„Dobře Aiko-chan, poslední záběr a můžeme jít dneska domů…usměj se…hotovo!"
„Mám dost," sedla si hnědovlasá dívka na nejbližší židli a přitom hladila kotě, se kterým se před chvílí fotila a z hlavy si sundala hnědou paruku, která odhalila téměř totožné vlasy avšak o něco delší. Ty jí teď sahaly těsně nad zadek a měla v nich červené proužky.
„Snad už nejsi unavená, Aiko-chan?"
„Ne asi, pobíhám tady s takovým množstvím energie, že nevím co s ní," zaironizovala oslovená.
„Aspoň, že máme na několik dalších týdnů pokoj, když jsme stihli nafotit celou kolekci."
„Přemýšlím, prč já to pro tebe podstupuju. Jo, možná jsme příbuzní, bratranče, ale nenechám se tebe utahat jak psa."
„Teď už ti dám pokoj. Všechno máme hotové a kdybych zase někdy potřeboval pomoct a ty bys nebyla ochotná, tvoje matka ti to vždycky s radostí domluví."
„Přemýšlím, jestli by někdy nebylo výhodnější jí odkráglovat," řekla naštvaně.
„Jinak to oblečení co máš na sobě si můžeš nechat."
„Díky ti, za tvou nabídku, ale něco takového se ke mně opravdu nehodí," ušklíbla se, dala mu teď už spící kotě a odešla do šaten se převléknout.
Netrvalo jí to ani pět minut a už odcházela ve svých černých converskách(boty XD), dlouhých legínách, krátké skládané červené kostkované sukni, černým tílkem a rozepnuté mikině s potiskem červených křídel na zádech.
„Tak se měj bratránku, doufám, že je to na hodně dlouho do předu, co se vidíme."
„Jsi krutá Aiko-chan, chudák kluk co s tebou chodí."
„Pche," otočila uraženě hlavou, ale než vyšla ze dveří ven do města, které pomalu začalo upadat pod roušku tmy, tak se otočila a se zlomyslným úsměvem se otočila na svého bratrance:
„Jsem hodná jenom na toho na koho chci a nebo, když potřebuju."
S tím už se za ní zavřely dveře a ona opustila ateliér, doufajíc, že je to na několik měsíců.
Dorazila domů a aniž by se namáhala s převlékáním lehla si na postel a během několika vteřin usnula.

„Pane Christophere, prosím, tohle je tento týden již po třetí. Váš otec jistě nebude rád, obzvlášť, když je středa."
„A co já s tím," pokrčil mladík rameny a dál si nerušeně seděl ve své posteli, opřený o několik polštářů a s neskrývaným pobavením hleděl na muže před sebou.

Christopher byl následníkem trůnu země jménem Ignis. Bylo mu sedmnáct, o nic se nemusel starat. Mohl mít všechno, na co si ukázal a k jeho štěstí to platilo i o lidech.
Právě se mu pokoušel domluvit otcův rádce, muž kterému táhlo skoro na sedmdesát, měl zastaralé názory a k Christopherově nelibosti se mu stále chtělo odejít na odpočinek a jak se zdálo jeho otci také ne, aby mohl jeho mladý syn usednout na trůn místo něj.
„Mladý pane, takhle akorát poškozujete jméno své a vašeho otce. Zvát si na noc stále někoho jiného."
„Každý svého štěstí strůjce, Leadrusy [Lídrasi], to jsi nikdy neslyšel? Podle mě je naprostá hloupost, že moje činy poškozují královu pověst."
„Ale pane-„
„A teď odejdi z mé ložnice, rád bych se ještě chvíli prospal."
„-za chvíli je snídaně," dořekl Leadrus, když stál za dveřmi princova pokoje.
„Teda tomu říkám někoho odpálkovat," ozval se skoro spícímu Christopherovi za zády dívčí hlas. Ihned se posadil a očima pátral po pokoji, kdo si dovolil vejít k němu bez vyzvání.
Nezvaného návštěvníka si všiml téměř okamžitě, protože seděl v jednom z čalouněných křesel u krbu, ve kterém oheň už dávno vyhasl.
Seděla tam dívka s hnědými vlasy, ve kterých měla několik červených proužků a byla nezvykle oblečená.
„Kdo ti dovolil se m vejít? Toto jsou mé soukromé komnaty."
„Abych pravdu řekla, tak vůbec nevim, kde jsem se tu vzala a ty přestaň hysterčit. Chováš se jak prase co má jít na porážku."
„Tvé jméno?"
„Aiko a to tvoje?"
„Copak ty mě neznáš?"
„Jinak bych se neptala," ušklíbla se dívka.
„Christopher, princ a dědic království Ignis," řekl a přitom hrdě vztyčil hlavu.
„Těší mě výsosti, udělala bych pukrle, ale nechce se mi vstávat." Posměch v jejím hlase byl více než jasný.
„Jak jsi to oblečená? Dívky nesmějí nosit kalhoty."
„Bože, kde to žiješ?" Protočila oči.
„Já si můžu nosit co chci a jeho veličenstvo mi do toho nemá co krafat."
