„Hodina je pryč, takže vstávat," objevil se Orochimaru mezi dveřmi.
„Ještě pět minut."
„Ani minutu. Ven z tý postele."
Tsumi se napůl posadila a levou rukou se podepřela, aby znovu nepadla hlavou na polštář. Pravou rukou si promnula oči a potom zívla.
„Co budeme dělat dneska?"
„Uvidíš."
„Nikdy mi neřekneš nic předem."
„Nemám k tomu důvod."
„Ale mě to vadí."
Orochimaru si jenom povzdechl.
„Prostě ti nic o dnešním plánu neřeknu. Teď se běž obléknout, nasnídat a potom přijď do tréninkové místnosti."
„No jo," odpověděla, ale jakmile zachytila Orochimarův výhružný pohled, hned se opravila.
„Jistě, hned tam budu."
Potom jako by jí hořelo za patama se vydala k sobě do pokoje, kde se oblékla do svého kimona, dlouhé vlasy si stáhla do ohonu, aby jí při tréninku nepřekážely a potom už rychle zamířila do kuchyně, kde si hodlala uloupnout něco k jídlu.

Orochimaru na ní mezitím čekal v tréninkové místnosti a nad něčím dumal.
„Stejně bude muset jít do akademie, ale do jaké vesnice?"
Ještě chvíli zvažoval všechna pro a proti, ale nakonec se rozhodl.
„Orochimaru-sama."
„Nejsi nějak brzy zpátky, Kabuto?"
„Náš tým dostal misi a momentálně mě zastupuje můj klon."
„Kolik máš času?"
„Kabuto-kun," přerušila je Tsumi a skočila mu kolem krku.
„Jak dlouho tu budeš?" Zeptala se ho.
„Asi dva dny."
„Tak málo," zamračila se.
„Jinak to nejde."
„Vážně?"
„Přece bych to neříkal kdyby to byla pravda."
„Tak jo," usmála se.
„Tsumi, běž trénovat to co včera."
„Hai," pustila se Kabutova krku a zamířila k terčům.
„Jaká je nynější situace v Konoze," zeptal se Kabuta.
„Momentálně probíhají přípravy na letní slavnost."
Orochimaru se zamyslel.
„Nad čím přemýšlíte Orochimaru-sama?"
„Přemýšlím, že pošlu Tsumi do akademie."
„Z jakého důvodu? Tady se toho naučí mnohem víc a rychleji."
„To vím, ale i ona si musí udělat obrázek a naučit se pořádně pohybovat "tam venku"."
„A proč právě do Konohy?"
„Protože mi Třetí dluží menší službičku a když mu k tomu něco přihodím-bude víc než nadšený," usmál se svým typickým úšklebkem.
„A na kdy to plánujete?"
„Děcka v Konoze začínají chodit do Akademie v šesti, takže příští jaro, jim tam přibude nová studentka."
„Ale co té doby bude víc než dost vycvičená."
„To nevadí. Stejně jí tam pošlu."
„Je to vaše rozhodnutí."
„Juchúúú! Trefa!" Ozval se Tsumin jásot, když se jí podařilo trefit střed.
„Co teď?"
„Budeš se snažit trefit na jeden hod do středů dvou terčů."
„Dobře," přikývla a znovu se otočila k terčům.
„Za pár hodin jí vezmi do knihovny. Já si musím zajít na návštěvu a budu pryč pár dní, takže se o ní postarej."
„Hai!"

„Já se snad nikdy netrefim!"
„Ale Tsumi-hime, zkoušíte to teprve půl hodiny a i tak už se strefujete do středu u prvního terče a u toho druhého už chybí jenom kousek."
„Učí se podivuhodně rychle."
„Kdybych si tak z něj mohla zase udělat terč, určitě bych se trefila."
„Z něj?" Nechápal Kabuto.
„To nic," zakroutila rychle hlavou a znovu se pokoušela zasáhnout střed obou terčů.

