Naruto za sebou táhl zmatenou Tsumi.
„Kruci jak daleko ještě půjdeme?"
Ptala se sama sebe, ale nedávala tím pádem moc pozor, takže si nevšimla, že Naruto zastavil a narazila do něj.
„Promiň."
„V pořádku. Jsme tady," ukázal na stánek, který nesl jméno Ichiraku ramen.
„Vážně tam vaří dobře?"
„Nejlíp ve vesnici."
Tsumi se rozhlížela po kolem jdoucích a nemohla si nevšimnout zamračených ne-li nenávistných pohledů, které lidé vrhali na Naruta.
„Ehm Naruto?"
„Hm?"
„Já...sice mi do toho nic není, ale proč na tebe ti lidé tak divně koukají?"
Blonďáček posmutněl a sklesle sklopil hlavu.
„Já ani sám nevím. Bylo to tak vždycky a rodiče zakazovali dětem, aby si se mnou hrály."
Tsumi sice nebyla nijak litující člověk, ale pod pohledem  Narutových smutných očí jí "roztála ledová stěna kolem jejího srdce"-tedy aspon pro tohohle kluka.
Usmála se na něj.
„Snad nědělám chybu, když si ho připustím k tělu, ale musím ho naučit se bránit. Slyšela jsem Orochimara jak říkal, že místní akademie člověka naučí bojovat, ale shinobi v téhle vesnici trpí určitou averzí k chladnému zabíjení nepřítele."
„Přestaň se mračit. Jestli chceš tak teď budu tvým přítelem já."
Na to se Naruto usmál a přikývl.
„A teď už pojď na to jídlo nebo tady umřu hlady."
Tentokrát táhla Tsumi Naruta.
Vešlo dovnitř a oba slušně pozdravili.
„Naruto, copak si dáš?"
„Dvakrát ramen, staříku."
„Už se to nese."
Když před ně postavil jídlo, neubránil se otázce:
„A kdopak je tvůj ctěný doprovod?"
Tsumi si nemohla nevšimnout, že se ten -stařík- jak ho nazval Naruto na něj dívá úplně jinak. Vůbec tam nebyla stopa po nějaké nenávisti.
„Už asi vim, proč sem Naruto chodí tak často."
Neubránila se úsměvu, ale nikdo nevěděl, že ten úsměv nepatří -staříkovi-.
„Tohle je Tsumi moje nová kamarádka."
„Vážně?" Podíval se na ní tázavě.
„Jistě, doufám, že v tom nevidíte problém," skoro zavrčela.
„Vůbec ne, jenom jsem rád, že má konečeně Naruto nějaké přátele."
Potom se pustili do jídla a mezitím si povídali o všem možném.
„Proč si teda tady ve vesnici? Říkala jsi, že tě sem poslal otec, protože na tene neměl čas."
„Z části to tak je. Zabývá se pokusy s chakrou a podobnými věcmi."
„Trochu poodkrýt, ale neodkrýt," vzpoměla si jak jí jednou řekl Kabuto.
„A co ty?"
„Já neměl nikdy rodiče."
„Dojedl jsi?"
„Ano."
Zaplatili a vyšli na rušnou ulici.
„Kam teď?"
„Nevím, ve vesnici se nevyznám, ale hlavně si budu muset najít místo kde budu bydlet."
„Už jsi byla za Hokagem?"
„Jo, ale prý zatím žádný volný byt nemají."
„Tak co u mě?"
„U tebe?"
„Jo, mám byt a čirou náhodou tam je i pokoj pro hosty, takže o místo nebude nouze a hlavně nebudu bydlet sám."
„To se o tebe vážně nikdo nestará?"
„Ne, do loňské slavnosti se o mě starala nějaký opatrovnice, ale zemřela."
„Jak to?"
„Už byla stará," pokrčil rameny.
„Nevypadá, že by ho to trápilo."
„Tak dobře. Chtěla jsem se zeptat, ty chceš tady chodit do akademie?"
„Jistě. Můj sen je stát se tím nejlepším Hokagem a lidé ve vesnici mě konečně začnou uznávat."
„On si snad dělá srandu!!!!"
„Proč ne. To je dobrá vyhlídka do budoucnosti. Avšak..."
„Avšak?"
„Víš ne každý se může stát Hokagem a já si nemohla nevšimnout jak na tebe všichni koukají. Já budu vždycky při tobě o tom nepochybuj, ale hlavně by teď měla být tvá priorita stát se silným shinobi."
„Ještě o tom budu uvažovat."
