„Pořád mi to nejde," vztekala se Tsumi, když už se několik hodin pokoušela shurikenem zasáhnout střed terče.
Ten den jí bylo pět let, ale svoje narozeniny neslavila. Ani a její matkou je nikdy neslavily a vůbec jí to nechybělo.
Vždy, když se ostatní děti ve vesnici chlubili svými dárky, říkala si, že je to něco zbytečného, co se stejně brzy rozbije a vyhodí.
Měla pravdu, během pár týdnů našla hračky celé rozlámané a povalující se v lese nebo na louce za vesnicí.
Děti z vesnice její počínání nechápali. Šeptali si mezi sebou, že je divná a vypadá strašidelně, tak se jí stranili. Občas se i stalo, že na ní z jejich strany přilétl nějaký "zbloudilý" kámen a jejich rodiče, i když to viděli, tak s tím nic neudělali.
Ale Tsumi jejich ignorace nevadila, nikdy nevyhledávala přítomnost svých vrstevníků.
Nejradši si vždy šla někam do lesa, kde byl klid. Našla si vysoký strom, který měl větve blíž k zemi a vyšplhala co nejvýš to šlo.
„Jasně, že ti to nepůjde za den."
„A to se mi právě nelíbí."
Zamračeně se dívala na shuriken co měla v ruce.
„Tím, že se na něj budeš dívat ho do středu nedostaneš," zasmál se Orochimaru, čímž dosáhnul jenom toho, že na něj Tsumi vyplázla jazyk.
„Tak to prr mladá dámo."
„Pardon," usmála se-stylem já za nic nemůžu, všechno ti ostatní.
„A teď pokračuj," pobídl jí.
Pokoušela se zasáhnout střed další hodinu, když už bylo vidět, že je navztekaná na nejvyšší míru, vzala všechny shurikeny co měla v ruce(asi tři) a najednou je hodila na terč.
Jeden z nich zasáhl střed a zbylí dva se zapíchli jenom kousek od něj.
„Konečně," zajásala a povyskočila přitom.
„Výborně," řekl Orochimaru.
„Ale víš co se říká?"
„Ne-e."
„V nejlepším přestat, takže pro dnešek s shurikeny končíme."
„Al-"
„A než začneš něco namítat, tak ti jenom řeknu, že je pozdě a ty už máš být dávno v posteli."
„Fajn," řekla rezignovaně a hlemýždím tempem se vydala směrem do pokoje.
Ve dveřích zahlédla ninju, se kterým se včera srazila a na tváři se jí mihl škodolibý úsměv.
Vrátila se pro jeden shuriken a nevšímala si Orochimarova nechápavého výrazu.
Znovu přešla ke dveřím a potom se za shinobim potichu plížila.
Nevšimla si, že jí Orochimaru zvědavě, ale i pobaveně pozoruje.
Ninja zastavil a udělal ze sebe snadný terč.
Tsumi zamířila na jednu "bolavou" partii a potom už se jenom rozpřáhla a hodila.
„Trefa," řekla potichu, když předmět vykonávající její pomstu zasáhl svůj cíl.
„Můj zadek! Kdo to byl?!" Začal se rozhlížet a pohled mu padl na Tsumi, která napůl vykukovala zpoza rohu.
„TY!" Ukázal na ní a rozběhl se.
Na to, že jí bylo jenom pět, měl problémy jí dohonit. (Taky bych běžela jak ve zpomalenym filmu, kdybych měla kus kovu zabodnutej v zadku :D )
„Okamžitě se sem vrať."
Tsumi zahnula za roh a vyhnula se asi pěti vyjeveným ninjům s jasnou otázkou vepsanou ve tváři-"Co tu dělá to dítě?"
Zastavila se a rozkřikla se na svého pronásledovatele:
„To máš za to, že jsi mě nazval spratkem!"
„Vrať se sem, ty malá potvoro!"
„Nechce se mi!"
Už byli dávno na druhé straně komplexu, když na to samé místo dorazil Orochimaru.
„Orochimaru-sama," uklonili se mu ninjové, kteří se ještě vzpamatovávali z toho představení co před chvílí shlédli.
„Neproběhlo tady malé dítě s ninjou v patách?"
„Před chvílí."
„Takže jí ještě nechytil?" Řekl si spíše pro sebe.
„Promiňte nám naší zvědavost, ale kdo je to dítě?"
„Do toho vám nic není."
Chtěl ještě něco říct, ale v tom se proti nim znovu řítila Tsumi a za sebou měla ještě naštvanějšího shinobi.
Zastavila se a napůl se schovala a Orochimarem, a ve tváři vítězný výraz.
