Po snídani je Susan znovu zavedla k jejich pokojům.
„Provedla bych vás po hradě, ale to, že jste zde není všem po srsti a potřebují čas si na to zvyknout."
„V pořádku," přikývl Lucius.
„Jestli chcete, můžu teď dojít pro ten lektvar co nechá zmizet znamení zla."
„Zatím to nespěchá. Stejně máte nějakou práci, že?"
„To je to na mě tak vidět," pousmála se a tázavě zvedla pravé obočí.
„Trochu ano," potvrdila Narcisa.
„Je pravda, že pro mě má Brian ještě nějakou práci, ale jste naši hosté a ti jsou v tomto hradě vždy na prvním místě."
„Zád se, že zde se ještě dbá na staré zvyky."
„Co jiného nám zbývá pokud nechceme, aby tu byl chaos?"
„Pravda."
Už se s nimi chtěla rozloučit, když si všimla, že k nim míří Derek a ještě několik mužů a podle směru mířili do trůního sálu.
„Jenom doufám, že nebudu mít práci s nimi-jsou to ti největší hromotluci pod sluncem."
„Derekum" řekla a usmála se na všechny příchozí.
„Co tě přivádí do téhle části hradu?"
„Brian pro nás poslal a tak jsme si to trochu skrátili, abychom ušetřili trochu času."
„Ach tak-to se mi ulevilo. Skoro jsem se lekla, že jsi tudy šel jenom proto, aby si "čistě náhodou" narazil na naše hosty a řekl nebo nedej bože jim udělal něco nepěkného."
„To bych si přece nedovolil," bránil se hned, ale Susan poznala, že nemluví zas až tak úplně pravdu.
„Jenom jsem chtěl poznat tvého nového přítele. Víš, že to Andrewovi zlomilo srdce?"
„Nehraj tady na city. Nikdy jsem s ním nic neměla a ani jsem to neplánovala. Není můj problém, že si kdy dělal falešné naděje. A neměli bychom tu ztrácet čas zbytečným tlacháním, když na vás i na mě čeká Brian," tleskla rukama.
Otočila se na Malfoyovi: „Počkejte v pokojích než se vrátim."
Počkala až přikývnou a potom Draca rychle políbila.
„Kdybyste něco potřebovali, jsou vám k dispozicí skřítci," mrkla na ně a rychle zamířila za svým strýcem ignorujíc téměřné zkolabování mladého Malfoye, který se to snažil co nejlépe skrýt.
Rychle šel se svými rodiči do pokojů, které jim byly přiděleny, tam se sesunul do jednoho z křesel před krbem ve kterém vesele plápolaly plameny.
„Co-to-mělo...," snažil se dát dohromady smysluplnou větu a dalo mu hodně práce, aby se nezačal červenat.
„Normálně by to neudělala, ale abychom tu mohli zůstat, řekla o vás dvou, že jste pár a před ostatními, krom Briana, se tak musíte chovat. Ty jsi se do ničeho neměl, tak to musela udělat ona, ale pro příště budeš muset synu aspoň trochu spolupracovat.
„CO?"

„Co jsi potřeboval strýčku," zeptala se Susan, když ze sálu odešel Derek i se svými muži.
„Máš za úkol najít místo, kde se scházejí všichni démoni. Pokud máme pravdu a ovládá je Valid, tak se nebudou vracet do podstvětí, protože jejich pán je stále zde na Zemi."
„Rozumím," přikývla.
„Máš na to času kolik potřebuješ, ale tvojí hlavní prioritou bude přežít to, jasné?! Žádné neuvážené kousky, které máš v oblibě. Tentokrát je to až moc vážné a já bych tě nerad tam venku stratil."
„Nech toho nebo začnu brečet a rozmažu si linky," zasmála se a uchopila svůj řetízek. Během okamžiku měla svoje "teréní" oblečení a s lehkou úklonou zmizela v malém tornádu.
.......
„Takže tohle je poslední místo, kde byly ty potvnory spatřeny," řekla si pro sebe, když se objevila na jižním pobřeží Británie.
Její skušený zrak stopaře si hned všiml stop v zemi.
„Podle jejich stop mířili na sever, ale to by znamenalo, že vystoupili z moře. To nedává smysl-démoni nesnášejí slanou vodu."
Lámala si nad tím hlavu asi další čtvrtl hodinu, ale nakonec se radši rozhodla jít dál po stopách soudíc, že na konci téhle cesty by mohla být přece jenom o trochu moudřejší.
Po hodině rychlé chůze, kdy se neustále skláněla nad zemí, aby měla jistotu, že jde stále po správných stopách jí pohled padl na malé údolí ve kterém se rozprostírala malá vesnice a podle magie v okolí poznala, že se jedná o jednu z mála čistě kouzelnických vesnic.
