraždění a Konoha skoro na padrť."
Pečlivě si prohlédly celé město a přitom se snažily být nenápadné.
Jakmile se setmělo, tak se rozdělily s tím, že se ráno setkají na nedaleké mýtině. Domluvily se, že i krom vybavení musejí sehnat ještě jídlo.

„Nezkrátilas vlasy?" Ozvalo se Kitou za zády. Bleskově se otočila a hleděla do očí jedné ze svých nejlepších kamarádek-Abel.
„Jo trochu. Ale je to jenom částečná přeměna nemusí mě hned každej poznat, ale zase ty vlasy jsem si pěstovala  dost dlouho na to, abych je teď ostříhala."