„Katharin! Notak-Katharin!"
„Co se děje Naomi?"
„Zase jsi se zamyslela," zamračila se na svou hnědovlasou kamarádku blondýnka.
„Promiň, já…"
„Nic mi nemusíš vysvětlovat," mávla rukou. Tyhle stavy hlubokého zamyšlení už byly u Katharin na denním pořádku. Občas do ní tedy Naomi drkla, aby neměla u učitelů potíže, že nedává pozor.
„Nezajdeme po škole někam?"
Kath se na ní jenom šokovaně podívala.
„No co je? Dlouho jsme nikde nebyly a škola mi začíná lízt na mozek."
„Já jenom, že jsi takovej skrblík, že…"
„Jenom si šetřim peníze na něco užitečnějšího," zkřížila ruce na prsou a zatvářila se uraženě.
„A dovolí ti to tvůj táta?"
„Zase je pryč, takže mu nemá co vadit."
„Ale jestli se to dozví…"
„Nic se nedozví!"
„Dobře můžeme zajít na nákupy."
Naomi jenom něco naštvaně zamumlala o neužitečném utrácení peněz za kus sešitého hadru, kterej se stejně za nějakou dobu vyhodí, ale nijak víc neprotestovala. Udělala by cokoliv, co by rozveselilo její kamarádku.

„Kdy máš výtvarku?"
„Až zítra, hodina se nám přesunula, protože učitel si musel něco zařídit. Půjdeme nebo si to rozmyslim."
„Chrte!"
„Zopakuj to!"
„Chrte!"
„Jsi mrtvá!"
„To bys mě nejdřív musela chytit," zasmála se Katharin a se stále trvajícím smíchem vyběhla z pozemku školy, kde obě studovaly výtvarné umění.
Jak běžela a stále se ohlížela nevšimla si osoby stojící ve stínu několika stromů co byly u školy a vrazila do ní.
„P-promiňte," zamumlala a přitom si mnula kořen nosu.
„Nic se nastalo," odpověděla už podle hlasu nějaká dívka.
„Potřebujete se dostat dovnitř?"
„Tak nějak," s hlasu bylo poznat, že se ona neznámá lehce usmívá.
„Jsi tu nová?"
„Od zítřka nastupuju do druhého ročníku."
„Výtvarka?"
„Přesně tak."
„Tak to budeme ve stejné třídě," řekla nadšeně Naomi, která se k nim připojila.
„Jdi normálně ke dveřím a naťukej tenhle kód," poradila jí Kath a podávala papírek na který narychlo načmárala kombinaci čísel.
„Jinak já jsem Katharin a tohle je Naomi," ukázala palcem za sebe na kamarádku.
„Těší mě. Já jsem Izabella, ale říkejte mi Abel," představila se a konečně jim ukázala svou tvář.
Abel na sobě měla černé upnuté džíny, tílko stejné barvy a pokud to bylo možné snad ještě černější oči. Zvláštní však byly její vlasy, které měly bílou barvu.
„Promiň, že se ptám, ale tvoje vlasy…"
„Co s nimi?"
„Vážně je máš od přírody bílé nebo je máš odbarvené?"
„Co si pamatuju, tak jsem je vždycky měla bílé."
„Páni," řekli uznale kamarádky.
„Promiňte, ale už budu muset jít. Mám schůzku s ředitelem a nerada bych se opozdila. Takže zítra," usmála se na ně a po chvíli zmizela v chladných chodbách školy.

Naomi s Katharinou si užily odpoledne plné smíchu a kupodivu i Naomi si toho spoustu koupila.
Obě se však celou dobu nedokázaly zbavit pocitu, že je někdo sleduje.
„Takže zítra," rozloučila se Kath a vešla do svého domu, kde bydlela se svou matkou, která ještě nedorazila domů.
Obtěžkaná taškami vešla do svého pokoje a její pohled hned upoutal jeden plakát, který byl přes celou stěnu v jejím pokoji.
Byli na něm všichni členové Akatsuki.
Už dlouho se odhodlávala k tomu, aby ho sundala, ale pokaždé, když se na něj zadívala vzpomněla si na události, které se „staly" před rokem a stále jí vháněly slzy do očí.
„Nejsem blázen!" Pomyslela si pevně a všechno nové oblečení si naskládala do skříně.

„Všechno nejlepší," ozvalo se dvojhlasně a než se stačila vzpamatovat Naomi s Abel jí podávaly své dárky.
„Dnes je osmého?"
„Přesně tak, takže všechno nejlepší k sedmnáctinám," dala jí každý z jedné strany pusu na tvář a napjatě očekávaly její reakci na dárky co pořídily.
Poté co Abel přišla k nim do školy, se všechny tři rychle zkamarádily a tvořily nerozlučnou trojici, která si často dělala z učitelů šprýmy, ale díky jejich výbornému hodnocení jim nikdo nic pořádně nemohl říct.