„Cíl mě nezajímá," zavrčela podrážděně.
„Já potřebuju vědět jejich stanoviště."
„To bych ti mohl říct," ouzval se za ní hrubý hlas.
Bleskově se otočila a pohled jí padl na minimálně dvou a půl metrového démona. Celkově vypadal jako člověk, kromě rudých skoro černých očí, menších rohů, které se daly snadno přehlédnout a jeho výšky.
„Nekrosi," řekla s úlevným povzdechem.
„Susan," kývl hlavou na pozdrav.
„Co ty tady?"
„Zajištují stopy. Kdyby jsi přišla jen o chvíli dýl nenašla by jsi žádné stopy, po kterých by jsi mohla jít."
„Díky bohu za to," usmála se.
„Bohu?"
„Víš jak to myslim."
„Jistě že ano," přikývl.
„A co mělo znamenat to, že by jsi mi klidně řekl, kde máte stanoviště?"
„Protože to nám nikdo nezakázal."
„Eh?"
„Máme nařízeno zabít všechny kouzelníky, kteří se nám připletou do cesty. Vypadá to, že ON nepředpokládal, že narazíme na alchymistu. Ne ta brzy."
„On?"
„Jedno ze zákazl bylo, že nikdy nesmíme mimo hlavní tábor vyslovit jeho jméno, aby nedošlo k prozrazení."
„Když se zeptám na jméno-můžeš mi to jenom potvrdit?"
„To bych mohl."
„Je to Valid?"
„Ano. Nidky bych si nemyslel, že by byl něčeho takového schopem. Viděl jsem ho vyrůstat stejně jako tebe."
„Chtěl po mě, abych si ho vzala, aby se dostal do hlavní rodiny, ale Brian mu to zatrhl. Odešel, aby mohl moc získat jinak."
„To je nejpravděpodobnější řešení. Je to ctižádostivý člověk a jako alchymista nenávidí kouzelníky, proto se snaží o jejich vyhubení."
„Nic však nedělá on sám, takže proto němu nijak nemůžeme."
„Přesně tak," potvrdil jí její domněnku démon.
„A to hlavní stanoviště?"
„Nemůžu o něm mluvit, ale mohu ti ho ukázat."
„Jak?"
„Už jsi se se mnou přeci přemišsťvala ne?"
„Jo a ještě teď je mi špatně."
Nekros se začal smát až Susan zamrazilo.
„Můžeš toho nechat," zasyčela na něj.
„Promiň- stále zapomínám jak to na lidi působí."
„No jo," mávla rukou. Před tímhle démonem si nemusela na nic hrát. Z části jí i vychoval a věděla, že nidko jí nezná tak jako on. Možná ani ona sama.
„Tak mi to místo tedy ukaž, ať se můžu vrátit do hradu."
„Spěcháš?"
„Brian říkal, ať se moc nezdržuju."
„Říkal?"
„Ne, rozkázal mi to."
„To mi bylo hned jasné, protože ty neposloucháš nikdy-pokud to není přímí rozkaz."
„Rovnou mi říkej otevřená kniho."
„To je divný pojmonevání."
„Jenom proto?"
„Ano."
„Že já se ještě něčemu divim." Chytla se démona za nabízenou ruku a už jenom cítila jak se s ní všechno točí a její kůži jako by spaloval oheň.
Bez nějakého hluku se objevili v poušti.
„Kde..."
„Vy tomu říkáte Sahara."
„Aha."  Ještě chvíli se rozhlížela po všemožných detailech, které by jí v budoucnu pomohly toho místo najít.
„Díky moc Nekrosi," stouplas i na špičky a dala mu letmnou pusu na tvář. Co na tom, že to byl krvelačný démon. Pro ni to byl její blízký přítel a někdo kdo mu i Brianem nahrazoval rodiče.
„To nestojí za řeč."
„Ale stojí. Víš kolik práce jsi mi tím ušetřil?"
„Samozřejmě že vím."
„Jak jinak," ušklíbla se a podle polohy slunce zjistila že je něco kolem poledne.
„Měla bych se vráti."
„Kam ten spěch?"
„Už jsem ti to přece říkala."
„Kvůli Brianovi to teda není," zamítl to rázně.
„A kvůli komu teda?"
„Že ty někoho máš?"
„Blbost!" Zamítla to okamžitě, ale při vzpomínce co dneska ráno udělala se začala červenat.
„Vážně," protáhl to slovo.
„Ten vždycky ví jak ze mě něco dostat."
Povzdechla si a poraženecky svěsila hlavu.
„Není to tím, že bych někoho měla. Jenom máme na hradě pár hostů a já je tam nechci nechávat dlouho samotné."