„Mám to!" Ozvalo se po další hodině.
„Výborně," řekl Kabuto.
„Kde je Orochimaru," všimla si teprve teď jeho nepřítomnosti.
„Orochimaru-sama musel na pár dní pryč, ale jak mile to půjde, vrátí se."
„Jupí," zaradovala se.
„Proč se tak radujete?"
„Budu mít celou jeho postel jenom pro sebe."
„Jak to myslíte?"
„Má obrovskou postel jenom dám pro sebe a to se mi nelíbí." Založila ruce na prsou.
„Mám to ještě zkusit nebo jdeme někam jinam?"
„Ještě to zkuste."
„Tak jo."
Vzala do ruky dva shurikeny a bez nějakého velkého míření se napřáhla a hodila.
„Už mi to jde," zazubila se.
„A teď teda kam?"
„Do knihovny."
„Fajn."
A rozběhla se na druhou stranu celého komplexu.

„Kabuto-kun, když mě už to nebaví."
„Pořád děláte chyby na tom samém místě."
„Vždyť ty značky vypadají úplně stejně."
„Sama víte, že ne."
„Nikdo to nepozná."
„Garantuji že pozná."
„A jak dlouho tu ještě budeme?" Zeptala se a unaveně si zívla.
„Dokud to dobře nenapíšete."
„Ale to může trvat věky."
„Ne když se budete pořádně soustředit."
„Jak se můžu soustředit na něco co mě nebaví."
„Chápu, že je rp vás větší zábavou po někom házet shurikeny, ale tohle je také důležité."
„A k čemu například?"
„To teď nebudeme rozebírat. Budu vás tady držet klidně do rána dokud to nenapíšete správně."
„Fajn," zasyčela vztekle.
„Tak a teď už je to vážně věrná kopie Orochimara co se týče chování, když je naštvaná."

Mezitím se Orochimaru dostal k Hlavní bráně Konohy a skryt pod rouškou tmy se nepozorovaně dostal do vesnice.
„Všude samé květiny!" Odfrkl si podrážděně, ale dál mířil k budově Hokageho.
Otevřeným oknem skočil do kanceláře Hokageho a čekal.
Věděl, že se tam ještě objeví i když je tak pozdě, protože na stole ležela jeho dýmka.
„Asi začíná trpět sklerózou," ušklíbl se.
Nečekal ani pět minut, když se dveře otevřely.
„Zdravím, Sarutobi-sensei," a slovo sensei řekl s obrovskou dávkou opovržení, kterou by nepřeslechl ani hluchý.
„Co tu chceš Orochimaru? Přišel jsi zaútočit na vesnici?"
„Ne, dnes ne."
„Tak co chceš?"
„Přišel jsem ti nabídnout menší obchod."
„Poslouchám."
„Během příští jarní slanosti sem zavítá jeden můj člověk a stane se právoplatným občanem Konohy."
„Chceš mi sem poslat špeha?"
„To vážně ne."
„Protože jich tu už několik máš."
„Poznáš kam tu osobu zařadit."
„A co z toho, když té osobě dovolíme zde žít?"
„Po tu dobu, co bude považovat Konohu více méně za domov," odfrkl opovržlivě.
„Nezaútočím na Konohu."
„A proč ne? Ty jsi přece typ člověka co kráčí přes mrtvoly, takže by ti jeden člověk neměl vadit."
„Řekněme, že je to i v mém zájmu," ušklíbl se.
„Tak platí?"
Hokage se chvíli rozmýšlel, ale nakonec zvítězilo bezpečí pro jeho vesnici a na konec kývl.
„Tak tedy očekávej návštěvu o jarní slavnosti."

„Tsumi-hime, vážně byste to neměla dělat. Tohle je pokoj Orochimara-sama a vy máte svůj."
„Nebude mu to vadit. A teď dobrou," zachumlala se do deky a tím dala Kabutovi najevo, že chce spát a on má odejít.
„Dobrou noc."