„Co si to ke mně dovoluješ?"
„Hele, můj pán nejseš, takže v úctě tě mít vážně nepotřebuju."
„Ty mrňavá-„
„Mladý pane, jste připraven jít na snídani? Váš otec vás již očekává."
„Hups," zasmála se Aiko a pobaveně sledovala počínání mladíka před sebou, který se snažil najít ve svém šatníku něco na sebe.
„Nemehlo," řekla si pro sebe a vstala.
Vypadalo to, že jí nijak nezaznamenal, takže polekaně nadskočil, když se mu za zády ozval její hlas. Byl o hlavu větší jak ona, takže měla problém přes něj cokoliv vidět.
„Můžeš uhnout?"
„Proč?"
„Protože si očividně nemožný," zasmála se a jala se prohlížet jeho oblečení.
Vypadalo podobně jako vídávala ve městě, ale pořád jí hlavou vrtaly ty předpotopní názory, že holka nesmí chodit v kalhotech a ukazovat nohy čili může chodit jenom v sukni a to ještě dlouhé.
„Na vezmi si tohle," řekla po pár okamžicích a podávala mu černé kalhoty a tmavě modrou košili.
„Ehm…"
„Co?"
„Mohla by ses aspoň otočit?"
„Jo jasně," přikývla a otočila se.
„Můžeš," ozvalo se po chvíli.
Teprve teď měla možnost si ho pořádně prohlédnout a v duchu musela uznale hvízdnout. Teď už se nedivila, že mu nedělá problém dotáhnout si kohokoliv do postele.
Když zaznamenala, že se natahuje po botách, znovu mu zhatila jeho výběr.
„Ty černé, co jsou vedle, by vypadaly mnohem lépe," zkonstatovala.
Bez řečí si vzal tedy ty černé a začal si je obouvat.
Byly vysoké boty podobné jezdeckým, ale tyto měly ještě jemné, zlaté zdobení z vnějších stran.
„Pokud čekáš na můj nestranný názor, tak vypadáš dobře, ale teď by sis měl pospíšit nebo ti tam ten chlápek přede dveřma vystojí důlek.
„Málem jsem na něj zapomněl," plácl se do čela a šel otevřít dveře.
„Jak mohl zapomenout na toho chlapa, když dělá takovej kravál," zakroutila nevěřícně hlavou.
„Počkej ještě!"
„Co?"
Přistoupila k němu a rukou mu trochu rozcuchala vlasy, takže nevypadaly tak „každý vlas má své místo".
„Můžeš," usmála se.
Mladí princ tedy konečně otevřel dveře, kde stál poměrně vystresovaný sluha.
„Co se děje Leadrusy?"
„Pane, jste připra-."
„Stalo se něco?" Zeptal se Christopher, když si všiml nevěřícného pohledu upírajícího se na jeho osobu.
„Dnes vypadáte neobvykle dobře pane," řekl muž a podržel mladému princi dveře, aby mohl projít.
Už se chtěl vydat směrem do jídelny, když zaslechl hodně nevybrané klení nehodné dámy.
„Hej ty páprdo, taky jsi mi ty dveře nemusel zabouchnout před nosem…Hé-ej mluvim s tebou," zamávala mu rukou před očima a vůbec jí v tu chvíli nepřišlo divné, že pár okamžiků před tím prošla dveřmi jako duch.
„Leadrusy běž napřed, něco jsem si zapomněl."
„Jak si přejete pane," poklonil se muž a odešel bez mladého pána.
Christopher se nevraživě podíval na dívku stojící před sebou.
„Co je?"
„Copak takhle se chová vychovaná dáma? Takový slovník jí nepřísluší, vypadá to jako kdybys vyrostla někde…v jeskyni."
„Ale, mladý pán mi chce dělat kázání? Tak to šetři hlasem, protože vůbec nemám v plánu tě poslouchat."
„Tady je zvykem, že ženy muže poslouchají a respektují."
„Já jsem zase zvyklá dělat si, co chci a když je to zapotřebí, tak chlapům i jednu vrazit."
„To je vrchol neslušnosti, aby žena uhodila muže."
„Tak mě pokládej za člověka, co nemá vychování a tečka !...A stejně je to zvláštní," dodala potichu.
„Co tím myslíš?"
„Že mě ten…Leadrus(?) neviděl."
„Je to zvláštní, ale ještě divnější je, že chvíli před tím jsi bez problémů prošla dveřmi."
„Kecáš," vydechla překvapeně.
„Slovník," řekl Christopher.
„No jo pořád," mávla rukou a v duchu si myslela svoje.
„Přitom, když chci, tak se těch dveří normálně dotknu. Hele i na tebe můžu sáhnout," řekla a zavěsila se mu na paži."
„Je to zvláštní, ale teď už pojď, mám hlad a kvůli tobě i zpoždění."
„Jasně jenom to sváděj na mě," křikla a rozeběhla se, aby ho dohnala.
„A laskavě si začni dávat pozor, kdy na mě mluvíš."
„Co tím myslíš?"