„A těmi hosty jsou?"
„Tři kouzelníci. Jeden můj spolužák ze školy a jeho rodiče. Kouzelnické ministerstvo dělá problémy a s Brianem jsme se dohodli, že by mohli na svátky zůstat u nás."
„A....?"
„Aby jsme jich přítomnost obhájili před ostatími z hradu, řekla jsem, že Draco je můj....ehm...."
„Partner?"
Jenom přikývla.
„Pokračuj."
„Dneska ráno jsem si snimi povídala, ale kolem nás prošel Derek s jeho muži a já...." znovu zčervenala.
„Aha," řekl jenom démon, když mu zbytek ukázala ve svých vzpomínkách, protože tohle jí stále nešlo přes pusu.
„V tom případě by jsi se už měla vážně vrátit."
„Eh?"
„Co na mě tak koukáš. Tábor je asi míli na sever."
„Ještě jednou díky Nekrosi a snad se brzi uvidíme."
„Taky v to doufám," pousmál se démon a přátelsky poplácal po zádech načež oba zmizeli. Ona ve větrném víru a on jakoby se vztřebal do země.

Objevila se přímo v jídelně, kde právě všichni objedvali.
„Susan," řekl s úlevným povzdychnutím Brian.
„Strýčku," kývla hlavou na pozdrav a snažila se, aby se na jejím výrazu neobjevila její až překvapivě dobrá nálada.
„Sedni si a najez se. Potom mi můžeš podat hlášení."
„Jistě," kývla a sedla na do čela stolu naproti svému strýci.
Po jídle zůstali všichni sedět a očekávali co jim Susan poví.
„Vážně tu chcete zůstávat," zeptala se ještě jednou Malfoyových.
„Samozřejmě," přikývli všichni.
„Dobrá."
„Tak povídej-nemohl jsem si nevšimnout tvé neobvykle dobré nálady."
Do Susan jako když udeří.
„Co?" Zakuckala se skřítčím vínem, které právě pila.
„Přede mnou nic neschováš," usmál se a vo čích se mu pobaveně zablýsklo.
„Fajn. Potkala jsem Nekrose."
„Vážně?"
„Ano a dokonce mi ukázal i hlavní tábor, kde všichni jsou."
„A to je?"
„Někde na Sahaře. Místo ti neřeknu, protože jenom popis by ti byl k ničemu. Musela bych tě tam vzít."
„A jméno vůdce?"
„Nemohl mi ho říct, jenom potvrdit."
„A?"
„Měli jsme pravdu-je to Valid." Její smutek byl skoro hmatatelný.
„Když nenašel sílu tady, šel jinam."
„Susan, ty za to nemůžeš."
„Ne?!" Řekla skoro až hystericky.
Malfoyovi byli překvapení. Nidky jí neviděli, aby se takhle chovala. Pravda Dracovi rodiče jí znali jenom chvíli, ale ani mladý Zmijozel jí takhle nikdy neviděl. Vždy všechny překvapovala svou chladnou hlavou, kterou si dokázala zachovat.
„Kdyby jsem si ho vzala jak chtěl nic z toho by se nestalo."
„Susan..."
„Ne! Tohle mi nevymluvíš!"
„Přestaň se takhle chovat," zvýšil Brian svůj hlas.
„Uvědom si své postavení."
Chvíli bylo ticho.
„Omlouvám se pane," sklonila Susan hlavu.
„Neovládla jsem se a zachovala jsem se jak se na mé postavení nesluší."
„Budu tedy dělat, že de posledních pár minut neudálo."
„Děkuji."
„Pokračujme tedy, kde jsme skončili. To, že jsi Valida odmítla a on se zachoval takto není tvoje vina. Kdyby se dostal k moci zde na hradě bylo by to později ještě mnohem horší. Všichni zde nemají né-li nenávidí kouzelníky a nejradši by jim provedli to co oni provedli nám. Validovi by nedalo příliš práce je přesvědčit a jít s nimi bojovat."
„Máš pravdu," kývla.
„Když mě teď omluvíš půjdu si oodpočinout. Po přemístění s Nekrosem mi nění nějak dobře."
„Můžeš tedy jít."
„Jistě," poklonila se a zmizela ve dveřích.
Brian si povzdechl a najednou na něm byla vidět nesmírné vyčerpání. Jak fyzické tak psychické.
Otočil se ke svým hostům a omluvně se usmál.
„Je mi líto, že jste byli tohohle svědky. Susan málo kdy ujednou nervy, ale zdá se, že toto na ní bylo trochu moc."
Malfoyovi jenom přikývli na znamení pochopení a poté se s rozloučením vydali do svých pokojů.