Tsumi se blížila rychlým tempem do vesnice. Před její bránou však zpomalila a klidným krokem prošla dovnitř.
Všude bylo stále plno lidí a tak se začala rozhlížet kolem sebe.
Pohled jí padl na chlápka, který se úplně motal, ale pro její účely to plně vyhovovalo.
Přišla k němu a silou, kterou by do ní nikdo neřekl, ho odtáhla do jedné zapadlé uličky.
„Co to děláš ty malej spratku," obořil se na ní a za každým druhým slovem škytnul.
Napřáhl se s tím, že jí uhodí, ale v tom měl ve tváři nepřítomný výraz.
Tsumi na něj použila jedno z jutsu, které jí naurčil Orochimaru a silně se podobalo hypnóze.
„Teď mi řekni co všechno víš o Uzumaki Narutovi!"
„Nic určitého o tom klukovi nevím."
„Proč se na něj celá vesnice dívá buď se strachem, nenávistí nebo opovržením v očích?"
„Protože je v něm Kyuubi!"
„Devítiocasá liška?"
„Ano."
„To stále nevysvětluje proč se tak na něj všichni koukají."
„Všichni si myslí, že to on je ten démon co jim vzal přátelé a členy rodiny."
„Fajn, to mi stačilo."
Otočila se k němu zády a když pak přišel k sobě po té "malé holce" už nebylo ani památky.
Myslel si, že ho chtěla jenom okrást, ale když si zkontroloval své věci, zjistil, že mu nic nezmizelo.
„Děcka," zamumlal a vydal se do další putiky na jeho "seznamu".
......
Znovu vyšla z vesnice a kousek za bránou už to brala pres stromy co nejrychleji k Narutovi.
„Takže on je Jinchuuriki. O těch mi Kabuto říkal. Třeba by se šlo s tím pytlem blech co je zapečetěnej v Narutovi nějak dohodnout, jenže jak...?"
„Naruto?"
„Jsem tady!" Ozvalo se z koruny stromu.
„Jak ses tam dostal?"
„Bukimi mi pomohl."
To už se Tsumi otočila na svého sumona a tázavě zdvyhla obočí.
„Už měl svojí práci odvedenou."
„Fajn, takže ty Bukimi se můžeš vrátit."
„Hai," a zmizel v obláčku kouře.
„A ty Naruto pojď dolů, chci se přesvědčit že Bukimi mluvil pravdu."
Naruto se zatvářil váhavě, když si všiml jaká je to výška.
„Tohle nedám."
„Ale notak aspoň to zkus. Když si něco uděláš, vyléčím tě."
„Ty to umíš?"
„Už jsem ti říkala, že jsem vytrénovaná tak, abych se o sebe dokázala postarat."
Naruto zavřel oči jako by se soustředil a potom jenom skočil dolů.
Přistál v podřepu a tiše, že kdyby ho Tsumi nesledovala, nevšimla by si, že se dostal dolů.
„Jak jsi to udělal?"
„Udělal co?"
„Kdybych na tebe teď nekoukala, tak bych ani nezaznamenala to, že jsi dole. Bylo to hrozně po tichu."
„Já nevím," pokrčil rameny a už měl v ruce tři shurikeny.
Nijak zvlášť nemířil, napřáhl se a hodil.
Neomylně zasáhl střed u všech tří terčů.
„Výborně," usmála se pochvalně Tsumi.
„Ale už se začíná stmívat. Měli bychom se vrátit do vesnice a za ten dnešek tě zvu na ramen."
Narutovi zasvítily oči nadšením a už běžel směrem do Konohy.
„Blázen," zasmála se a aby ho dohnala vzala to po stromech.

„Itadakimasu!" řekli oba najednou a pustili se do svého ramenu.
„Naruto, jenom proto že tě zvu neznamená, že mi vypleníš peněženku."
„Jak jsi na to přišla?"
„Člověk není nikdy dost obezřetnej."
„Pche."
„Jo a zítra vstáváme v šest."
„Proč tak brzo?"
„Ranní trénink," zašeptala a mrkla na něj.
„Aha-takže tam budeme vždycky ráno a odpoledne?"
„Dokud nenastoupíme do akademie, tak ano."
„O čem si to tu vy dva špitáte?" Přerušila je dívka, která měla odpolední směnu v Ichiraku.
„Ale nic Ayame-neechan."
„Jen aby Naruto-kun," usmála se na něj.
„Další člověk, kteý bere Naruta takového jaký je. Ale co jsou dva lidi proti celé vesnici?"
Potom co zaplatili, vydali se domů.
„Víš Naruto nad čím jsem přemýšlela?"
„Ne."
„Jak tě udělat co nejrychleji silnějším."
