„Takže tady se rozdělíme a nějakou dobu se neuvidíme."
„Ten rok utekl nějak rychle."
„To máš pravdu, ještě spoustu toho neumíš."
„Rozcucháš mě," ohradila se, když od sebe odstrkávala Orochimarovu ruku.
„Jak dlouho se neuvidíme?"
„Nevím."
„Proč já se ptám. Co to máte s Kabutem ve zvyku, že mi vždycky odpovídáte neurčitě."
„Mám odpovídat?"
„Ne, protože z tvé opovědi by byla jasná zase jenom polovina."
„Tak nějak.....Ale teď když o tom přemýšlím...."
„Co?"
„Nedávno jsi měla narozeniny, že?"
„Jo," zatvářila se lehce podezíravě.
„A já jsem ti k nim nic nedal."
„Taky nic neočekávám."
„Přesto..." Začal něco hledat až po chvíli se mu objevil v ruce svitek.
„Co to je?"
„Zbraňový svitek"
„S?"
„Tvým dárkem, ale otevři ho až ve vesnici."
„Proč?"
„Uvidíš, ale stejně ho nebudeš moct hned používat."
„A kdy?"
„Až nebudeš nejlepší přítel s trpaslíkama."
„Já nejsem malá!"
„Opravdu?"
„....."
„Čekám."
„Možná jsem...malá," to slovo jí nešlo přes pusu, takže to znělo jako kdyby ho znechuceně vyplivla.
„Ale to neznamená, že jsem trpaslík!"
„Tahle konverzace nikam nevede."
„Asi už půjdu."
„Nejspíš ano."
Ani jeden z nich nebyl na nějaké srdceryvné loučení a tak na sebe pouze naposledy pokývli hlavou a každý se vydal jiným směrem.

Tím, že byla ve vesnici slavnost, se Tsumi dostaal dovnitř nezpozorovaná-tedy ne že by na tom záleželo.
„Všude samý kytky," ušklíbla se. (Zdá se, že zdílí stejnou averzi ke květinové výzdobě jako Orochimaru.)
„Tak a teď kudy k budově Hokage," začala se kolem sebe rozhlížet, ale přes dav lidí nic neviděla.
„Asi si vážně pořídím chůdy a bude to jednodušší. Kdybych to tak mohla vzít po střechách, ale podle Orochimara mám nastoupit do akademie, tak bych nic takového zvládat neměla..."
„Já se z toho zbláznim," zaklela a tím na sebe přilákala pozornost jednoho ninji.
„Můžu ti nějak pomoct?"
Tsumi si ho pozorně prohlédla. Měl stříbrné vlasy a svou ninja čelenku měl danou přes levé oko.
„Takže Kopírovací ninja Hatake Kakashi, jo?"
„Ehm...jo. Potřebuju najít budovu Hoakge-sama," usmála se jak nejmileji dokázala.
„Ještě chvíli a budu mít křeč."
„Jestli chceš můžu tě tam zavést," nabídl se, ale jak se zdálo svůj zrak stále neodvátil od nějaké knížky kterou četl.
Opak byl však pravdou. Nenápadně si Tsumi prohlížel.
„Opravdu? Byla bych vám moc vděčná," uklonila se, i když jí to stálo všechno sebezapření.
„Žádný problém, stejně jsem tam měl naměřeno."
Otočil se tedy opačným směrem než doposud stál a s Tsumi v závěsu se vydal na druhou stranu Konohy.
Tsumi si vše kolem sebe prohlížela. Vesnice byla sama o sobě pěkná, ale měla ráda svůj klid, takže momentální shon se jí nezamlouval.
Všude pobíhaly děti přibližně v jejím věku a ignorovaly volání svých rodičů.
Právě procházeli kolem akademie, když si všimla, že na houpačce sedí nějaký blonďák, s nikým se nebaví a jak se zdálo, nesdílí všeobecné veselí.
Jenom nad tím v duchu pokrčila rameny a usmyslela si, že si s tím klukem potom promluví.
„Třeba nebude tak střeštěnej jako ostatní kolem a bude s ním nějaká řeč."

„Dále," ozvalo se z kanceláře po Kakashiho zaklepání.
„Hokage-sama," pozdravil.
„Kakashi, tak jak dopadla mise?"
„Svitek byl v pořádku doručen."
„Výborně," přikývl a teprve teď mu pohled padl na další osobu v místnosti.
„A ty jsi kdo?"
Tsumi se nejistě podívala na Kakashiho a tázavě zdvyhla obočí.
„Klidně můžeš mluvit."
„Posílá mě sem Orochimaru."
Při tom sebou Kakshi trhl a Třetí si jí teprve teď pořádně prohlédl.
„Jakmile sem ta osoba příjde, budeš vědět kam s ní." Vybavila se mu slova jeho bývalého studenta.
„Tvoje jméno?"
„Tsumi."
„Hádám, že máš být zařazena do akademie?!"
„Kdybys tak vědět ty páprdo."
„Jistě, kam jinam?"
„Tohle bude na delší dobu. Kakshi můžeš mi prosím tě zavolat Iruku?"
„Samozřejmě Hokage-sama."

Když se konečně dostala z kanceláře, už se blížil čas oběda. Rozhlédla se kolem sebe a pohled jí padl na houpačku před akademií. Ten blonďák tam byl pořád a stále koukal kamsi do prázdna.
Přešla k němu, ale nezdálo se, že by jí nějak zaregistroval.
„Ehm ehm," odkašlala si, aby na sebe upozornila.
Kluk se jakoby probral z tranzu a spočinul na ní svým blankytně modrým pohledem.
„Můžu ti nějak pomoct?" Zeptal se jí s jasnou podezřívavostí v očích i v hlase.
„Já jsem Tsumi a jsem ve vesnici nová. Nikoho tu ještě neznám a ty se smi na první pohlůed líbil. Jak se jmenuješ ty?"
„Já jsem Naruto Uzumaki."
„Těší mě. Nezajdem někam na oběd? Už mám hlad."
„Copak ty nemáš být na oběd doma?"
„Ne, ještě nemám kde bydlet. Mámu nemám a táta mě sem poslal, protože na mě neměl čas. A ty?"
„Ne, já nemám rodiče vůbec."
„Tak  vidíš. Nikomu nebude vadit, když si někam zajdeme. Nevíš o místě, kde by se dalo dobře najíst?"
„Jasně že jo. Máš ráda ramen?"
„Co je to?"
„Uvidíš! Je to to nejlepší jídlo na světě." Prvně se Narutovi objevil na tváři úsměv, popadl Tsumi za ruku a táhl jí za sebou neznámo kam.
„Počkej Naruto, já přece umím chodit sama."
„Jo, ale když se budeme courat, tak se nikam nedostanem."
„Kdo se tu courá," zamumlala si "pod vousy"(samozřejmě obrazně :D)
Tenhle kluk se jí líbil. Zbytečně nechodil kolem horké kaše a ač si to nechtěla přiznat, přenesl na ní svou momentálně dobrou náladu.