Tomu se Tsumi zasmála.
„Tak kam tedy půjdeme?"
„Nejdřív bych ti ukázal kde budeš ode dneška bydlet a potom bych šel třeba....."
„Třeba bys mi mohl ukázat co kde ve vesnici najdu, přece jenom ne vždycky na sebe budeme mít čas."
Všimla si jeho dalšího smutného pohledu.
„Já si asi zcvoknu!"
„Ale to neznamená, že spolu nebudeme co nejvíc to půjde. Uvidíš, že jenom co nastoupíme do akademie tak si najdeš spoustu nových přátel a na něm si pomalu ani nevzpomeneš."
„To bych neudělal. A navíc jsem si jistý, že nikoho takového mít nebudu."
„Nikdy neříkej nikdy. A teď už pojď, nechce se mi neustále tahat svoje věco u sebe."
„Vždyť nemáš žádný batoh."
„Ne, věci mám zapečetěné ve svitcích."
„A jak je chceš dostat ven?"
„Úplně normálně a teď...kudy?"

„Tak...tady bydlim a ode dneška i ty."
„Nevypadá to tak špatně."
Když vstoupili do bytu, ocitli se přímo v obýváku odkaď vedli dveře do kuchyně, koupelny a dvou dalších pokojů. Tsumi si domyslela, že jedno bude Narutova ložnice a druhý pokoj bude pro hosty.
„Takže tady bude tvůj pokoj."
„Pěkný," řekla, když jí pohled padl na velikou postel.
Přešla k ní a z pod svého kimona vyndala dva svitky, které měla připevněné na noze.
„Chtěl jsi vědět jak dostanu svoje věci z těch svitků, tak jestli chceš, můžeš se dívat."
Naruto přikývl a pozorně sledoval její počínání.
Tsumi jednoduchým pohybem ruky svitek rozvynula, kousla se do prstu a potom jím udělala po svitku "tenkou krvavou čáru." (=všichni jistě víme co se tim myslí =3)
Pokoj zahalil bílý kouř, který se po chvíli rozplynul a na posteli těch několik věcí, které vlastnila.
„Fíha," řekl uznale Naruto.
„Vážně jdeš teprve do akademie?"
„Ano, ale to neznamená, že nic neumim," usmála se na něj.
„A jestli budeš chtit, můžeš trénovat se mnou."
Jako odpověď jí přišly nadšené hvězdičky v Narutových očích.
„Budu to brát jako ano. Ale předem tě upozorňuju," přešla k němu v podovným leskem v očích.
„Že tě nebudu šetřit jako to budou dělat ty nýmandi v akademii. Chceš to i tak podstoupit?"
Naruto na sucho polkl, ale i tak přikývl.
„Fajn," usmála se mile jako by se před pár vteřinami netvářila jako bůh pomsty.
„Co je v tom druhém svitku?"
„Nemá tušení, dal mi ho táta před tím než jsme se rozdělili."
Udělala s tím svitkem to samé jako s tím prvním a po tom se co kouř rozplynul měla v rukou dvě krásně zdobené katany.
„Tak proto říkal, že to nebudu moct hned používat."
„Proč ne?"
„Jestli sis nevšiml, tak jsou ty katany na mě poněkud velké. Ale teď už jdeme ven, pojď."
Položila katany na postel vedle svých věcí a táhla Naruta ven.
„Kam teď?"
„Můžeme se jít podívat na hřiště jestli chceš. Třeba ti tam pár lidí padne do oka."
„Doufám, že tě nenapadlo, že bych tě začala ignorovat."
Naruto mlčel.
„Naruto, už jsem říkala, že budu stát vždycky při tobě, ale laskavě se začni chovat jako chlap!"
„Jasně, promiň."
„V pohodě. Vlastně, kdy se začíná chodit do akademie?"
„Za dva týdny."
„To ještě něco stihneme."
„Co chceš stihnout?"
„Snad sis nemyslel, že budu trávit čas nic neděláním. Už dneska jsem promeškala ranní trénink a chci stihniout aspoň ten odpolední, takže tu obhlídku vesnice budeme muset vzít hopem."
„Vezmeš mě na trénink s sebou?"
„Když budeš chtít," pokrčila lhostejně rameny.
Rychle prošli ty nejdůležitější místa ve vesnici a jako na posledním místě zakotvili na hřišti, které bylo plné dětí přibližně v jejich věku. Nikdo o ně nezavadil pohledem. Nebo to tak aspoň vypadalo. Věděly, že tam Naruto přišel, ale od rodičů měly zakázáno si s ním hrát takže ho radši úplně ignorovaly.
