Tsumi už byla u Orochimara několik dní a největší společnost jí tam dělal Kabuto.
Ukázal jí celý komplex a nejvíc se jí líbilo v knihovně, kde si prohlízela ilustrace knih s různými jutsu.
„Vy ještě neumíte číst, že?"
Jenom zavrtěla hlavou a dál se dívala na obrázek na kterém byl nakreslen detailní postup pečetícího jutsu.
„A co kdybych vás to aspoň naučil?"
Tsumi zazářily v očích hvězdičky nadšení.
„Vážně?"
„Samozřejmě."
„Díky moc, Kabuto-kun.
Kabuto vzal nějakou knihu, ve které nebyly popsané žádné techniky.
Posadil si jí na klín tak, aby oba viděli do knihy a začal jí vysvětlovat co-co znamená.
Po několika hodinách(samozřejmě s přestávkami :-) ) už okázala přečíst jednoduchá slova.
„Jsem hrozná," řekla nabručeně.
„Nejste. Jde vám to výborně."
„Nelži mi. Kdyby mi to šlo výborně, už bych to uměla."
„Něco takového se nikdo nenaučí za jeden den. Chce to čas a vy ho máte spoustu."
„Přestávám pomalu pochybovat, že si někdo z Orochimara-sama vystřelil. Chce hned taky všechno umět a když jí něco nejde, je celá nevrlá."
„Pro dnešek končíme," řekl nekompromisně.
„A proč?"
„Nic se nemá uspěchat a vy tu usínáte v sedě."
„To není pravda-vůbec nejsem unavená."
„Tsumi," řekl Orochimaru, který zrovna vešel do dveří.
„Měla by jsi jít spát."
„Tak dobře," zamumlala.
„Ale ať mě tam donese, když tak chce, abych šla spát."
Oba se nad jejím chováním usmáli.
„Měla by ses naučit chodit po svých."
„Já to umím, ale to vy chcete, abych šla spát," a chytla se pevně límce Kabutova trika.
„Dobrý," rezignoval Orochimaru.
„Kabuto, vezmi jí k ní do pokoje."
„Hai, Orochimaru-sama."

„Kabuto, přiveď sem Tsumi," řekl Orochimaru druhý den ráno u snídaně.
„Jak si přejete," uklonil se.
Stanul přede dveřmi dívčinina pokoje a zaklepal.
Nikdo neodpověděl a tak opatrně nakoukl dovnitř.
Tsumi ještě spala, na tváři měla mírný úsměv a něco si nesrozumitelně mumlala.
„Ta holka takhle vypadá jako panenka," pomyslel si Kabuto.
Přešel k ní a opatrně s ní zatřásl.
„Nech mě spát," zamumlala a otočila se ke Kabutovi zády.
„Musíte vstávat."
„Ne," a přetáhla si deku přes hlavu.
„Tohle je vážně umíněné dítě."
„Orochimaru-sama na vás čeká se snídaní."
„Mě se nechce," řekla vzdorovitě, ale přece jenom se posadila a promnula si oči.
Slezla z postele a zamířila ke dveřím malé koupelny, která patřila k jejímu pokoji.
Když se vrátila, všimla si, že její postel je ustlaná.
„Proč jsi to za mě udělal?"
„Stačilo by prosté díky," odvětil s úsměvem.
„Ale já se o to neprosila," nafoukla uraženě tváře.
„Můžeme tedy jít?"
„Dobře," řekla znovu s úsměvem na tváři a chytila se Kabuta za ruku.
„Omlouvám se za zdržení, Orochimaru-sama."
„Nic se neděje," odvětil podrážděně.
Tsumi si sedla na opačný konec stolu naproti Orochmarovi a pustila se do snídaně.
Orochimaru nevěděl, jak se má k té dívce chovat. Ano, byla to jeho dcera, ale nikdy neměl děti příliš v lásce a co mu zatím nejvíc vadilo, bylo, že ho už několikrát donutila, aby se usmál.
„Radost," odfrkl si znechuceně.
„Děje se něco?" Zeptala se ho zvědavě.
„Nic. Kolik ti vlastně je?"
„Bude mi pět."
„Kdy?"
Tsumi se podívala na své ruce a začala na prstech "počítat".
Nejdřív jich zvedla sedm, potom pět a nakonec osm, než nakonec řekla:
„Zítra," usmála se.
„Její matka před pár dny zemřela a ona se stále usmívá," divil se v duchu Kabuto, ale navenek nedal nic znát.
Orochimaru si jí znovu pořádně prohlédl.
V mnoha ohledech vypadala jako on, ale nechápal jednu věc.
„Proč jsi oblečená jako kluk?"
„Protože je to pohodlnější. Nemám ráda sukně nebo něco podobného."