„Co se tu děje," hrál si na hloupého.
„Hluboce se omlouvám, Orochimaru-sama, ale ona..."
„Viděl jsem co ti udělala a na jejím místě bych se nezachoval jinak."
Náhodní svědkové :P se náramně bavili touto situací, ale dokud tu byl byl jejich pán, nedovolili si vydat sebemenší zvuk.
„Teď můžeš jenom děkovat bohům, že se ti nepodařilo jí chytit."
„Jak to myslíte, Orochimaru-sama?"
„Přece jsem ti řekl, že pokud vztáhneš ruku na mou dceru, zabiju tě."
V pěti přihlížejících shinobi hrklo.
„Dcera???!!!"
Teprve teď si všimli jisté podobnosti mezi jím a tou malou dívkou a aby toho nebylo málo, oba vypadali, že se náramně baví, což jenom doplnilo jejich podobnost.
„J-jistě, Orochimaru-sama," odvětil nervózně stále se klanící ninja.
„Teď si s tím běž na ošetřovnu."
„Hai."
S tím se otočil a odešel.
Tsumi tam stále stála a zvědavě se dívala, co se bude dál dít.
„Tím mi chceš říct, že jsi nedokázal chytit malý dítě?" Posmívali se mu teď ostatní.
„Zkus si to s shurikenem v zadku," zavrčel.
„Oko za oko," řekla Tsumi.
„Eh?" Nechápal.
„Nazval jsi mě spratkem a já ti za to hodila shuriken do zadku. Teď jsme si kvit."
„Ale výraz ve tvojí tváři říká, že by sis klidně ještě hodila."
„Hodila, ale nemám nic po ruce."
„Ty jedna malá-"
To vyvolalo další salvu smíchu.
„Tsumi, víš co jsem ti před tím říkal." Objevil se jí za zády Orochimaru.
„Vím a taky už jdu." S tím se rozběhla k sobě do ložnice, přichystat se ke spánku.

V noci byla bouřka a v podzemí se zvuk hromu až nepříjemně znásobovat.
Tsumi kvůli tomu nemohla spát a neustále se převalovala v posteli.
Nejspíš by jí šlo spát, kdyby k tomu všemu ještě neměla zlé sny.
Vstala proto z postele a vyšla na chodbu. Rozhlédla se a nikde nikdo nebyl.
Přešla k vedlejšímu pokoji a opatrně otevřela dveře, aby nezavrzali a stejným způsobem je zase zavřela.
Potichu přešla k velikánské posteli a vyškrábala se na ní.
V jejím středu ležel Orochimaru.
Po čtyřech k němu přešla a potom s ním trochu zacloumala.
„Co chceš ve....dvě ráno," zeptal se mrzutě.
„Můžu přespat tady?"
„Proč?"
„Vadí mi ta bouřka a navíc mám...."
„Co?"
„Špatné sny," řekla přiškrceně.
Nahlas by nikdy nepřiznala, že se bojí.
„Jaké špatné sny?"
„O útoku na vesnici a mámině smrti."
„Takže přece jí to nenechalo chladnou jak jsem si myslel."
„Jak chceš," řekl a znovu spal.
Tsumi si tedy zalezla pod druhou deku co tam měl a za chvíli už spokojeně spala.

Ráno, když se Orochimaru probudil, měl pocit, jako by vedle něj někdo byl.
Pootočil hlavou a pohled mu padl na Tsumi zachumlanou v dece a ležící hned vedle něj.
Chvíli přemýšlel, kde se tam vzala a po chvíli si vzpomněl na to jak k němu ve dvě ráno přišla.
Když se na ní díval, donutilo ho to, aby se usmál.
Spala zachumlaná do deky, stočená do klubíčka a její dlouhé vlasy jí napůl překrývaly obličej.
Neustále si něco nesrozumitelného mumlala a sem tam se i zamračila.
Chvíli jí ještě pozoroval a v duchu vedl monolog o tom jak se mu tahle malá potvůrka dostala pod kůži ať se snažil sebevíc.
Nakonec tedy vstal a zmizel se svými věcmi v koupelně.
„Vstávat," trochu s ní zatřásl.
„Mě se nechce."
„A proč?"
„Ta postel je pohodlná a jsem hrozně unavená."
„To s tou postelí ti věřím, ale jinak nemáš být z čeho unavená."
„Skoro celou noc jsem nespala," zamumlala a přetáhla si deku přes hlavu.
„Dobrá, dávám ti ještě hodinu, ale potom z tý postele vylezeš i kdybych tě z ní měl vytáhnout."
„Hn."