„Takhle je to vždycky?"
„Jo."
„Pche nevěděj o co přicházejí. Pojď támhle," ukázala na nedaleký strom.
„Jak se tam chceš dostat?"
Pobaveně se na něj podívala.
„Kouzlem," pousmála se a už sito mířila k onomu stromu.
Když oba stáli pod stromem, Naruto se stále tvářil pochybovačně.
„Tak jak se tam chceš dostat?" Není tu žádnů způsob jak se tam dostat."
„Ale je."
„A jaký?"
„Kdybych byla sama, použila bych chakru, ale s Narutem by byl problém."
„Když si všimneš, tak je tady kolem spousta stromů a když začnemě támhle," ukázala kousek od sebe na strom na který se dalo v pohodě vylést.
„A přelezeme postupně přes ty větvě co se spojují, tak se tam dostaneme v pohodě."

„Páni tady se shora je výhled."
„A to jsi si myslel, že se sem nedostanem."
„To jsem neříkal."
„Ale myslel sis to."
„Možná."
Tsumi si všimla, že hovor na hřišti ustal a to přilákalo její i Narutovu pozornost.
Na hřiště dorazil kluk v jejich věku s černýma vlasama a ještě černějšíma očima.
„Kdo to je?"
„Uchiha Sasuke a ten za ním je jeho starší bratr Itachi."
„Uchiha? Ty myslíš ten klan Uchiha?"
„Jinej neznám, takže asi ano."
„Ale vysvětli mi, proč na ně všichni zírají...?!"
„Kluci chtějí být jako oni, protože jsou jako všichni Uchihové populární u holek a holám se zase líběj."
„A jeden by si myslel, že když jsi tak pravidelně duchem mimo, tak že tohle nebudeš vědět."
„Nehctěj abych se urazil."
„Ty to dokážeš?"
„Vlastně ani nevim. A ..."
„Měli bychom o nich přestat mluvi, protože ten starší...Itachi? jde sem."
„Sem?"
„Pod tím stromem je lavička, ňoumo!"
„Neříkej mi ňoumo!"
„Tak se tak přestaň chovat."
„Vy dva," ozvalo se zespoda.
„Co?" Ozvalo se dvojhlasně.
„Jak jste se tam dostali," chtěl vědět starší z Uchihů.
„Normálně, jako na strom," odpověděla Tsumi a přitom se Itachi nic určitého nedozvěděl.
„Měli byste jít dolů."
„Proč? Zrovna jsme sem vylezli."
„Protože jsem to řekl?"
„Smůla nejsi náš rodič, takže nám nemáš co poroučet."
„Tak mám tedy dojít pro vaše rodiče?"
„Když už půjdeš na hřbitov, tak nezapomeň vzít květiny." Odpálkovala ho okamžitě a snažila se zakrýt smutek v hlase, protože si už po několikáté za dnešek vzpoměla na svou matku a taky si uvědomila jak se musí cítit Naruto.
„Bráško co se tady děje," přerušil jejich "konverzaci" další hlas.
„Nic důležitého Sasuke."
„Měli bychom jít Naruto, chci ještě stihnou trénink."
„Máš pravdu, ale jak se dostaneme dolů?"
„Skočíme," řekla nezaujatě.
„Chceš si snad zlomit nohu?"
„Jestli se bojíš, můžeš jít stejnou cestou jakou jsme sem vylezli."
„Já a bát se?!"
„Tak to dokaž bábovko!"
„Tse!" Zatvářil se uraženě a odhodlaně seskočil ze stromu. 
Během chvíle už stál na zemi a hned na to vedle něj stála Tsumi.
Itachi se Sasukem na to jenom zaraženě koukali.
„Povedlo se ti to. Nic sis nezlomil," pochválila ho.
„Jo, šlo to líp než jsem čekal."
„Tak už ale půjdeme, ne?"
„Jo!" Rozběhli se směrem z vesnice k lesu a během chvíle jich nebylo.
Itachimu se ti dva nějak nezdáli a tak se rozhodl je sledovat.
„Kam jdeš Itachi?"
„Musím si ještě něco zařídit."
„Můžu jít s tebou?"
Původně mu chtěl odpovědět ne, ale matka mu nařídila, aby svého bratra pohlídal a tak mu nezbylo nic jiného než kývnout na znamení souhlasu.
Otočil se a spolu se svým malým bratrem zamířil směrem, kterým ti dva zmizeli.