To donutilo Orochimara se znovu nepatrně usmát.
 „Tak to se těš,“ prolétlo mu hlavou.
Ani Kabutovi neuniklo, že se jeho pán chová v dívčině přítomnosti přívětivěji něž  kdykoliv jindy.
„Nikdy bych si nemyslel, že je toho Orochimaru-sama schopen, ale pokaždé když se na ní kouká, má v očích podivný lesk a .....něhu?" Pomyslel si překvapeně a div to tam s ním nešlehlo :-D
„Takže zítra ti je pět," řekl si spíše pro sebe Ori.:-D
„Jo!"
„Říká se ano," napomenul jí a v ten moment  si měl chuť nafackovat.
„Už se vážně začínám chovat jako její rodič."
„ANO, zítra je mi pět. Proč bude se něco dít?"
„Proč se ptáš?"
„Že se tak divně tváříš."
„Zítra totiž začne tvůj trénink."
„A jaký trénink?" Nechápala.
„Bude z tebe ninja."
„A proč?"
„Musíš se umět bránit."
„Ale já mám Kabuta-kun."
„Ten u tebe nebude napořád."
„A  proč ne?"
„Protože jsem to řekl."
„A co budu trénovat?"
„V čas se dozvíš, ale teď pojď za mnou."
„A kam?"
„Prostě pojď. A ty Kabuto, by jsi si měl vrátit do Konohy, aby na tebe nepadlo nějaké podezření."
„Hai, Orochimaru-sama," uklonil se, zamával Tsumi a zmizel v obláčku kouře.
„Proč musel odejít?"
„Protože pracuje jako špión v jiné vesnici."
„Ale s kým si teď budu povídat?"
„Budeš mít práce, že nebudeš vědět co dřív."
„Jakou práci?"
„Trénink, budeš se učit číst, psát a podobné věci. To tě tvá matka nechtěla poslat do školy?"
„Chtěla. Měla jsem začít chodit k učiteli, co jsme měli ve vesnici."
„Na co tvá matka zemřela?"
„Pár dní před tím než zemřela, napadli naši vesnici nějací muži a mámu zranili, když se mě snažila chránit. Vyvraždili přes půlku lidí ve vesnici a všechny domy vypálili."
„Proč jsi tam nezůstala?"
„Měla jsem ti předat ten dopis a stejně jsem se neměla kam vrátit."
„Tos neměla ve vesnici přátele?" Slovo ´přátelé´ vyslovil s notnou dávkou opovržení.
„Ne a ani jsem si je nehledala."
Orochimaru jí zavedl do svého pokoje.
„Páni," řekla, když se zadívala na prostornou ložnici.
„Proč jsi mě sem zavedl?" Zeptala se, když se vyhoupla na okraj jeho postele.
„Tvoje oblečení je v hrozném stavu," řekl jen a potom jí podal neidentifikovatelný balíček.
„Vyzkoušej si to a potom přijď do knihovny," otočil se a odešel.
Tsumi zvědavě balík otevřela a na zem spadlo malé černé kimono, které mělo na zádech malého bílého hada s červenýma očima a na levé noze to samé, akorát ve větší verzi.(PA: to kimono vypadalo podobně jako měla Guren v  Naruto Shippuuden)
Oblékla si ho a dokonale jí padlo.
Svoje staré oblečení odnesla k sobě do pokoje a nedbale ho pohodila na postel a potom se rozběhla do knihovny.
Cestou nevybrala poslední zatáčku a do někoho vrazila.
„Moc se omlouvám," řekla přidušeně, protože se držela za bolavý nos.
Vzhlédla a dívala se na nepříjemně se tvářícího muže.
„Příště koukej kam šlapeš ty spratku. A vůbec co tady děláš?! Děti tu nemaj co pohledávat."
„Už jsem se omluvila," řekla trochu naštvaně.
„A dál sem se tě ptal co tu děláš?!"
„Nemusím odpovídat!"
„Cos to řekla, ty..."
„Kde se touláš," řekl Orochimaru, který stál z ničeho nic Tsumi za zády.
„Trochu jsem nevybrala tuhle zatáčku a narazila do něj," ukázala na ninju, který momentálně klečel.
„A proč jsi potom nešla dál?"
„Začal mi nadávat."
„Je to pravda," zvedl zvědavě obočí a zadíval se na shinobiho, který se právě postavil.
Nemohl si nevšimnout podoby, která byla mezi tou malou holkou a jeho pánem.
„Hluboce se omlouvám můj pane, už se to nikdy nestane," poklonil se.
„To bych ti radil. Jestli ještě jednou vztáhneš ruku na mou dceru, nedožiješ se dalšího dne," zasyčel a s Tsumi v závěsu zamířil do knihovny.