Osoba v kápi kráčela temným lesem nad kterým se snášel soumrak. Bylo vidět, že si něco tiskla k hrudi a neustále se rozhlížela kolem jako by měla strach, že jí někdo sleduje nebo že někoho hledá?

„Orochimaru-sama," řekl zamaskovaný shinobi, klečící před svým pánem.
„Co je?" Řekl mrzutě, protože byl vyrušen z dlouho odpíraného spánku a teď plánoval dohnat ty probdělé dny.
„Kousek odtud je nějaká osoba."
„Proč mě s tím rušíš? Zab jí."
„Jistě Orochimaru-sama," řekl a zmizel.

Před neznámou osobou se nyní tyčil onen ninja, který před chvílí hovořil se svým pánem.
„Kdo jsi?"
„Tsumi," řekla osoba vysokým hlasem.
Poznal, že je to dívka.
„Co tu pohledáváš?"
„Ty jsi Orochimaru?"
Ninja neodpověděl, ale dál se na dívku díval.
„Kolik ti vlastně je?"
„Máma říkala, že nemám mluvit s cizími lidmi."
„Když mi to řekneš, vezmu tě k Orochimarovi-sama."
„A jak ti mám věřit?"
„To už ti nepovím," pokrčil rameny.
„Řekneš mi tedy kolik ti je?"
„Bude mi pět."
„A jak to, že jsi tu sama?"
„Máma mě sem poslala a dala mi dopis, který mám dát jenom nějakému Orochimarovi."
„A kde je tvoje máma?"
„Zemřela včera večer," odpověděla smutně.
„A teď mě zaveď k Orochimarovi," řekla mu.
„Na to, že jsi tak malá si nějak vyskakuješ, ne?"
„Říkal jsi, že mě k němu dovedeš!"
„Bohužel to nemůžu udělat dokud to Orochimaru-sama neschválí."
„Tak proč za ním nejdeš?"
„Aby ses měla na co ptát."
„Ale já už jsem se zeptala."
„Dobrá tedy," zavrčel až dívka o krok ustoupila.
„Počkej tady."
Přikývla, ale to nebylo poznat, protože stále měla na hlavě kápi.

„Hluboce se omlouvám, že znovu vyrušuji, Orochimaru-sama."
„Zabil jsi tu osobu?"
„Ne, můj pane."
„Jak si to představuješ, neuposlechnout můj rozkaz."
„Je to pětileté dítě."
„Cože?"
„Jak jsem řekl, můj pane. Je to pětiletá dívka, co tvrdí, že pro vás má nějaký vzkaz od své matky."
„Jak můžeme vědět, že není jenom návnada nějakých nepřátelských ninjů."
„To netuším Orochimaru-sama, ale stále opakuje, že s vámi chce mluvit."
„Dobrá, přiveď jí jsem."
„Hai!"

„Tak?"
„Pojď za mnou."
Zavedl jí pod velký starý strom, pod nimiž byly schody do podzemí.
Kdyby o nich člověk nevěděl, vůbec by si jich nevšiml.
Kráčeli temnou chodbou a na cestu jim svítily louče, které když se k nim přiblížili, vzplanuly a jakmile od nich byli na deset metrů, opět zhasly.
„Za jak dlouho tam budeme?"
„Za chvíli."
„A jak se vlastně jmenuješ?"
„To tě nemusí zajímat."