„Proč?"
„Nevím, ale něco mě k tomu ponouká. A taky jsem zjistila proč na tebe všichni tak koukají."
„Proč?"
„Umíš říct i něco jiného."
„Za daných okolností ne."
„S tebou je to těžký," povzdechla si a čekala až Naruto odemkne svůj teď už vlastně jejich byt.
Sedli si v obýváku a blonďáček doslova nadskakoval netrpělivostí.
„Víš co je pro ninju hlavní?"
„Co?"
„Trpělivost a jak koukám, tak ty jí moc neoplýváš."
„Když já jsem zvědavý. Tak-proč na mě všichni tak koukají?"
„Prý je v tobě zapečetěný devítiocasá liška, která před šesti lety napadla Konohu."
Naruto se zatvářil šokovaně a potom sklesle.
„Takže já jsem vážně démon, jak jsem je slyšel si mezi sebou říkat?"
„NE!" došlova zakřičela Tsumi až Naruto leknutím nadskočil.
„Ty NEJSI démon, jenom ho máš v sobě zapečetěného. Vlastně by se na tebe měli všichni dívat s respektem, že jsi v sobě takovou obrovskou zásobárnu chakry udržel."
„Tak proč se na mě tak dívají?"
„Protože to nechápou."
„Asi by jsi měla jít."
„Proč?"
„Když tě se mnou budou vídat, začnou se na tebe dívat stejným způsob..."
*Plesk*
Tsumi stála u Naruta a z hluboka oddychovala.
Narutova pálela levá tvář a automaticky ze za ní chytil.
„Co si o sobě vůbec myslíš," řekla rozzhlobeně.
„Je mi úplně jedno jak se na mě budou lidi koukat-já je totiž nepotřebuju! To oni potřebujou nás, protože až výjdeme akademii to my budeme mezi těmi co jim budou tam venku mimo a i tady ve vesnici chránit zadky!"
„Já....promiň," řekl Naruto a ač nechtěl oči se mu zalily slzami.
„Ty promiň, nechtěla jsem ti dát facku."
„O tomhle nemluvím. Neměl jsem právo ti říkat abys odešla."
„Baka!" Usmála se a objala ho.
„Můžou tě třeba vyrazit z vesnice, ale já půjdu s tebou...A koukej ať už nikdy nevidim tvoje slzy. Opravdu na mě neplatí nějaký slzavý údolí."
„Dobře," usmál se Naruto.
„Je pozdě a ty asi nebudeš ranní ptáče, co?"
„To vážně ne."
„Tak dobře, když se ti povede zítra vylést z postele, povím ti, co mě napadlo jak to zařídit s tím démonem v tobě."
„Vážně?"
„Ano, otcova knihovna je vážně rozsáhlá."
„A díky bohu za to."
Oba se potom šli vysprchovat, popřáli si dobrou noc a každý zaplul do svého pokoje.

„Tak co tě napadlo," byl celý nedočkavý, když druhý den (v 7) ráno oba stáli proti sobě na jejich tréninkové louce.
„Měli bysme si ale nejdřív sednout, bude to trošku na dýl."
Potom co si sedli se ujala Tsumi vysvětlování.
„V otcově knihovně jsem někde četla, že Jinchuuriki-tak se nazývají lidé co mají v sobě ocasé démony- se s nimi mohou spojit za pomocí jakési meditace. Ponoříš se do vlastního nitra a budeš hledat něco co tam patří a zároveň ne. A po delším tréninku je i dotyčný jinchuuriki schopen spojit se s e svým démonem i bez pomocí té otravné procedůry."
„To se mám spojit s Kyuubim?"
„Ano."
„Proč, vždyť vyvraždil spoustu lidí z vesnice a nejenom z ní."
„Chceš sílu nebo ne?!"
„To zase ano."
„Tak si nestěžuj. Když ti bude Kyuubi dobrovolně předávat svou sílu, tak tě nebude schopen nijak ovládat a ty budeš útočit jenom na toho na koho budeš chtít."
„Ale jak se k němu mám dostat?"
„Před chvílí jsem ti to vysvětlila."
„Ale jak...."
„Pomůžu ti s tím. Chytni se mě za ruce.....A teď se snaž na nic nemyslet...."
.......
Oba se ocitli na divném místě.
„Kde to jsme?"
„Jak to mám vědět," řekla podrážděně.
„Ale asi to bude u tebe v podvědomí."
„Eh?"
„Prosimtě neřeš to. Teď už jenom musíme najít Kyuubi."
„Počkej vlastně. Jak to, že jsi tu se mnou?"
„Když jsi mě držl na ruce, tak jsem do tebe předávala malé množství své chakry."
„Aha."