„Co se děje, Orochimaru-sama?" Zeptal se bělovlasý brýlatý mladík, starý asi tak dvanáct let.
„Nic Kabuto," odvětil nevrle.
V tom se otevřeli dveře a v nich se objevil maskovaný ninja.
„Přivedl jsi ji?"
„Samozřejmě, Orochimaru-sama," uklonil se a kousek poodstoupil, a Orimu :-) se tak naskytl pohled na malou osůbku v kápi.
„Kdo jsi?"
„Ty jsi Orochimaru?" Odpověděla mu na otázku otázkou.
„Ano."
„A jak ti mám věřit?"
„Když tě zabiju, tak už mi uvěříš?"
„Když mě zabijete, nedozvíte se co po vás chci."
Orochimaru se pousmál. To dítě se mu líbilo, protože se nedalo tak lehce ošálit ani zastrašit.
Osůbka k němu pomalu přešla a podívala se mu do jeho žlutých očí, připomínajících oči hada.
„Jste Orochimaru," řekla po chvíli sebevědomým hlasem.
„Jak jsi na to přišla?"
„Protože máte stejně oči jako já," řekla veselým hlasem a i bez kápě bylo poznat, že se usmívá.
„Když jsi se teď přesvědčila, že jsem Orochimaru, tak mi řekni kdo jsi ty."
„Já jsem Tsumi a moje matka mě posílá, abych vám něco předala."
„To se o tebe tvá matka nebojí?"
„Včera večer zemřela potom, co mi dala tohle," vyndala obálku a podávala mu jí.
Orochimaru jí otevřel a stále se podezíravě díval na zahalenou dívkou před ním.
Začetl se do dopisu a s každou další sekundou bledl ještě víc než u něj bylo zvykem.
Znovu se podíval na dívku, ale tentokrát měl v očích obrovský údiv.
„Ty," ukázal na ninju, který tam stále stál.
„Odejdi."
„Hai!"
„Mám také odejít Orochimaru-sama?"
„Ty tu klidně zůstaň."
„Jak si přejete."
„Takže Tsumi.....Můžeš si sundat tu kápi?"
„Jistě!" Udělala nepatrný pohyb hlavou a kapuce se jí svezla z hlavy.
Odhalila tak její dlouhé, černé vlasy, rámující její alabastrově bílou pleť a žluté oči, připomínající oči hada.
Vlastně v těhlech třech ohledech vypadala jako Orochimaru, ale dál už ne.
Měla plné, narůžovělé rtíky a ve tváři výraz někoho s kým šijí všichni čerti.
„Orochimaru-sama?" Nechápal Kabuto.
Místo toho, aby mu něco vysvětloval podal mu list papíru, který stále třímal v ruce.

„Orochimaru,
doufám, že si stále pamatuješ na dobu před necelými šesti lety, kdy jsi i se svými ninji zavítal do Nebeské vesnice(nehledejte-je to můj stupidní výmysl :-P).
Snad ti nemusím popisovat co se tu noc stalo a já ti to do dneška, kdy ležím na smrtelné posteli, neodpustila.
Posílám ti někoho, kdo je mi i tak drahý i když vím, kdo je jejím otcem.
Doufám, že ti dojde co tím myslím a žádám tě, ne tentokrát ne-já ti přikazuji jako její matka, aby jsi se o NAŠÍ dceru postaral."
                                                                                          Yumi

I Kabuto se nyní na dívku díval s údivem v očích.
„Dcera," řekl téměř neslyšně.
„Co budete dělat Orochimaru-sama?"
„Doveď jí do prázdného pokoje, který je hned vedle toho mého.."
„Hai.
Pojďte za mnou Tsumi-hime," udělal lehkou poklonu, čímž vykouzlil na její tváři úsměv.
„Líbíš se mi. Jak se jmenuješ?" Zeptala se ho, když jí bral za ruku a vedl spletitými chodbami.
„Kabuto."
„Těší mě, Kabuto-kun," usmála se na něj znovu.
„Tohle bude tvůj pokoj. Jistě jste unavená, tak se prosím prospěte."
„Dobře," přikývla.
Rozepnula přezku, která držela plášť, co měla přehozený přes ramena a ten se svezl na zem.
Kabuto ho okamžitě zvedl a přehodil přes židli.
„Udělala bych to."
„To už je jedno. Příjemnou noc," načež za sebou zavřel dveře a Tsumi v pokoji osaměla.
Dala na Kabutovu radu, zaplula do postele a během pár vteřin spala.

Orochimaru tomu, co se dnes stalo stále nechtěl uvěřit. Se zadumaným výrazem mířil ke své ložnici, ale pochyboval, že dnes v noci ještě usne.
Když procházel kolem dívčina pokoje, nakoukl dovnitř a všiml si, že už spí.
Ani si to neuvědomil, ale trochu se pousmál.(když říkám pousmál-myslím tím pousmál!).
Zavřel dveře a vešel do své ložnice, která vypadala narozdíl od všech těch temných a jednotvárných, přímo královsky.
Veliká postel, kde by se klidně vyspali tři lidé, velký pracovní stůl, skříň na oblečení. Dále ještě jedna skříňka, ale prosklená, která bylo přímo narvaná k prasknutí různými svitky a knihami a spousta nástěnných maleb a většina z nich znázorňovala hada.
Ulehl do své postele a napříč všem jeho domněnkách za chvíli také spal.