„A teď už pojď." Pobídla ho a vydala se směrem, ze kterého cítila podivnou a hodně agresivní chakru.
Po chvíli cesty se objevili v jakési velikánské místnosti s velikými mřížovanými dveřmi, za kterými na ně hleděly dvě brovské, rudé a po krvi lačnící oči.
„Vy dva...co tu chcete."
„Ty musíš být Kyuubi," ptala se Tsumi, ale znělo to spíš jako konstatování.
„Ano, to jsem, ale stále jsi mi ty lidská holko neřekla, co tady vy dva chcete. Ten kluk je můj jinchuuriki to vím, ale co tu chceš ty?!"
„Mé jméno je Tsumi."
„A čí jsi?"
„Můj otec je Orochimaru, jeden z legendárních sanninů Konohy."
„A taky zrádce," zachechtal se Kyuubi.
„Z úhlu pohledu. Konoha ho moc omezovala."
„A teď se konečně můžeme dostat k tomu, proč tu jste...?!"
„Přišli jsme ti s Narutem nabídnout obchod."
„Jaký?"
„Budeš mu dobrovolně dávat svou sílu a nebudeš se ho pokoušet ovládnout."
„Co za to?"
„No už jenom pro to, že jsi v něm zapečetěný a když zemře on, tak ty taky-on má podobnou touhu jako ty."
„A to je?"
„Touha po moci a krve svých nepřátel."
„Je to tak, kluku," zaměřil na něj Kyuubi svou pozornost.
„Ano je," řekl pevně.
„Tak dobrý kluku, budu ti dávat svou sílu. Po každé, když budeš chtít mou sílu, řekni mi to v duchu. A ty holka si vezmi tohle," řekl a Tsumi se v ruce objevil řetízek a na něm bylo jako přívěsek malé vyobrazení devítiocasé lišky.
„K čemu to je?"
„Budete s Narutem propojení díky mé chakře. Řekněme, že i ty jí budeš moci využívat, když mu bude kolovat v těle," Kyuubi se zachechtal jejich výrazům a zmizel uvnitř svého vězení.
Naruto i Tsumi najednou otevřeli oči a podle slunce na obloze poznali, že bude něco kolem poledne.
„To jsme tam byli tak dlouho?"
„Tam utíká čas jinak než tady. Ale šlo to lépe než jsem čekala," podotkla a připla si řetízek na krk.
„To ano. Myslel jsem, že bude nepřístupnější."
„Asi se tam nudí," pokrčila rameny a dál to neřešila.
„Dneska už si dáme pauzu, ale zítra začneme pořádně trénovat."
„Dobře," přikývl Naruto a společně se vydali do vesnice. Co je ale oba překvapilo bylo, že slyšeli skoro vše co se kolem nich dělo. I zrak se jim zlepšil a ani nepostřehli zvuk jejich chůze.
„Asi mi šibe," řekl Naruto.
„Proč?"
„Příjde mi, že líp vidím, slyším a pohybujeme se tišeji."
„Tak to nám šibe oběma, protože mě to připadá úplně stejně."
V tom uslyšeli zavrčení a neznělo zrovna přátelsky.
Bleskově se otočili a zrak jim padl na velikého vlka.
„Vypadá hladově," řekl roztřeseně Naruto.
„A na nás se kouká jako na sváču."
„Mizíme?"
„A jak asi? Když se rozeběhneme pustí se za náma a ani jeden nemá šanci mu utéct."
„Tak co chceš dělat?"
„Já osobně bych zdrhla na strom, ale neunesu tě,...."
„Běž tam sama."
„Blbče! Nenechám tě tady!"
Ozvalo se další zavrčení a v tom na něj vlk vystartoval.
Ani to nepostřehli, ale oba se ocitli na stromě.
„Kde se tu bereš?"
„Vyskočila jsem jak asi," protočila oči vsloup.
„Ale co mě víc udivuje je, jak jsi se sem dostal ty."
„Taky bych rád věděl," pokrčil rameny.
Tsumi k němu přiskočila z vedlejší větve, položila mu ruku na čelo a zavřela oči. Po chvíli se jí kolem ruky objevila zelená chakra.
Když chakra zmizela a Tsumi ptevřela oči, vypadala hodně překvapeně.
„Co se děje?"
„Zdá se, že máš plně vyvynutý chakrový oběh a o chakru v něm taky nouze není."
„Ale jak..."
„Mě se neptej. Asi to musel udělat Kyuubi mezitím co jsme si s ním pokecali. Ale teď už vážně pojď nechci toho vlka dráždit víc než je třeba," zadívala se jim pod nohy, kde přecházel vlk.
Postavili se a po stromech se konečně vydali do vesnice.